Latest / CCI, Studuj střední v USA / Co když bude chtít domů? Mentální příprava na studium v zahraničí

Transcript

Co když bude chtít domů? Mentální příprava na studium v zahraničí · CCI, Studuj střední v USA

• 0:00
  Bára Kobrová: Ahoj, já jsem Bára Kobrová a vítám vás u podcastu agentury CCI, která zajišťuje studijní pobyty v zahraničí. Dnes se na studijní pobyty podíváme trochu z jiného úhlu. Ne jako na něco, co se musí zvládnout, ale jako na příležitost využít studentů váš potenciál na úplné maximum. Z praxe nám o tom pohovoří majitelka agentury Jana Rule. Ahoj, Jani, vítám tě.
• 0:28
  Ahoj, baru. A psychologickýma očima někoho, kdo vidí do dětské duše. Pokud to tak mohu nazvat psycholožku Lenku Klepáčkovou. Dobrý den, Lenko.
• 0:42
  Jana Rule: Dobrý den.
• 0:43
  Bára Kobrová: Pojďme úvodní otázkou. My víme, jakou máme my dvě zahraniční zkušenost. Jana jako majitelka agentury si vlastně prošla v 16 letech stejným programem, který dneska zprostředkovává dalším studentům. Já jakožto bývalá studentka mám podobnou minulost. A Lenko, pojďte nám říct, co vy zahraniční zkušenost a proč je z vašeho pohledu tak extrémně důležitá pro vlastně rozvoj?
• 1:17
  Jana Rule: Já jsem byla 17 letech před maturitou na dva měsíce rodině vinařů. Pracovala jsem tam jako operka, hlídala jsem ročního chlapečka a pro mě to byla velmi důležitá zkušenost, jak se postavit na vlastní nohy spoléhat sama na sebe, moci rozhodovat sama o sobě. A ta jazyková zkušenost byla důležitá, protože díky tomu jsem odmatorovala z dvou jazyků, ale pro mě bylo nejdůležitější, že jsem se naučila fungovat samostatně. A neříkám, že to byla jenom jednoduchá krásná zkušenost, protože po příjezdu e přišlo to uvědomění, že jsem daleko od rodiny, takže I smutek, sazy a nebyly mobilní telefony jako dneska, nebyl internet, ale mohla jsem na pevnou linku zavolat rodině. Jak rychle to přišlo, tak to potom v podstatě velmi rychle odplulo, protože jsem byla zapojená do rodiny a mohla jsem se vlastně I do takové větší širší komunity zapojovat, pomáhat tam v rámci toho rodinného podniku a pak přišly chvíle odjezdu a vlastně se mi ani nechtělo domů.
• 2:22
  Hm.
• 2:23
  Bára Kobrová: Jani, podle tebe, s jakým nastavením je důležitý odjíždět, aby student z toho pobytu vytěžil maximum? Pravidlo číslo jedna a myslím si, že to nepředčí nic jinýho, je nemít žádná očekávání. Prostě to přijmout tak, jak to přijde a v rámci tý cesty vstřebávat a učit se z těch zkušeností a naopak ty zkušenosti jako jít jim totálně napřed a využít každýho volnýho momentu nebo příležitosti nabídky k jakýkoliv aktivitě. Leni, jak vypadá zdravý mindset studenta před odjezdem? A co pro to všechno může udělat?
• 3:07
  Jana Rule: Já pozoruje, že zdravý mindset je 10, že jedu na zkušenou, že jedu vlastně do zahraničí s tím, že nemám moc velká očekávání. Chce poznávat, chci se učit a alespoň tak, jak to pozorujeme doma u syna, tak on si tam přejeje. Má to takhle v sobě dané. Chce poznat rodinu, chce poznat kulturu, zajímá se o to už delší dobu a on ta očekávání v podstatě nemá. On se tomu otevírá a sám říká, mami, až tam budu, tak to budu řešit.
• 3:39
  Bára Kobrová: Pojďme tedy pro kontext říct, že váš syn bude odlétat v srpnu. Ano. Mhm. Tak máte pocit, že dělá něco navíc pro tu mentální přípravu nebo že je připravený? Nebo jak byste popsala teďka tu vaší konkrétní situaci?
• 3:59
  Jana Rule: Co se týče mentální přípravy, tak spíš my jako rodiče jeho necháváme, aby dělal některá rozhodnutí samostatně, aby si některé věci zařizoval sám. Takže než abych mluvila o mentální přípravy, tak jenom řeknu, že jeho necháváme zdravě růst, rozvíjet se a vynecháváme mu více zodpovědnosti. Taky se mu snažíme víc věřit, když si třeba autoškolu plánoval sám nebo věci ve skautu, tak aby si ty aktivity plánoval. My samozřejmě z pozadí přihlížíme, chceme vidět ty výsledky, ale necháváme to ponej nic na něm a daří se to. Samozřejmě, že některé věci potom spolu dolaďujeme, ale je to na něm.
• 4:43
  A I kdyby zůstal v Čechách, tak to nebude moc velký rozdíl, protože I tady vlastně si ty věci musí do budoucna řešit sám. Možná 10 odjezd do zahraničí bude v něčem o trochu rychlejší, protože tam bude spoléhat sám na sebe, na to, že se bude domlouvat s hostitelskou rodinou, případně s koordinátorem ve škole. Nicméně kdyby šel tady za roky dva tři na vysokou školu, tak by se 10 proces jenom trošičku oddálil, ale bylo by to úplně to stejné.
• 5:13
  Bára Kobrová: Jak moc důležitá je právě role rodiče v této rozhodovací fázi u toho studenta?
• 5:21
  Jana Rule: Myslím, že tam je nejdůležitější ta podpora se strany rodiny a hlavní důvěra, že on přeci 10 student nebo ta studentka ví, co chce. A pokud to má dlouhodobější charakter, ne, že teď hurá jsem se nadchla proto, že chce do zahraničí, nebo protože bych si myslela, že by to byl dobrý nápad. Myslím, že 10 trend je potřeba sledovat delší dobu a sledovat I to, jak si to vlastně představuje a jestli ty představy jsou reálné. A pokud taky 10 mladý dokáže fungovat samostatně, ať už ve škole nebo mimo školu a plánovat si některé aktivity.
