Latest / CCI, Studuj střední v USA / Jak vytěžit ze studijního pobytu maximum

Transcript

Jak vytěžit ze studijního pobytu maximum · CCI, Studuj střední v USA

• 0:00
  Bára Kobrová: Rok v zahraničí může být jeden z nejsilnějších roků ve vašem životě. Anebo taky ne. Může to být rok plný angličtiny a hezkých fotek. 10 rozdíl není v destinaci, ale ve vašem přístupu. Vítám vás u dalšího dílu podcastu CCI.
• 0:16
  Já jsem Bára Kobrová a vítám zde Janu, majitelkou agentury CCI. Ahoj Jani. Ahoj Barťo. Zní to velmi jednoduše. Odjet do Ameriky nebo na nějaký jiný studijní pobyt a zkrátka to tam nějak prožít, nějak zvládnout.
• 0:34
  Ale ta cesta může bejt diametrálně rozdílná. Jak jsem řekla, může to být rok fajn zážitků, nevystoupení úplně z nějaké jako komfortní zóny, ale my se tady dneska chceme bavit o tom, jak z tohoto roku vytěžit maximum. Jak na to z tvého pohledu?
• 0:56
  Jana Rule: Já děkuju za toto téma, protože to je jedním z úvodních bodů, co neustále vštěpuju svým studentům, že je potřeba si 10 rok tam zažít a ne odžít, což znamená se co nejvíce začlenit, zapojit, být součástí toho života v hostitelské rodině, ve škole, mezi kamarády. Jednoduše to shrnu, nezavřít se u sebe do pokojíčku, nenapojit se na mobilní telefon. Takový studenti, kteří mají představu, že budou mít od všeho pokoj a zavřou se, tak ať raději zůstanou doma. Je
• 1:41
  Bára Kobrová: to něco, o čem by měl student přemýšlet ještě před odjezdem, jak z toho roku vytěžit maximum a jak k tomu přistoupit?
• 1:49
  Jana Rule: Tak samozřejmě je to fajn. Čím více 10 student ví, jaký příležitosti bude mít, co ho tam čeká, jaký ty možnosti vůbec můžou být, protože jsou rozdílný možnosti na školách ve Spojených státech, jiný možnosti jsou v Japonsku a úplně třeba jinak to je ve Francii nebo ve Španělsku. To jsem jenom teďka zmínila jako ty největší destinace, kam nejvíce zasílám studenty. Opomněla jsem Kanadu, každá ta země je svým způsobem trošku specifická, ale pořád 10 student musí vědět, že se chce co nejvíce zapojit a co nejvíce aktivně trávit 10 čas, ať už mimo domov, myslím ti mimo tu hostitelskou rodinu ve škole a na těch mimoškolních aktivitách a nebo teda potom v té hostitelské rodině nebo s těma přátelama a vytvářet si tam ty nový zážitky, nový zkušenosti.
• 2:50
  Bára Kobrová: Jaký je z tvého pohledu hlavní rozdíl mezi aktivním studentem a pasivním studentem?
• 2:56
  Jana Rule: No, ze začátku jsou trošičku pasivní všichni, protože mají takovou jako obavu podle mě neopodstatněnou, ale ono se mně to lehce říká, protože už jsem si tím prošla. Takže ze začátku trošičku popostrkávám všechny ty studenty, aby co nejvíce se zapojovaly, aby si našli ty různorodý aktivity, který ta škola nabízí, ať už to jsou sporty nebo kroužky nebo divadlo. Vlastně je to úplně jedno, do čeho se 10 student zapojuje. Hlavně, že má tu příležitost tam být s těma novýma lidma a oťukávat si s tím by si tak jako více rozuměl. Mhm.
• 3:40
  Jak moc důležitý je být aktivní v té hostitelské rodině? Tak buďto budete celoročním hostem a nebo budete 100% členem té hostitelské rodiny. A samozřejmostí je, že studenti by měli tomu jít napřed tak jako asi většina ze studentů předpokládám, že mají určitý povinnosti doma e tady v Český republice, takže jít tomu napřed tímhle způsobem ze začátku si stanovit s tou hostitelskou rodinou pravidla, jak se bude student starat o prádlo, s čím třeba pomůže v rámci běžnejch úkonů. Já nabádám studenty, aby třeba jednou ze 14 dní zkusili něco uvařit a naschvál říkám zkusili, protože ne vždycky to musí být povedený. A I to, když se nikdy něco nepovede, tak je ta zkušenost a to, co je posouvá dál a je to pak další historka k zasmání.