• 5:58
  Bára Kobrová: Jani, já bych do toho ráda vstoupila, protože v tom procesu tý přípravy je potřeba myslet na to, že 10 rodič tam má být jenom jako vzdálený dohled a podporovatel ale nikoliv 10 hlavní strůjce a I jsou momenty kdy student najednou přijde na to třeba tři čtvrtě roku nebo rok před odletem že jako chce udělat tu změnu protože se třeba někde něco v jeho životě jako úplně nedaří tak I pro takový studenty si myslím že ta varianta toho odjezdu do zahraničí je že není nutný aby 10 student jako v tom vyrůstal a aby se to plánovalo tři čtyři pět let dopředu samozřejmě že je to fajn ale I může nastat moment kdy 10 student najednou přijde je změna a chce jet pryč je jenom prostě potřeba aby 10 student si šel tou svojí vlastní cestou a aby ty rodiče to tak jako spíš nenarušovali protože 10 přílišnej zásah vlastně škodí v těm našem dětem. Ač my si myslíme, že ne, tak ta přílišná péče a to, že za ně všechno zařizujeme, tak jim opravdu neděláme dobrou službu. Pojďme se zamyslet možná společně nad tím, vůbec ta příprava předtím a teď řekněme ta psychologická nebo ta mentální je vhodná nebo jen na místě nebo jestli se to zkrátka nemá nechat jenom plynout, být otevřený novým zkušenostem, možná I pro rodiče typ, nechat to plynout a právě důvěřovat tomu asi I procesu vzdalování a takového nějakého vylítávání už pomalu z hnízda.
• 7:47
  Jaký na to máte názor?
• 7:49
  Jana Rule: No já s tebou moc souhlasím, když jsem se měl nad tím tématem zamýšlet před tím, když jste mě pozvali do podcastu, tak jsem si sama sobě tuhle otázku kladla. A pro mě je mentální příprava, že chvíle, který společně trávíme, tak si hodně moc užívám a užili jsme si Vánoce, užili jsme si Velikonoce Já jsem si v 10 moment uvědomila. Aha, tak teď tenhle moment je vlastně jedinečný v tom, že příští rok nebudeme spolu. Budeme na sebe napojení, ale o to víc jsem si 10 okamžik užila a o to víc si vlastně vážím toho, že život s těmi dětmi den za dnem prožíváme. A ta mentální příprava bych řekla, že je spíš o rodičích než o dětech, protože děti vnímají věci teď a tady, jak přicházejí právě se otevření novým věcem.
• 8:37
  Přichází další, a nemají to s čím moc porovnávat. Zatímco my máme očekávání, možná mnohem větší a zkušenosti. My tam vkládáme naše strachy nebo naše co by, kdyby. Takže nechat to na těch dětech věřit jim a čekat, že to zvládnou. A my jsme tady jako ta pojistka, jako ti, co je podpíráme zezadu a věříme jim, že si poradí nebo si o tu pomoc řeknou.
• 9:03
  Hm. Ať už hostující rodině nebo koordinátorovi a smířit se s tou pozicích, že já jsem v pozadí a měla bych to jako právě sledovat a důvěřovat svému dítěti a těm lidem, co mu tam vlastně dělají tu oporu.
• 9:17
  Bára Kobrová: Dalo by se říct, že největší zodpovědností rodiče v tuhle chvíli je umět mlčet? Rozhodně to mám moc ráda. Není to o tom, že bych si s rodičema nechtěla popovídat, ale jsou momenty, kdy radím rodičům, aby jenom své děti vyslechli a aby jim poradili že když problém mají tak aby kontaktovali nebo promluvili si s rodinou s koordinátorem popřípadě se mnou aby to rozhodně neřešili za ně a to si myslím že je největší problém dnešních rodičů že chtějí mít absolutní kontrolu jako nad všema akcema svých dětí a ono se to tak jako úplně nedá konkrétně když je to dítě přes plus světa někde jinde a opět 10 rodič opravdu škodí k tomu splýmu vlastnímu dítěti pokud nějakým způsobem manipuluje ať už tu třeba hostitelskou rodinu nebo to svý vlastní dítě 10 rodič není znalý tý konkrétní situace s vyklostem a musím I říct že se kolikrát nedostanou ty kompletní informace tak jak oni opravdu jsou k těm rodičům protože 10 rodič má 10 obraz jenom ze strany toho studenta já pak mám 10 obraz jak ze strany studenta tak ze strany koordinátora tak ze strany rodiče takže jsem takovej jako průsečík nikdy to není úplně černobílý že by měla jenom rodina pravdu nebo že by měli jenom student pravdu je prostě potřeba to řešit tak aby 10 student si to tam vykomunikoval sám a pro mě je nejlepší varianta a ta se teda málokdy děje ale nejlepší varianta když student si vyřeší problém sám a až když je vyřešeno tak to teprv jako sdělí mě a nebo to sdělí nebo já to s ním třeba řeším ale až v poslední fázi to vlastně sdělí těm rodičům že už je to hotovo vyřešeno a student spokojen a takovým studentům já jako tleská má moc si podporuju I velkej obdiv maj u mě ty rodiče protože jsem teďka ta máma která toho syna v tom zahraničí má a vlastně se mu do toho života jako opravdu nepletu nekomunikuju s tou hostitelskou rodinou cokoliv on to ví a s čímkoliv přijde, tak já bych to mlčím a nebo prostě řeknu, vyřeš si to.
• 11:49
  Jo, je prostě to potřeba nechat na těch dětech, nejsou to malý školkový děti uměj mluvit a tímdle procesem se právě učí. Je to základ, je ta komunikace. Nicméně je to do jistý míry o hledání toho balancu mezi tím, co je sdílení, tak jako kdyby přišel tvůj syn ze školy domů, seddle jste si ke stolu a popovídali si o tom, co se 10 den komu událo a do jaký míry je to o tom, že 10 rodič do toho nějak jako aktivně zasahuje. Jako hledáš tam 10 balanc já balanc nehledám mhm já nekomunikuju se synem do tý chvíle dokud jako nepotřebuju formální věci ať už třeba příletu odletu jako jsou to opravdu technický věci a nechávám mu totální volnost v tom že až bude chtít tak se ozve
• 12:50
  Jana Rule: mhm
• 12:51
  Bára Kobrová: není to jednoduchý to neříkám Lenko, jaké tipy byste dala rodičům pro to, aby oni tuhletu složitou roli zvládli? Protože ono to není jednoduché vypustit své dítě do světa. Na druhou stranu my jsme se tady bavili už před natáčením o tom, že v pohádkách je poměrně běžné, že zkrátka mladí chodí do světa na zkušenou a my jsme tuhletu schopnost nějak jako ztratili a moc se bojíme nebo jak to vidíte vy?
• 13:19
  Jana Rule: Je možná těžké podívat se na to očima toho dítěte, že ono to vidí jako nějaké nové příležitosti, že to vidí jako nadšeně, že jde do toho s otevřeným srdcem. Je tou hlavou, že chce něco nového poznat. My vlastně tím, že ho provázíme, můžeme si možná, když tady byla jen u těch pravidel, tak jako pravidlo číslo jedna říct. A teď je to na něm nebo na ní. A já budu jenom sledovat 10 proces.
• 13:45
  Takže dívat se vz povzdálí a věřit tomu, že to dítě to zvládne A taky věřit sama sobě, že to můžeme ustát bez nějakýho třeba většího strachování nebo z úzkostňování. A taky bych tam chtěla zdůraznit to, že ty děti, I když přijdou nějaký krizový situace nebo nějaký složitý věci, tak si opravdu budou vidět rady a nejdou to řešení a bez nás a bude to pro ně velká postele, bude to pro ně velká životní zkušenost a tam se taky bude nějaká sebeúcta sebevědomí vědomí sebe sama. A to nejde vlastně jako nějak ani urychlit, ani ani zbrzdit. A tím, že ho pustím do zahraničí, tak si myslím, že 10 proces bude probíhat vlastně nezávisle na tom rodiči.
• 14:31
  Bára Kobrová: Německý filozof. Já si teďka trošku zafilozofiju a jeden z největších myslitelů devatenáctého století Fridrich Nietzsche si dovolil tu myšlenku, co tě nezabije, to tě posílí. Je velmi nadčasová. A jak bychom ji mohli interpretovat v kontextu právě týhletý zahraniční zkušenosti? To je můj nejoblíbenější slogan, baru, protože je to přesně tak.
• 15:00
  Každý student je svého štěstí s trůjcem další slogan máme tady a každá drobná komplikace problém nesrovnalost ho právě posouvá dál a to je to co tě nezabije to tě posílí takže když budem v tý bavlnce a všechno za nás vyřídí rodiče a to okolí tak se nikam neposuneme ale právě tydle drobný překážky jsou potřeba konkrétně v tom zahraničí a oni to jsou drobný každodenní věci a ty jsou potřeba no a pak když přijde I třeba větší krize ať už stezku nebo třeba nějaký nesrovnalosti v hostidolaský rodině tak 10 student přece ví kam se má obrátit ale je to na něm a hodně studentů když od lítá tak samozřejmě slyší ty zkušenosti od svých vrstevníků nebo konkrétně třeba na tý předodletovce mám naživo studenty který se právě vrátili a teď tam sdílej a ty svý zážitky a motivujou ty studenty kdyby se všichni ty nový studenti chovali podle těch instrukcí tak by to bylo jako úplně báječný ale tadle zkušenost je prostě nepřenositelná a I od nás tady ať už rodiče nebo děti nebo studenti co uslyší tak berte to jako návod já říkám že já jsem takovej průvodce tím úsekem toho jejich života ale musíte si to projít ty krizový situace jsou jako nezbytně žádoucí Lenko jak ta hlavě ta rezonuje s váma z pohledu psychologie a dnešní doby tak každý má svou cestu a potřebuje si
• 16:48
  Jana Rule: ji právě vyšlapat se svým způsobem a nemůžeme nikoho připravit na to, co bude. A taky taky potom velmi úlevné zjistit to, že pojďme teď to sledovat krok za krokem. To jak si Jana říkala, že děláte průvodce těm studentům. To je vlastně to nejdůležitější, že vás mají, mají vás v zádech a ty rodiny tam pořád jsou s těmi svými dětmi, ale dávají jim tu možnost, aby oni si zkusili 10 život jako kdyby na nečisto, protože oni tam vlastně jdou a mají tak velkou podporu. Jo, oni jsou studenti za psaní na střední škole v Americe a mají obrovskou podporu ze strany hostitelské rodiny.
• 17:28
  Je tam vlastně spoustu věcí zařízeních. Tohle není jako běžná zkušenost, když jde člověk třeba pracovat do zahraničí nebo na to zkušenost. Takže myslím, že jsou hodně hodně zabezpečení a současně mají tu naši důvěru ze strany rodičů a ze strany vás ano. Takže co ještě více jim přát?
• 17:48
  Bára Kobrová: Z vlastní zkušenosti vím, že e když tam přijedu a můžu být sebevětší střelec a můžu si myslet, jak to všechno perfektně zvládnu, tak ty menší krize přijdou. Může to být stesk, může to být smutek, může to být kulturní šok. Jak posilovat sebevědomí studenta aby prošel těmahle krizama, aby z nich vyšel silnější.
• 18:14
  Jana Rule: Já myslím, že každý už je trochu předpřipravený, než odjíždí, protože nikdo tam nejede jako úplně nepopsaná nepopsaná tabule Každá další zkušenost je posilující. A pokud to dítě vlastně má podporu v rodině, tady to, co jsme teď doteďka vlastně vyjmenovávali podporu toho celýho okolí, tak si si vlastně ty zkušenosti dál a dál rozvíjí a je ve vývoji. Takže ta sebejistota a další nové zkušenosti se propojují. A to dělá tu identitu toho dítěte, to kdo jsem. Takže vlastně všechny zkušenosti se poskládají a je to jako puzzle.