• 4:40
  Doma si číst a scrollovat na mobilu můžete potom v Český republice, ale využít těch 10 měsíců, tak jak říkala v úvodu znamená být zapojen do co nejvíce aktivit.
• 4:54
  Bára Kobrová: Znamená to I být přítomný, být tam s nima, žít tam a ne tady.
• 5:00
  Jana Rule: Ano, ano, Nežít český život, ne, ne, ne, ne, každý den si psát esemesky nebo posílat fotky. 10 student se potřebuje jako odpoutat od toho života v český republice a díky tomu se vlastně zapojí na 100 do toho života v tom zahraničí
• 5:28
  Bára Kobrová: Co když jsem student v zahraničí a nedaří se mi odpoutat od toho života doma, co by si radila? Co bych měla udělat pro to, abych začala žít život tam v té dané zemi na maximum?
• 5:42
  Jana Rule: Tak já hodně instruju svý děti. Pardon, že jim říkám děti, ale jsou to mí studenti a vždycky na 10 rok jsou to jako moje děti. Taky instruju už od prvotních schůzek. Samozřejmě I na předodletové přípravě dostanu takovej manuál, co mají dělat, když a jak se mají chovat. Je opravdu podstatný si zažádat kdyžtak o pomoc.
• 6:10
  Na prvním místě je tam ta hostitelská rodina, popřípadě koordinátorka nebo celkově ta organizace nebo jsem tady k dispozici já, e, ať už přes telefon, whatsapp, instagram, těch způsobů, jak se se mnou spojit, je mnoho. 10 student musí chtít. To je základ číslo jedna. Ono to nepřijde samo k vám, ale vy si tomu cíli jako musíte vy sami jako studenti dojít a musíte pro to chtít něco udělat a každá životní zkušenost jako stojí nějaký úsilí a nějakej diskomfort a zvolili jste si tu cestu. Takže když se něco nedaří, tak hnedka nelámat hůl a neříkat jedu domů.
• 6:53
  To můžete říct kdykoliv a je to vlastně 10 nejjednodušší způsob z toho utýct. Já musím říct, že se to neděje vůbec často. No a pak bych řekla, že to je jako velice velice zřídka, kdy se student nebo se to studentovi jako nepovede a že by z toho programu utekl. Ve valný většině případů to společně jako zvládneme.
• 7:19
  Bára Kobrová: A ve valné případů spíše nechtějí studenti odjet domů.
• 7:22
  Jana Rule: Přesně tak. Jo, tak ono se to pak zlomí a po těch 67 měsících naopak e dostávám Jano, co mám dělat? Já tady hrozně chci zůstat a mám tady nabídku studovat, ať už třeba střední nebo vysokou školu dál. Ale je potřeba samozřejmě překonat nějakej 10 tu prvotní krizi, která se nedostavuje hned. Ta první krize přijde třeba po prvních dvou, dvou a půl měsících, až když si to všechno sedne.
• 7:52
  To první období američanich v rámci Exchange Program se tomu říkají takzvaný Hannymoon, což je svatební cesta, takže všechno jako krásný, růžový, nový. No a po těch dvou, dvou a půl měsících si to všechno sedne. Student už ví, co může jako čekat od tý hostitelský rodiny. Má určitý přátelství. Je to v takovejch už jako běžnejch kolejích a najednou začne trošičku ta hlava I přemýšlet o tom co se najednou jako děje doma teď do toho připadá I svátek díků vzdání což mě trošičku jako neladí s tím prvním steskem, protože tu studenti o to více vidí, jak ty rodiny jsou pospolu a jak se navštěvují.
• 8:35
  Takže období díků vzdání je všeobecně jako první krize a ta krize přijde úplně na všechny studenty. Na někoho přijde na pár hodin. Někdo tu krizi má několik dní. Pravidlo číslo jedna v těhlech momentech nebýt na to sám a opravdu oslovit tu hostitelskou rodinu, oslovit klidně I mě, poradím, pomůžu, ale aktivně vlastně ta největší práce je v konečný fázi na tom studentovi. Já je nabádám k tomu, že si jednou zvolili tu cestu, měli by bejt vděčný svým rodičům a tomu svýmu okolí, který je finančně podpořili a mají tam to zázemí hostitelský rodiny, zázemí školy, nikdo je tam netrápí hlady, nikdo je tam netýrá, opravdu ta záchranná síť tam je obrovská.