• 18:54
  Takže každej 10 dílek je důležitý. Mhm. Dobřít se nedá nic plánovat ani posilovat a ani se dopředu nedá připravit na to, jaké to bude rok nemít dítě doma. Mhm. A je taky dobré si asi připustit, že přijdou chvíle, kdy budeme jako rodiče smutný, bude se nám stýskat a těch chvil budeme mít pravděpodobně víc než to dítě.
• 19:15
  Mhm. Protože to dítě tam bude mít možná ze začátku prvotním nadšení pocit sem daleko. My se to bylo všechno dobré rozhodnutí. Tak jak si to vzpomínám ze svých 17 let, ale tohle zmizí jako mávnutím proutku a díky těm novým zkušenostem díky tomu, co tam prožívá teď a tady, bude žít život tam. A pokud my jako rodiče ho necháme žít život v zahraničí a my si budeme žít tady 10 svůj život s důvěrou, že on to zvládne nebo ona to zvládne, tak my vlastně jsme ti, kteří jsme více smutní, více se nám stýská a možná díváme se na to datum do kalendáře, kdy už přijede.
• 19:57
  Ale to dítě to není.
• 19:58
  Bára Kobrová: Mhm mhm. Já teda bych do toho ještě vstoupila. Jedním bodem je pro toho studenta nejdůležitější jeden fakt. Když v zahraničí jsem, tak žiju 10 život v zahraničí a nežiju 10 život zároveň v český republice. Potřebuju udělat tlustou čáru a rozdělit to moment kdy student je jak se říká pozadím na dvoum židlích tak to samozřejmě nefunguje takže I z tohodle důvodu já říkám nevolat téměř skoro jako domů opravdu minimalizovat 10 kontakt a naučit se vstřebávat 10 život tam, nabírat ty zkušenosti a vytvářet si ty nový vztahy na v tý daný komunitě na tý daný škole 10 rok je strašně krátká doba samozřejmě že ty vztahy a to vytváření si toho vlastního já tý vlastní osoby tam chvilku trvá přijdu krizový situace ale vlastně mám pocit že z toho tady rodiče dělají někdy mnohem větší haló než 10 student sám a pokud rozhodne že tomu chce jít napřed a že chce překonat stesk a že nechce aby tam třeba ty chmudný myšlenky nebo smutek byl tak vždycky má tu příležitost jít za tou rodinou najít si různorodý aktivity oslovit učitele ve škole nebo svý kamarády neřešit to tak že zvednu telefon a volám domů to je cesta rozhodně zpátky a moje zkušenost je taková že pokud 10 student opravdu jde za tím svým a že si uvědomí stýská se mi ale volat domů nebudu nejenom že vystresuju teda ty rodiče doma který mě pak volaj a většinou ty maminky mě plakaj do telefonu a já pak jim brečím zpátky protože jsem jako velice empatická a chápu čím si procházej o to víc teď jak velké procento rodičů tím brečí do telefonu jsou to opravdu jako jednotky procent těch studentů je o něco více a já teda si teďka udělám takovou jako srandičku ale já říkám někdy rodičům že já bych si měla na webový stránky dát že jsem I psycholog protože říkám svým studentům než abyste volali domů a stresovali ty mamky taťky tak zavolejte Janě já s váma promluvím věřte mi že to s váma myslím dobře mám určitý návody kroky jak udělat a co udělat aby vám bylo líp ale to jestli vy už to uděláte to už je úplně zcela na vás a funguje to já vím že to funguje ta organizace ví že to funguje v konečný fázi jste tam vy sami za sebe a vy proto musíte něco udělat takže nespoléhat se na to že k telefon domu kdy se vybrečím mě něco vyřeší nevyřeší opět tam je to každý svýho štěstí stůjcem takže musíme tomu jít napřed když mě je smutno zapojím se do aktivit řeknu to hostitelský rodin je ta hostitelská rodina kolikrát ani nemusí tušit že vám smutno je protože když jste zavřený třikrát v tejdnu u sebe v pokojíčku tak jako netuše jestli se zrovna učíte nebo brečíte do telefonu a nebo si prohlížíte fotky a brečíte u písniček Lenko jak moc cenné je tohleto sebepoznání v tak raným věku e tam se proto že někteří studenti to právě můžou posouvat, mít tendenci posouvat a říkat si ne, tak já pojedu třeba dělat oper.
• 23:40
  Já pojedu až na vysoké škole, ale on tenhleten věk je velmi unikátní. Proč byste ho třeba I vy doporučila?
• 23:48
  Jana Rule: Já si myslím, že to hodně individuální, protože ta to dozrávání a nebo pocit, kdy člověk už se cítí na takovýhle krok, bude u každého jiný. Nicméně v tom věku 16 17 18 je člověk otevřený novým zkušenostem a současně už dokáže hodně vyhodnocovat to, co vlastně sám prožil a zapisuje si to vlastně do své jako životní zkušenosti a paměti. A takže myslím, že tenhle 10 tenhle období života je klíčové pro to udělat tento krok, když to dítě to chce a nejde nic jako uspěchat nebo nic předem v rodině naplánovat, protože budou možná studenti, kterým je 14 a budou už chtít a pak budou studenti, kterým bude 21 a řekli by, já bych takovou zkušenost asi nechtěl prožít. Nechají si to třeba na erazbusu nebo si to nechají na to, že půjdou pracovat někam až třeba po 20. Roce, protože každý jsme opravdu individuální a každý máme taky jiné potřeby a nikdo opravdu jako nepotřebuje jet do zahraničí.
• 24:55
  Mhm. Na druhou stranu ale hodně lidí chce tu zkušenost. A je pravda, že Česká republika je vlastně malý píseček. To je jedna věc. A druhá věc je, že znalost jazyka to není jenom e znalost ve smyslu předmětu ve škole.
• 25:10
  Je to celoživotní dovednost. A to v tom zahraničí vždycky dostaneme úplně jinou dávku, schopnosti umět mluvit a myslet v jazyce, než Ježíš, Adamem v Čechách, plus 10 velký přehled o 0 světě a kontaktech. To jsou nenahraditelné věci. Takže 10, kdo má odvahu a chce a je tomu otevřený, tak 10 si myslím, že pokud je to jenom možné dostat prostor, dokud je to otevřené, protože tam je asi citlivost v tom, dokud je otevřené, pokud se to otevře.