• 9:31
  Takže jaký si to tam 10 student udělá. Takový to má. Jak z krize vytěžit maximum nebo řekněme z té menší krize? Ona to nemusí být žádná velká krize, ale třeba právě z tohodle toho období toho prvního stezku? Je to naučení se, že umím něco překonat a že když si o tu pomoc řeknu, tak sdílená starost je poloviční starost a zajisté ta rodina pomůže pomůžou učitelé ve škole, pomůžou kamarádi, takže 10 student si uvědomí že na spousta věcí není sám pokud se ozve takže napodruhý a napotřetí když třeba nějaká krize nebo nesrovnalost nebo jenom trošku něco negativního třeba přijde tak to napodruhý napotřetí určitě pro toho studenta bude jednodušší si o tu pomoc říct setkávám se s tím že ta prvotní krize bejvá proto ta největší že je to něco novýho a 10 student se jako bojí ozvat.
• 10:31
  Přitom to je ta největší chyba a pak zpětně mě studenti, když se vidíme potom, co přiletí zpátky, tak říkají, nevíme proč, trvalo nám než jsme si řekli, že potřebujeme pomoc. A pak v momentě, kdy jsme si řekli o tu pomoc, tak to řešení přišlo strašně rychle a litujeme, že jsme mezitím jako vyčerpali hrozně moc času. Pak jsou ale samozřejmě I studenti, kteří se jako ozvou za mě jako příliš brzy, protože nechtějí čerpat tu svoji energii na nějakým způsobem to proaktivní jednání třeba vůči rodině nebo zapojení se a to já samozřejmě bystřím a pozoruju a je potřeba, aby se do toho zapojila I pak samozřejmě I ta hostitelská rodina, protože I já dostávám samozřejmě informace jednostranně od studenta, pak mám určitý informace od tý hostitelský rodiny a zase jiný informace od tý koordinátorky, takže já jsem v nějakýmu jakoby průsečíku, ale poradím a myslím si, že ty zkušenosti po těch letech mám nejenom z tý pozice vysílání dětí, ale vlastně 10 program za posledních téměř 50 let jako nezměnil svoji cář. Ty principy toho programu jsou jako pořád úplně stejný. Co jsou ty hlavní principy toho programu?
• 11:57
  To začlenění se do tý hostitelský rodiny. Já to tady pořád opakuju, ale ono to tak je. Jsou to ty kulturní odlišnosti, snaha bejt součástí tý hostitelský rodiny. Já to neznamená jenom přijímat, ale I dávat. Stejně tak jako ta hostitelská rodina chce dávat a dává tím, že hostí, tak ale chci zase přijímat, chce poznávat tu kulturu.
• 12:24
  Takže musí to jít jako ruku v ruce a vzájemně je potřeba, aby se tydle dvě strany doplňovaly. Musí bejt jak spokojená hostitelská rodina, tak student. Nejde to vůbec jenom jednostranně.
• 12:38
  Bára Kobrová: Co situace, kdy rodina dělá nějaké aktivity a můžu v kontextu Ameriky zmínit třeba kostel? My jsme to zmiňovali v jednom z těch předchozích podcastů, ale pojďme tohleto téma otevřít znova, protože ono je velmi aktuální. Co jde zkrátka aktivity tohodletoho typu, které třeba student z Čech nezná a není si úplně jistý, jestli se chce zapojovat. Co bys mu poradila?
• 13:06
  Jana Rule: Za mě nejhorší odpověď je, když student rovnou řekne, nikam nejdu, mě to nezajímá. A já nabádám svý děti k tomu, aby jakákoliv činnost a teď tím myslím jakákoliv činnost v souladu samozřejmě s pravidlama a zákony, ať už Spojených států amerických nebo zákony té dané země, tak aby využili tu možnost. Takže když jedeme pomoc babičce vymalovat, Já radši zůstanu doma. Když jedeme na výlet do zábavního parku, tak by řekl, že ano, ale když je potřeba uklidit zahrada, takže ne. Prostě na všechny ty různorodý aktivity a nabídky říkat I ano, I do toho spadá kostel, I do toho spadá dobrovolnická činnost.
• 13:55
  Program by se měl přejmenovat na Yas program. No to je určitý program se jmenuje YES. Opravdu? Ano, ano. Je to program podporovaný americkou vládou pro středoškováky stipendisty, takže ty stipendisti mají na všechno teda říkat yes.
• 14:17
  Nejenom stipendisti, ale všeobecně prostě zahraniční studenti, výměnný studenti by na všechny aktivity měli říkat ano. Jezdí
• 14:28
  Bára Kobrová: tam studenti s tímto vědomím?
• 14:31
  Jana Rule: Já bych řekla, že většina ano, ale pak samozřejmě je to třeba překvapí nebo najednou se jim třeba nechce a je potřeba to v sobě jako zlomit a říct si zavřená v pokoji a scrollovat nebo spát můžu doma. Na to je spousta času. Já to hodně zdůrazňuju v rámci nejenom těch podcastů, ale I v rámci třeba tý přerododletový přípravy a myslím si, že to mý studenti jako hodně vědí a tím, že jsem velice často v kontaktu se svojma studentama skrz ty reporty a ptám se tam na jako dost důkladně na různorodý jejich pocity a to, co dělaj, tak hodně z nich mě zmiňuje, Jano, je dobře, že jsme začli ty mimoškolní aktivity nebo chodit do kostela, I když jsme to nikdy nezkusili. Sice s nima nechodíme třeba každou neděli, ale jednou za 14 dní jdeme, respektujeme to, je to pro nás I vyjádření toho respektu k tý hostitelský rodině. To dítě se naučí určitou pokoru a vlastně ocení tu hostitelskou rodinu, protože ví, tý hostitelský rodině na tom záleží a je pro ně důležitý, aby aspoň občas se 10 student toho nebo tý aktivity jako zúčastnil.
• 15:49
  Takže ne vždycky to musí mít nutně jako tu přidanou 100% hodnotu pro toho studenta, je fajn, když si 10 student uvědomí, že ta přidaná hodnota je I v tom, že dává vlastně jako ostatním.
• 16:04
  Bára Kobrová: Mhm Mhm. Zmínili jsme teď hostitelskou rodinu. Pojďme se podívat na školní prostředí. To je místem, které by mělo být asi největším zdrojem růstu, ať už osobního, tak z pohledu vztahů a nových kontaktů. Jak tohleto prostředí vytěžit na maximum?
• 16:25
  Jana Rule: No vzhledem k tomu, že studenti mají možnost výběru předmětů, tak já se snažím svý studenty jako popohnat k tomu, aby to neměly jako jednu velkou dovolenou, ale aby si vzali I třeba předměty, který pro ně budou přínosem do budoucna, což znamená těžší předměty než třeba na který chodí e jejich vrstevnici ve Spojenejch státech nebo v tý daný zemi s ohledem na to, že mají možnost toho výběru a každý student má na škole svýho vlastního poradce, tak vlastně má 10 student příležitost si to všechno navolit nejenom ty předměty, ale má příležitost navolit si I ty různý úrovně. Pak samozřejmě záleží na tom, co si student zvolí. No a já jsem takovej kontrolor, takže po v prvním reportu, což většinou je dva, tři nebo dva, tři týdny po začátku školy, tak se ptám I na konkrétní rozvrh a úrovně a když se mě třeba něco nezdá, tak tím, že si konkrétně třeba kluci, sporťáci si berou jako lehčí předměty, protože se v tý škole třeba nechtějí tolik věnovat, tak já jsem takovej jako zdviženej prst a dělám ty ty ty a píšu těm studentům, že takhle si teda středoškolskej rozvrh nepředstavuju a že je potřeba provést výměnu.
• 17:50
  Pak je druhá skupina studentů, kteří jsou na sebe jako tvrdí a mám letos řekla bych opravdu desítky studentů, který mě vzali za slovo a nejenom, že mají ty povinný předměty, což je americká historie a angličtina a všude jinde na světě ať už dějepis nebo hysterie toho danýho státu plus samozřejmě hodiny toho jazyku tak si hodně studentů dali takzvaný ap corses což jsou ty předměty na tý nejvyšší možný úrovni středoškolský nebo taky se tomu říká jako advanced placement, což je příprava jako na vysokou školu a konkrétně studenti, kteří se třeba chtějí hlásit na práva nebo na medicínu, tak mají tu příležitost si tam vzít ty konkrétní už jako opravdu challenging clases a hodně z nich mě říká, že ty předměty jsou jako opravdu těžký a náročný a musej s tím trávit čas. Takže když se student vrátí a řekne mně, ano, ta škola v Americe je strašně lehká, tak moje odpověď zní je lehká tak, jakou vy si ji tam uděláte a stejně tak těžká.
• 19:00
  Bára Kobrová: Je něco v tom školním prostředí, co bys radila, aby student rozhodně nepromeškal? Já jsem velký zastáncem hodiny, které se říká speech, což je přednes. Já jsem na
• 19:14
  Jana Rule: ní chodila v těch 15 a musím říct, že to pro mě jako nejhorší hodina první tři měsíce, protože jsme byli skupina asi 10 nebo 12 studentů a spíš je vlastně jako proslov, takže jsme se učili mluvit na veřejnosti do toho pro mě samozřejmě v cizím jazyce a hned ze začátku a měla jsem problém mluvit před 8 10 lidma při hodině, ale naučili mě to, řekla bych, jako velice dobře a dodneška z toho čerpám. Takže pokud ta příležitost na škole pro studenty je, tak dávám sama sebe za příklad, že jako mě to neskutečným způsobem jako posunulo a pomohlo mi to dá. Samozřejmě záleží na jednotlivých preferencích každýho danýho dítěte.