• 25:39
  Bára Kobrová: Co byste poradila rodinám, ve kterých dochází třeba k nějakému rozdílu názorů v tom, zda by 10 student měl odjet, neměl odjet. Třeba se rodičům může zkrátka zdát nepřipravený, ale student opravdu chce odjet. Jak s tímto pracovat?
• 26:00
  Jana Rule: Tak hodně důležité je vnímat to z pohledu toho dítěte a samozřejmě, že se na tom ty rodiče nemusí shodnout. Nicméně za mě 10, kdo tam odjíždí je to dítě, Jeho slovo, jeho názor nebo to, že tam chce a že to nějakým způsobem v tom daném životním období potřebuje, je za mě možná to nejvíc, co by měli rodiče sledovat. Mhm. Protože to, že si to jako maminka nebo tatínek nemyslí nebo se mu to nepozdává, tak možná jenom oddálýho rozhodnutí. Jo, že vlastně dojde jenom k tomu, že jednou řekne stop ne, ale jindy jiným způsobem se k tomu to dítě dostane.
• 26:39
  Mně se na tom líbí jedna věc. Pokud jede student studovat, tak opravdu jenom by se to říkala na rodinném setkání. On tam dostane tu možnost v jazyce v angličtině studovat a prožít tam život na střední škole plus v té rodině. A to si myslím, že něco výjimečného, že to si třeba ani neuvědomujeme. Já tím, že jsem tam pracovala jako operka, tak já jsem opravdu neměla takovouhle možnost být se studenty, žít studentský život, mít možnost tam vlastně přemýšlet v těch předmětech v angličtině, mít tam vlastně mimoškolní aktivity, žít tam vlastně v té rodině jako člen té rodiny.
• 27:20
  Já jsem tam už byla jako člověk, který pracuje a stará se o dítě a měla jsem ručního chlapečka, který jak víme, děti ještě v tom člověku nemluví. Takže 10 čas byl krásný. Zkušenost to byla velká, ale úplně nesrovnatelná s těmito možnostmi.
• 27:35
  Bára Kobrová: Mhm. Jeni, ty chceš celou dobu něco říct. Je pravda. Já o tom takhle velice často mluvím, protože to okno mezi čtrnáctým a devatenáctým rokem života je jediný období kdy 10 student může zažít přeneseně tu zkušenost někde jinde na světě žije v hostitelský rodině chodí do školy je součástí tý komunity na vysoký škole už to je jinak protože studenti žijí na kolejích nebo v pronajmutých bytech takže dobře akademickou část mají hodně podobnou nicméně rozhodně ne tak intenzivní z pohledu toho přátelství a vztahů jako na střední škole nemají tak intenzivní e kvůli mimoškolním aktivitám který ta univerzitu pak samozřejmě už jako tolik nenabízí ubytování jsme si řekli no a pak ve starším věku v momenty student nebo už v dospělák jede pracovat do zahraničí tak většinu už žije se svým partnerem kolikrát to bývá partner z České republiky dobře I když to je cizinec tak už stejně mají pronajmutý byt nebo by bydlí u někoho známého ale není to ta typická rodina takže 10 člověk nemá příležitost sebe ty zvyklosti tu kulturu a myslím tím tu individuální kulturu tý jedný rodiny určitě si ve třiceti pětatřiceti nebo v pětadvaceti nenaděláte takový životní vztahy jako třeba v patnácti v sedmnácti letech takže 10 moment na 10 odjezd a vytěžit z toho to maximum je za mě prostě to období střední školy Hm Ty jsi mě úplně vrátila do e toho pocitu, kterej já jsem s sebou vlastně nesu celej život a je to něco, z čeho jde velmi dobře potom čerpat I nějakou jako pozitivní energii, když je třeba člověku.
• 29:38
  Já nechci říct ouvej, ale nemusí mít třeba zrovna úplně jako super den. A může se vytáhnout tydlety momenty, zážitky? Funguje to tak?
• 29:48
  Jana Rule: Funguje to tak. Dokonce I nikdy říkáme vraťte se do zážitku nebo zkušeností, kdy vám bylo hezky. Vraťte se do toho tělesného pocitu nebo prožitku a někde to
• 29:59
  Bára Kobrová: mají I lidi dokonce spojený třeba s místem k ledu nebo bezpečí. Protože já si jako dodneška pamatuju, jak jdu po Fift Avenue s taškami jako filmu. Jako z filmu a vlastně e 10 dopamin vyplavený, 10 jako opojný pocit. Je to jako skvělý, že jo. Takže dopřávat si potom mít možnost se vlastně něco takovýho dopřát je úžasný nebo ne jo a já teda musím říct já mám jako obrovskou výhodu tý svý rodiny už jako na celej život takže já úplně nemám nutkání se vracet do těch náctiletejch let ač to bylo s nima úžasný a opravdu já od prvního dne s nima jsem se cejtila jako doma, což po půl roce u jiný rodiny pro mě byl jako obrovskej šok, příjemnej samozřejmě, ale tím že společně jezdíme na ty dovolený a vídáme se jako hodně často a různě cestujeme po světě, tak já tudle energii jako rodinou širší rodinou čerpám z těhlech momentů a teda upozornil vlastně na to že bych si měla možná víc toho jako vážit kdykoliv společně jsme.
• 31:16
  Jsem 30 let doma po svým ročním pobytu. Je to hrozný při práci jak dinosaurus, když to takhle říkám, ale je vidět jakej dopad vlastně půlroční nebo roční pobyt může na toho studenta mít a znova se opakuju nejenom na mě ale na manžela na mý děti a vlastně tu příležitost kterou já jsem dostala v 15 tak to mělo už vliv na mý budoucí děti což je
• 31:43
  Jana Rule: jako
• 31:43
  Bára Kobrová: neuvěřitelný jak se jedna zkušenost z takhle ranýho vnáctiletýho období dokáže propsat do zbytku života nejenom mě ale dalších osob Lenko tohle je otázka na vás jaký podpůrný body byste zmínila tom, aby si 10 student tam na tom pobytu mohl pomoct, když prochází nějakým třeba těžším obdobím?