• 20:05
  Bára Kobrová: Proč je tak moc důležité nebýt v bublině pouze zahraničních studentů? Protože k
• 20:12
  Jana Rule: tomu mají někteří studenti tendenci sklouzávat. Mají. A řekla bych, že se todle hodně hodně děje především ve Velké Británii, kde kolikrát na té škole je třeba 20 až 30 studentů ze zahraničí a Britové jsou jako studenějšího charakteru, takže udržují ty vztahy jenom mezi sebou a vlastně zahraniční studenty si mezi sebou vůbec nepustí. Ve všech ostatních zemích bych řekla, že to takhle nefunguje. Navíc těch studentů nebývá na těch školách zdaleka tolik jako právě ve Velké Británii.
• 20:48
  Já nezakazuju 10 kontakt mým dětem se zahraničníma studentama, ale podporuje v tom, aby se co nejvíce zapojili do těch aktivit a navazovaly vztahy s těma místňákama, protože ty jim ukážou ty kulturní zvyklosti. Díky nim si tam udělaj ty konkrétní místní vztahy, ale I s těmi zahraničníma studentama je to fajn.
• 21:16
  Bára Kobrová: Někdy to může být těžké navázat vztahy s místními studenty, kteří už mají nějaké své party a člověk si vlastně musí najít svoji vlastní cestu. Ne vždycky může mít 10, s kým se já chci bavit zájem o to, aby ano a bavit se se mnou. Děkuju.
• 21:38
  Jana Rule: Nějaká rada? Rozhodně rada, já bych řekla jako napzlato, co se týče přátelství, je se právě zapojit do těch mimoškolních aktivit. Během toho školního dne, během tý výuky na to není úplně tak čas, ale pokud se student tady věnuje nějaké aktivitě, ať už sportu nebo nějakýmu uměleckýmu směru nebo chodí hrát divadlo, tak prostě si vybrat ze začátku která vám jako studentovi sedí a hledat ty vztahy a ty nová přátelství v tom oboru, kterej vám jde, protože si budete s tím asi okolím více, je větší pravděpodobnost, že si více budete rozumět, než když tady student, který je hudebně založen a v životě nesportoval, takže by se zapsal na do kroužku americkýho fotbalu třeba. Jo. Takže ze začátku úplně určitě hledat podobné věci, kterým se student věnuje v český republice a postupně tam pak rozšiřovat to pole působnosti na další aktivity.
• 22:45
  Bára Kobrová: Znamená omezení kontaktu s českou rodinou, vytěžení maxima pobytu ve státech, potažmo v jiné zemi?
• 22:55
  Jana Rule: Rozhodně. Úplně bezkonkurenčně.
• 22:58
  Bára Kobrová: Proč to tak je? Potřebujete udělat tlustou čáru nad tím životem
• 23:05
  Jana Rule: žít ho naplno tam. A já souhlasím s tím, že děti nasdílej jako zážitky a nějaký momenty, ale moje zkušenost je taková, že vlastně čím míň 10 student se ozývá domů, tím víc to zažívá tam a je zaháčkovanej v tý cizině. Takže jako každá půl hodina na telefonu s rodičema nebo s kamarádama Je to ta půl hodina nebo ta hodina, kterou může 10 sman strávit tam snístňákem.
• 23:36
  Bára Kobrová: Takže je to z tvýho pohledu o tom nebýt rozkročený mezi dvěma světy. No, být jenom v jednom.
• 23:43
  Jana Rule: Chápu ty rodiče, že chtějí třeba jednou ze 14 dní od těch dětí jako slyšet nějaký novinky, ale hodně se mi stává v únoru, v březnu. Jano, kdy budete psát další report, my už jsme s nima šest tej dnů nemluvili a my nic nevíme. A to je pro mě žádný zprávy dobrý zprávy. To znamená, že je jako úplně v pohodě.