• 32:09
  Jana Rule: Myslím, že nejdůležitější je, aby na to nebyl sám, takže sdílet to s tím nejbližším okolím, pokud už si tam navázal nějaké kontakty nebo vztahy, tak aby se určitě neuzavíral do sebe, ale aby tam v tenhle moment byl schopný být s kýmkoliv, kdo mu dělá dobře, s kým se mu cítí bezpečně hezky nebo aby se vrátil do režimový aktivit, do toho běžného fungování, protože jakékoliv aktivity, co děláme, tak nám pomáhají zpracovávat jakékoliv situace. Takže aby děti, který mají sportovní aktivity s rodinou, aby trávili 10 den s rodinou sportovníma aktivitama a je to vlastně obecně říci se o pomoc a mluvit, mluvit, mluvit a ideálně to řešit na tom místě s tou rodinou, protože jak už tady bylo řečeno, tak volat domů je taky možnost, ale spíš až jako ta poslední a nebo sdělit to ve ve fázi, kdy už jsem se snažila nebo snažil tam mluvit s kamarády nebo s lidmi ve škole, s učitelem nebo s rodiči v té hostitelské rodině. A ta rodina myslím, že je nastavená na to, že když přijde od toho studenta nějaká nějaká žádá z o pomoc, že oni mu otevřeně se budou snažit vlastně minimálně sdílet ty emoce a nebýt na to sám, protože jakmile se člověk uzavře, tak to vlastně jednak není řešení a jednak se tím ehm situace spíš zhorší.
• 33:40
  A ta situace nebude poprvé, protože takovou podobnou mohl řešit I tady v Čechách. Mhm. Takže je to vlastně stejné I stejný rukopis jako doma. Stejně jako doma, kde by se uzavřel, tak by to nefungovalo a potřeboval by to sdílet a nebýt na to sám. Dělat věci, který má rád.
• 33:57
  Tak takhle stejně se to potom propisuje do jakýkoliv životní zkušenosti v zahraničí.
• 34:02
  Bára Kobrová: Mhm. Pak je ale velmi důležitý si od začátku ty vztahy tam budovat 10 opěrný systém si tvořit. A to je pravidlo číslo dvě po té komunikaci. Zapojit se co do nejvíce aktivit v prostředí tý hostitelství rodiny, nezavírat se do pokojíčku nebýt na telefonu já svým studentům říkám kdo chcete bejt na mobilu zůstaňte doma protože 10 život doma počká a 10 život tam uteče velmi rychle Takže vytvářet si vztahy nejenom v tý rodině, ale I v tý škole. Zapůjj se co nejvíce do mimoškolních aktivit.
• 34:43
  Nesedět prostě doma a nečekat, že to přijde. Ono to nepřijde. Přijde to když si o to 10 student řekne, nebát se zeptat, jestli ho někdo někam nevezme, co studenti dělaj o víkendu, že se chce přidat k někomu na obědový pauze si přisednout a dát se do řeči nebát se takovejch jako malejch selhání protože to je součástí těch malejch drobnejch krizí a když se někdo na mě jednou špatně podívá, tak napodruhý a na potřetí už mě to vůbec nepřijde. A třeba to je jenom tak, že to vnímáme, že nás někdo třeba jako negativně nějakým způsobem ovlivnil a on to tak vůbec nemyslel. Takže nevzdávat to jít do toho co nejvíce poznávat ty lidi a navazovat tam ty kontakty, snažit se o to nebýt sám.
• 35:39
  Ta možnost tam je a je to opět tak, že 10 student si potom musí jít sám. Pojďme ke škole. Je to velmi důležitou součástí. Koneckonců je to studijní pobyt, nikoliv dovolená. Co může student dělat pro to, aby ty nové zážitky a zkušenosti bral jako příležitosti k růstu, nezavíral se před nimi a skutečně nějakým způsobem na to nahlížel spíše tím jako růstovým mindsetem než fixním myšlením.
• 36:14
  Jana Rule: Já bych to vzala jednodušeji ve smyslu. E tady mám daná nějaká pravidla. Mám chodit do školy a ta škola je úplně jiná než v Čechách. Jsou tady jiné způsoby vyučování. Je tady to, že každou tu hodinu 10 na určité úrovni chodím s jinými studenty.
• 36:33
  Takže vlastně všechno je nové, tak já můžu teď získávat, získávat a získávat a nedívat se na to jako něco, co by mělo přinést problém, protože ono to vlastně není problém a současně chodit do té školy je jiné než v Čechách. Tam jako musím a je to dané pravidlo a nemůžu se jen tak vymlouvat, že se něco mi teď nelíbí nebo nedaří. A proto tady jsem. A s tímhletím nastavením možná je potřeba už počítat trochu dopředu, že to je jiné než v Čechách.
• 37:05
  Bára Kobrová: Mhm. Jak může student vlastně zvládnout situace, kdy se necítí úplně sebevědomě právě skrz nějakou jazykovou bariéru, ale přesto ví, že navazovat vztahy je pro něj velmi důležitý. Jednak proto, aby prožil 10 život tam na maximum, proto, aby navázal vztahy. Jak se s tímhletím popasovat?
• 37:28
  Jana Rule: Mně přijde, že 10 malý člověk půjde do školy, do nového prostředí a tohle možná v hlavě mít nebude. Bude mít v hlavě to, že teď poznávám nové prostředí, nové lidi a bereme to tak, že všude jsou hodní a vstřícní lidi. A I když uvidíte bariéry jazykové nebo třeba kulturní, že je to člověk z Evropy, tak věřím tomu, že se najde někdo, kdo se ho tam ujme, kdo ho tam provede. A tím, že to bude vlastně člověk, který se okouká za týden, za dva, tak už ho všichni budou brát mezi sebe. A myslím, že takhle se člověk proslapává cestu jak v Čechách, tak v zahraničí, protože když potom jdeme na jinou střední školu nebo jdeme na vysokou školu nebo do nějakého jiného prostředí na brigádu, tak všude si přece vyšlapáváme to místo pod sluncem.