• 24:04
  Bára Kobrová: My jsme to řešili už dříve. Pojďme to ale otevřít znovu. Téma sociálních sítí a dnešní propojenosti je naprosto odlišný od doby, ve kterých jsme studovali ve státech my dvě. Já jsem začínala. Ty jsi to měla opravdu vlastně drsný v tomhletom ohledu, protože dneska by se dalo říct,
• 24:27
  Jana Rule: že skutečně jako není se čeho bát, protože pokud se něco případně děje a ono se neděje, tak ta informace doletí hned. Jo a někdy ta informace, která doletí hned, tak je to vlastně špatně, protože tady v Čechách způsobí mnohem větší krizi a poškození těch rodičů. Myslím tím, konkrétně když třeba je student zraněný a teď sedí v sanitce, protože má zlomenou nohu a odváží ho z toho zápasu ta sanitka třeba večer v půl sedm, což znamená, my tady máme půl druhý, půl třetí ráno a 10 student místo toho, aby prostě dojel do tý nemocnice, nechal si zrentgenovat nohu, nechal si dát sádru a Mám zlomenou nohu, mám sádru, jsem doma v pohodě, tak už ze sanitky volá nebo píše rodičům, mám něco s nohou, jsem sanitce, vezou mě do nemocnice. Teď si vem, že dostaneš tedle telefonát o půl druhým, půl třetí ráno jako máma a teď jako nemůžeš tomu svýmu dítěti pomoct. Do toho nechceš mu volat furt, ale už půl hodiny nevolá, tak radši voláš zpátky.
• 25:35
  Co se teda děje? Je to nepříjemný a je to podle mě úplně zbytečný.
• 25:41
  Bára Kobrová: Řešila jsi ty sama nějakou takovou situaci, která prostě sama přešla a nebylo potřeba jí řešit do Česka? No já tím,
• 25:52
  Jana Rule: že jsem neměla 10 mobilní telefon a rok 96 začínali emaily, tak my jsme si nebo já jsem domů volala tak jednou za týden nebo za 14 dní. Ty hovory byly jako hodně hodně krátký, protože byly opravdu finančně hodně nákladný a pak vím, že bylo období, kdy jsem jenom brečela do toho telefonu buďto přijeď domů a nebo nevolej. Takže já jsem chvilku přestala volat domů, protože jsem jako ty telefony nezvládala. Byla jsem ráda, že to takhle jako vzala. Já bych si tenkrát nedovolila se sebrat, tajet domů, protože rodiče do mě jako investovali velkej balík peněz.
• 26:39
  Opravdu to v porovnání s dneškem bylo téměř skoro pětinásobek toho, co to stojí dnes a říkala jsem si, že když to zvládli ostatní, tak to zvládnu taky a o to víc jsem tomu tam šla pak jako napřed. Je pravda, že jsem na to byla jako mnohonásobně víc sama, než jsou studenti dnes, ale prostě zvládla jsem to, posílilo mě to a potvrdila jsem si to, že krizi sama zvládnu a když prostě potřebuju pomoct, že se musím ozvat a člověk, když se ozve, tak mu vždycky někdo pomůže.
• 27:13
  Bára Kobrová: Mhm. První pomoc? Koordinátorka? Séra z hostitelský rodiny?
• 27:20
  Jana Rule: Moje doporučení je kdokoliv z hostitelský rodiny nebo kdokoliv, s kým se vám jako dobře povídá. Já pak vlastně po těch 5 měsících, kdy jsem řešila tu s tou hostitelskou mojí první rodinou, kdy jsem se dozvěděla, že už mě vlastně nechtěj hostit, ale nebylo to tak jako o mně, spíš to byla taková jako souhra náhod, tak já jsem si to tenkrát neuvědomovala, ale vlastně to bylo to nejlepší, co pro mě mohli udělat, jsme tak jako žili dvě cesty vedle sebe místo toho, aby se ta naše cesta spojila. Takže já zpětně jsem jim hrozně vděčná, že k tomu rozhodnutí oni došli, protože já k tomu rozhodnutí jako odejít od nich nebo vůbec říct, že bych chtěla bydlet něco k mně někde jinde. Vůbec bych k tomu nedošla. No a vlastně tu prvotní pomoc já jsem hledala u učitelky tancování v Juley, což je vlastně Mhm.
• 28:18
  Bára Kobrová: Jak běžné a časté je, že se rodiny mění v průběhu pobytu?
• 28:24
  Jana Rule: Není to úplně tak časté. Já si vedu nějaký statistiky a tak jako různě čárkuju a počítám. Za těch posledních x desítek let se 10 poměr jako nemění. Je to řádově 15 až 20 rodin nebo studentů s tím, že ale musíme brát v potaz, že do toho počítám I výměny který nejsou způsobený takzvanou nekompatibilitou ale tím že se třeba v tý rodině něco stane ať už ze zdravotního hlediska nebo z pracovního nebo třeba rodina je nucená se přestěhovat Takže I todle má vliv na toho studenta a jsou to věci, který jsou nepředvídatelný, ale z tohodle důvodu 10 student tam jede s tou organizací, má za sebou tu koordinátorku, má za sebou mě, takže v momentě, kdy se něco takovýdleho stane nepředvídatelnýho a nebo když už se teda jako dostaneme do bodu, že nelze napravovat a víc pracovat na tom, aby se setkaly ty cesty tý hostitelský rodiny a toho studenta, protože někdy se stane, že ta nekompatibilita je, tak samozřejmě nastává přesun. Musím říct, že v posledních pár letech se ty přesuny dějou jako velice velice rychle.