• 38:19
  A ta jazyková bariéra by neměla být jako jediným problémem. Mhm. Jo, že 10 člověk se vlastně hledá v tom novém místě s těmi novými lidmi a vždycky jsou kolem nás I dobří lidé, který nás tam vlastně vezmou mezi sebe. Ukážou nám tu prostředí a myslím, že tohle je ta podstata, jo, že tomu je potřeba I věřit jako pozice rodiče. To dítě si myslím, že to takhle vůbec jako nevnímá nebo nemá to takhle jako předmyšlené, ale tak to v tom životě přeci je.
• 38:51
  My si nemůžeme na všechno připravit.
• 38:53
  Bára Kobrová: No ty komplikace vidíme my jako dospěláci, ale to nactiletý dítě ví že tam jde do školy a je to stejný jestli jde do školy tady a nebo jde v Americe nebo v Japonsku samozřejmě jazyková bariéra ano ale je to zahraniční student a téměř jak bych řekla všude na světě jak učitelé tak ty studenti neskutečným způsobem oceňuji ty zahraniční studenty protože ty mají přece tu odvahu někam odjet navázat ty nový kontakty být v úplně novým prostředí a ještě třeba jako ne úplně dokonale znát jazyk a konkrétně ve Spojených státech jsou lidé neskutečně přívětivý vřelý ani nemusíte téměř cokoliv říkat a hnedka se vás jako ujmout je tam ta vřelost až jako chvílema přílišná ze začátku pro ty studenty je to fajn protože ty studenti se necej sami protože neustále se je někdo na něco ptá já říkám svým dětem musíte I dávat jako pozor jak se chováte protože vy jste tam za ty trošku exoty protože ti zahraničních studentů na tý škole není moc takže je opravdu jste tam ambasadoři a reprezentanti sami sebe český republiky vašich rodičů koneckonců I moji ambasadoři takže teď jsem jako zabředla I do toho proč je tam 10 hlavní rozdíl je tu zahraniční student a každej o něj má zájem a myslím si že my tady všechny všechny tři mluvíme o jazykový bariéře která není zas až takovým problémem pro ty studenty že ty komplikace vidíme my očima dospělejma a to dítě do toho takhle nejde jaký největší komplikace vnímáš ty a řeší vůbec něco oni třeba nemusí vůbec nic řešit třeba zkrátka si to tam opravdu užívají naprosto naplno a nic neřeší teď jsme ve stádiu kdy studenti mají za sebou sedm osm měsíců pobytu opravdu ty poslední dva tři měsíce jsou to nejkrásnější co tam studenti můžou zažít takže já to vždycky ťukám ale ke konci nebejvaj už zas takový problémy a I problémy který se dějou od začátku všechno má svý řešení pokud student komunikuje s rodinou s koordinátorkou se mnou všechno řešení má jenom jsem tady od toho abych toho studenta vyslechla ta rodina ho vyslechne domluvíme se na způsobu řešení a to že mě student řekne po čtrnácti dnech já si nerozumím s rodinou tak po čtrnácti dnech vlastně ani nejde si na 100 rozumět s rodinou vždyť 10 vztah se teprv vytváří ta hostitelská rodina má úplně cizího člověka náctiletýho s jinou mentalitou s jinou kulturou takže pro ně je to nový pro toho studenta je to taky nový a musej si k sobě najít tu cestu a to není záležitost jednoho nebo dvou týdnů takže já všem studentům říkám je potřeba na tom pracovat jít tomu napřed komunikovat komunikovat strávit co nejvíc času s tou hostitelskou rodinou a řekla bych že jako největší problémy a já nerada tomu říkám jako problémy ale největší záležitosti negativního charakteru ze strany studentů mám ohledně hostitelskejch rodin ale je zde jako obrovská úspěšnost vyřešení protože v hodně případech ty děti nejsou upřímní nebo se jako bojej tý hostitelský rodině něco říct aby jim jako neublížili protože chtěj bejt jako slušný ale já říkám je potřeba najít 10 balanc mezi slušnosti a mezi tím co mě vyhovuje a co už jako překračuje mí meze a opět to je ta cesta toho učení se toho respektu ale toho že umím vyjádřit svý pocity umím si říct o tu pomoc a nějakým způsobem to řeším takže jsme znova na tom začátku toho cesta je mým cílem.
• 43:17
  Lenko, jak se nejlépe adaptovat do jiné rodiny, do nové rodiny, abych se tam necítila jako host celoročně, ale jako součást té rodiny.
• 43:30
  Jana Rule: Každý bude mít asi svoji cestu a svoje tempo. A důležité je za mě, aby měli možnost mluvit s tou rodinou předem, což se děje a potom po příjezdu si říct, co mají rádi co nemají rádi a hlavně vlastně respektovat pravidla té rodiny tak jak se to tam nastaví protože za mě pokud rodina vidí že 10 student je vstřícný a snaží se o nějakou spolupráci, tak si myslím, zej strany bude úplně stejná odezva, několikanásobně ještě třeba větší, jako to máme my doma s dětmi. Mhm. Takže ta adaptace je na obou stranách otevřenosti. Vždycky to je o dvou stranách.
• 44:10
  A pokud to dítě jako vlastně chce a dělá vstřícné kroky a nebo vnímá a respektuje tu rodinu, tak si myslím, že to je jako na dobré cestě.
• 44:22
  Bára Kobrová: No je to o tý vzájemný komunikaci. Já studentům říkám, musí být spokojená rodina a tím pádem je I spokojený student a když je spokojená jenom jedna strana tak je někde něco špatně a je potřeba do toho jako trošičku zasáhnout a vykomunikovat kde 10 problém je ale znova říkám v valný většině případů se to díky tý komunikací a díky mým intervencím nebo průvodcovství musím říct že se to daří stejným způsobem na místě I ty místní koordinátorky takže já studenty nabádám k tomu aby to nebrali tak že jim ať já nebo koordinátorky radíme něco špatně naopak děláme to pro jejich dobro ale znova tady je ta komunikace. Mhm. Na tohle všechno se skutečně nedá dopředu úplně ideálně připravit. A jak už tady bylo řečeno, ono to vlastně není ani žádoucí.