• 29:42
  Většinou 10 student I zůstává ve stejný lokalitě. Já nabádám ty studenty, aby v tydle momenty byly jako co nejvíc otevřený, aby se co nejvíce bavili se svejma učitelema, kamarádama, že vždycky 10 přesun je lepší k někomu, koho už 10 student zná, ať už to je kamarád. Pro mě to byla učitelka tancování, kdy ví, že když už si spolu rozumí, tak 10 přesun bude samozřejmě jako hladší k někomu, koho už trošičku znám, než když 10 student jde jako zas do úplně cizí nový rodiny.
• 30:12
  Bára Kobrová: Je I tohleto určité vytěžení e té dané situace maximum?
• 30:17
  Jana Rule: No rozhodně. Kdo má příležitost za 10 rok vyměnit hostitelskou rodinu a poznat dvě hostitelský rodiny s jiným jako zázemím, s jinou kulturou, s jinýma zvyklostma. Takže já svým dětem říkám, že to není prohra. Absolutně to je výhra, protože je to ta příležitost a ta tadle příležitost se stane málokomu. Takže dívat se na to jako velice pozitivně.
• 30:46
  Hm.
• 30:46
  Bára Kobrová: Jak ze sebe vytěžit maximum? Jak přistupovat k rodině, ke škole, k mimoškolním aktivitám? Tak
• 30:56
  Jana Rule: nějak lehce lehce do všeho jí říkat ano, co jsme si říkali, překonávat to, že teď se mně nechce a nebo holky vím, že v některejch reportech píšou. No já bych si radši šla teďka jako umýt hlavu a šla si lehnout, tak si dám vlasy do culíku, vezmu si na sebe kecky a jdu. A to je prostě přesně 10 moment, kdy potlačím třeba nějakou únavu nebo to, že se mě někam nechce. Prostě si řekl, mám tady 10 měsíců, krátí se to každým dnem a tadle příležitost se už nenaskytne. A co když zrovna dneska tam potkám někoho, kterej mě změní život?
• 31:38
  Co když zkusím něco, co jsem nikdy nedělala a otevře mě to zas jako jiný dveře? Takže co nejvíc do toho všeho jít jako po hlavě a pozitivně.
• 31:48
  Bára Kobrová: Mhm.
• 31:49
  Jana Rule: Je to o tom opět, jaký si to tam 10 student udělá, tak z toho může vytěžit.
• 31:55
  Bára Kobrová: Mhm. Má to z tvého pohledu nějaký úskalí říkat na všechno ano. Můžu se dostat I do situací,
• 32:00
  Jana Rule: ve kterých třeba nechci být? Ano, ale to je to, co já jsem říkala před chvilkou. V rámci zákonů a pravidel programu je na todle potřeba myslet. Takže když dostanu pozvánku od svojich kamarádů, kterým je 17 vím, že rodiče nejsou doma a je tam párty, tak je velkej předpoklad, že se tam asi bude podávat alkohol nebo to aspoň zjistím dopředu a raději na takovoudle akci nejdu. To je 10 moment, kdy jako tě tadyhle musí ta antenka takhle vyjet a říct si něco tam může vejt jako špatně.
• 32:39
  Bára Kobrová: Je zrovna ta akce, na kterou by třeba někdo rád šel.
• 32:41
  Jana Rule: Rád šel. No tak dobře kdy teda se ocitnu na takovýhle párty v týhle situaci a v 10 moment, kdy zjistím, že se tam třeba podává alkohol nebo nějaký další omamný látky, Já si nedám, tak jsem v pořádku, ale jako v 10 moment okamžitě volám hostitelskou rodinu. Hostitelská rodina rozhodně pochopí, když se přihlásíte s tím, že se tam podává alkohol a potřebujete vyzvednout, než když jako budete vyčkávat a většinou to vyčkávání nedopadá jako úplně dobře. Sousedi mají všichni oči a většinou takový známe to z těch filmů, kdy najednou se v těch domech objeví 40, 60 a I klidně 100 plus lidí je z toho opravdu velkej mejdan a najednou pak tam přijede policie. Nemusím chodit daleko.
• 33:40
  Ty tudle zkušenost máš, ale to se necháme e na někdy jiný.
• 33:43
  Bára Kobrová: Neháme si to na bonusový díl aneb, co on nás ještě nikdo neví v souvislosti s pobytem studijním. Děkuju za zmínění I týhletý situace. Napadají tě nějaké další situace, které je záhodno využít na maximum?
• 34:06
  Jana Rule: To já si myslím, že jsem jako všechno zmínila I to, že student nabídne, že občas třeba uvaří nebo připraví snídani, tak prostě snažit se tý hostitelský rodině trošičku vracet tu jejich pohostinnost. Základem je jako poděkovat, ráno pozdravit, prostě chovat se mile a konkrétně jiný národy mají k těmhle drobnostem jako úplně jiný kulturní zvyky a já jsem byla nedávno na konferenci a tam jsem se jako dozvěděla, že vlastně v očích konkrétně Američanů jsme jako Češi rezervovaní neumíme říct děkuju a studení čumáci možná. No spíš tam bylo jako hodně, že neuměj děti říct děkuju a já jsem z toho byla jako opravdu hodně překvapená, takže znovu nabádám studenty, aby raději třikrát poděkovali a myslím tím I třeba za drobnosti jako že rodič odveze dítě třeba z tréninku večír o půl devátý. Není to samozřejmost. Stejně tak jako to není samozřejmost u nás v Čechách, že rodiče každej den odvážejí a přivážejí a jsou to taxikáři, tak já třeba svoje děti vedu k tomu, že I oni, když je přivezu večer z tréninku, tak řeknu, mami díky za odvoz a potěší mě to.
• 35:30
  Tak tímhle způsobem se chovat k tý hostidlastí rodině. Jsou to cizí lidi, kteří hostí dobrovolně, mají zodpovědnost za náctiletýho studenta, ztratěj tím jako obrovský soukromí a musej věřit, že to jako klapne dobře a že si vytvořej celoživotní vztah, takže trošku dávat zpět.
• 35:49
  Bára Kobrová: Jak poznáš, že student využil 10 rok opravdu na maximum a dobře?
• 35:56
  Jana Rule: To nedokážu říct, že se dá úplně poznat, protože ne všichni studenti reagují na mé reporty po jejich návratu. Někteří to vyplní, s některejma mě ty cesty se spojij zpátky jako třeba s tebou před lety, ale z doslechu a z toho, co vím, tak většina těch studentů opravdu si to tam užívá a pak I díky sociálním sítím vidím, kdo se jak a kam vrací. Tak dneska je 10 přehled o těch dětech jako mnohonásobně větší než v vědomosti.
• 36:36
  Bára Kobrová: Procento dětí studentů zůstává třeba po těch 10 měsících v Americe?
• 36:43
  Jana Rule: No ono to není úplně tak jednoduchý zůstat po tom jednom roce, pro což JWAN program lze absolvovat jednou za život v rámci střední školy. Takže potom když student chce studovat dále, může studovat na Fkovým výzvu, ať už rok na státní střední škole nebo pak třeba I dokončit na více let soukromou střední školu. Ale těch studentů bývá řádově 5 až 10 v tý mý skupiny. Není to úplně malá skupina, není to jako valná většina. Hodně z nich pokud dokončí už čtvrtý ročník, tak už tam mívají velice často nabídky na vysokoškolský studia a různorodý stipendia.
• 37:28
  Hm. Takže jako docela velká skupina jich tam zůstává. Je to cesta, jak si tam tu svojí cestu udržet, zkrátka dělat tam na maximum třeba 10 sport, který mám odsud a zvolit tuhletu cestu? Rozhodně sport je, já bych řekla, ta nejjednodušší cesta ke získání stipendia na vysokých škole, konkrétně ve Spojených státech, ale je to třeba I případ robotiky. Měla jsem loni předlení takhle kluky, studenty a ty na základě jako velkejch úspěchů právě v robotice získali stipendia na vysokých školách, takže to není jenom Super.
• 38:14
  Bára Kobrová: Je něco, co bys vzkázala studentům, kteří se chystají na zahraniční studijní pobyt?
• 38:21
  Jana Rule: Nemít očekávání komunikovat a vytěžit opravdu z těch příležitostí maximum. Mhm. Je něco, co bys vzkázala rodičům? Nechte svým dětem prostor, ať žijí svůj život, protože díky tomu se dostávají o dva tři kroky dále než jejich vrstevníci tady v České republice.
• 38:47
  Bára Kobrová: Já moc děkuju za rozhovor. Děkujeme, že jste doposlouchali až sem a budeme se těšit u dalšího dílu. Na shledanou. Na shledanou.