• 45:22
  Přesto všechno, jak vypadá mentálně připravené dítě e aby odjela na zahraniční zkušenost.
• 45:30
  Jana Rule: Pokud mohl mluvit za sebe, za svojí zkušenost a za svého syna, tak možná jenom řeknu, že si žije život teď a tady v tom svém kolektivu dětí a ve svých zájmech a moc neřeší, co bude v Americe, protože to bude řešit až tam přiletí a nemá vlastně dopředu žádná velká očekávání, jak by věci měly být ani ve smyslu, do jaké země poletí a co by tam všechno chtěl zažít. A je otevřený tomu, co přijde. Teď tady žije naplno, že si jako moc neláme hlavu s tím, co by co by mělo právě řešit. Takže my popravdě nemáme ještě ani koupený kufr, protože čekáme na to, jakou společnosti poletí a podle toho se nakoupí třeba takováto věc. Já teď si z toho trošku dělám legraci, ale chtěla bych to vlastně hodně podtrhnout, že žijeme.
• 46:25
  I já se díky tomu snažím žít teď a tady a vlastně každé té chvíle, kdy jsme spolu, když on chce trávit čas s námi, tak si toho vlastně vážím. A tohle já bych nezažila. Takže já vlastně si vážím toho, že tohle můžu prožívat, že 10 čas teď je vzácnej, že pak rok nebudeme spolu. A to je moje mentální příprava. Na to se nejde připravit a vím, že budu smutná.
• 46:47
  Vím, že budou určité momenty líto, že netrávíme čas společně, jako jsou Vánoce, narozeniny. Ale myslím, že I běžný víkendový víkendová ráno, kdy se probudíme, jak jsme zvyklí a nebude tam. Ale za mě mě bude hřát u srdce, když budu vědět, že on si žije v té rodině to, co si přál a že je spokojený, tak pokud bude on spokojený, tak budu spokojená já. A pokud budu vědět, že něco řeší a že si to vyřešil, tak budu taky spokojená, protože budu ráda za to, že se nějakým způsobem připravuje do života a život, který je venku. 10 není jednoduchý.
• 47:25
  Takže je moje mentální příprava, kterou já si vlastně jako průběžně díky vám, díky podcastu ještě víc uvědomuju.
• 47:34
  Bára Kobrová: Moc děkuji. To byla krásná odpověď. Budu mít závěrečnou otázku na vás obě. Co si student odnese z této zkušenosti do života z vašeho pohledu úplně nejvíc a možná I na základě vaší vlastní zkušenosti? Za mě jednoznačně samostatnost.
• 47:53
  Jana Rule: A já to podtrnu tím, že se bude spoléhat sám na sebe a bude vědět, že se může rozhodovat, že to rozhodnutí nemusí vždycky být úplně od začátku do konce správné, ale že I když není v průběhu správné, že si může najít nějaké další dílčí řešení a že si bude moct zažít to, že sice ty rodiče nějakým způsobem v pozadí jsou, ale že to už je na něm a že je to v pořádku, že je to na něm. A to je ta síla toho, že já jsem a já mohu, ale samozřejmě za určitých pravidel nemůžu překračovat pravidla. A to je vlastně I na tom pobytu zajímavé, že tam některá pravidla jsou mnohem přísnější a tvrdší než v české republice. Za mě v mnoha věcech jsou nastavená velmi dobře. Hlavně třeba co se týče psychoaktivních látek a jejich užívání na středních školách, protože oni vlastně můžou zažít to, že tohle pravidlo takhle platí a já ho prostě nesmím porušit.
• 48:52
  To je ale velký přínos do běžného života. Myslím, že všude na světě I v červnu. Jo, zatímco u nás třeba 10 respekt takový není. Mhm. A ještě bych tady zdůraznila, že nervová soustava se ví do 25 let a oni opravdu až v 25 letech my lidé jsme schopni e se zdravě správně rozhodnout a neuškodit si.
• 49:13
  Takže oni tam vlastně mají ještě moc možnost dozrát a současně se naučit velké odpovědnosti a teprve potom se rozhodovat, jestli ty věci jsou správný nebo ne až s tím až s tou zralostí ASS těmi nabitými zkušenostmi, které se tam krásně propojí.
• 49:31
  Bára Kobrová: Já to jenom potvrdím, protože první pořádná pravidla, které jsem ve svém životě narazila. Byly pro tebe ve státech. Byly pro mě ve státech. Ano, tam jsem najednou zjistila, že pravidla, která jsou daná, se opravdu musí dodržovat. Tak a já říkám všem svým studentům, že pravidla jsou tady od toho, aby se dodržovali, nikoliv porušovali.
• 49:55
  Závěrem mockrát děkuji za to, že jste si udělali čas, že jsme dneska prošli tak moc důležitý téma. Věřím, že bylo přínosem jak pro rodiče, tak pro studenty, kteří třeba přemýšlí nad tím, že by se vydali touto cestou. Já Baru děkuju a já bych chtěla ještě závěrem říct, aby rodiče neměli pocit, že tím že jim odletí dítě, že je konec světa. Oni se velice rychle za deset měsíců vrátí zpátky. 10 rok je strašně krátká doba a je potřeba I myslet na to užít si to tady bez nich a dopřát jim těm svým dětem užít si to co nejvíc bez těch našich intervencích v tom zahraničí.
• 50:39
  Mhm. Lenko děkuju. Já
• 50:40
  Jana Rule: taky moc děkuju za pozvání A chtěla bych vzkázat všem rodičům, že jim přeju, aby důvěřovali svým dětem, dal jim tuhletu možnost a současně, aby dovolili sobě mít vlastně radost z toho, že se jim to dítě dostane do světa, do života a osamostatní se a dozraje celý se dostává dostane dobrou životní zkušenost.
• 51:04
  Bára Kobrová: Děkujeme, že jste doposlouchali až sem a budeme se na vás těšit u dalšího dílu.