Latest / CCI, Studuj střední v USA / Rok v zahraničí, který změní víc než jen angličtinu

Transcript

Rok v zahraničí, který změní víc než jen angličtinu · CCI, Studuj střední v USA

• 0:00
  Bára Kobrová: Když jeden jediný rok změní celý zbytek vašeho života? Ne proto, že se naučíte anglicky, ale protože obstojíte sami v novém prostředí, protože poznáte sami sebe a protože získáte mnohem větší sebedůvěru. O tom, jak obstát a o tom, co všechno může změnit roční pobyt v Americe nebo v nějaké jiné destinaci, se dnes budeme bavit v dalším díle podcastu CCE s majitelkou agentury Janou Rule. Ahoj, Jani, vítám tě v podcastu. Ahoj, baru.
• 0:33
  Děkuju. Dopřáli jsme si letos už studio a vlastně se I ukázat tvým studentům, potažmo rodičům. Velmi ti to sluší, jsem moc ráda, že se tedy takhle můžeme potkat. A pobavit se o tomhletom úvodním, ale velmi důležitým tématu, proč z tvého pohledu nyní cesta do zahraničí jenom o tom naučit se angličtinu, ale je to vlastně tak obrovská zkušenost a devízat do toho budoucího života.
• 1:05
  Jana Rule: To nemusí být jenom angličtina, je to 10 cizí jazyk, I když nejvíce studentů odlétá z České republiky do anglicky mluvících zemí. A já všem studentům a rodičům říkám, že 10 jazyk je samozřejmostí. Pokud žiju v cizině, tak se snažím zapojit se do toho běžného života, chodím do školy, takže je samozřejmostí, že 10 jazyk se nějakým způsobem, já bych řekla docela krátkou dobu, student naučí, takže pro mě je 10 jazyk až na nějakým třetím, čtvrtém, pátým místě, protože potom prostě nemusíme vůbec mluvit. Tím hlavním gró toho pobytu na střední škole v zahraničí je, bych řekla, nejvíc toho osamostatnění, to, že se student začne trošičku I víc ovládat, začne zvládat obtížný situace, umí si vyřešit věci, který kolikrát za něj doma řeší rodiče, takže to osamostatnění a takovej 10 životní posun díky těm krizovým situacím, díky těm zážitkům, díky té škole, novému prostředí, rodině. Těch aspektů je strašně moc, ale jako rozhodně to není jenom o jazyku.
• 2:22
  Bára Kobrová: Je rozdíl žít, řekněme, 10 jazyk na papíře nebo v české škole a potom ho prožívat v tom každodenním životě? No tak to
• 2:32
  Jana Rule: je nebe a dudy, to víme obě dvě, I když musím říct, že v dnešní době hodně náctiletých studentů a je už I dětí, můžu je takhle nazvat děti, protože už v dnešní době I teenageři jsou schopni komunikovat jako velice zdárně v té angličtině nebo v tom cizím jazyce, nicméně samozřejmě 10 pobyt na střední škole v zahraničí toho studenta vždycky posune dál, co se týče jazykový vybavenosti, nějaký pohotovosti, improvizace, a to se tady prostě díky učebnicím nebo I třeba poslouchání nějakýho audia nebo koukání na filmů prostě nenaučí.
• 3:17
  Bára Kobrová: Často může mít student nebo I jeho rodič pocit, že si 10 student dává takovou nějakou pauzu od života, ale ono to tak vůbec nyní. Ono to je naopak vlastně obrovský skok. To, co by tady zkrátka 10 student nabral třeba za pět let, se tam smrskne do těch deseti měsíců a vlastně 10 člověk úplně jakoby vystřelí. Je to tak?
• 3:47
  Jana Rule: No rozhodně je to daný tím, že musí se student naučit žít v úplně jiné komunitě, v jiných zvyklostech, musí se sžít tou hostitelskou rodinou, naučit se komunikovat a pohybovat se třeba po té střední škole. Zjistí, že ta výuka jako taková spočívá absolutně v jiným takovým nějakým vzoru než na co je tady student zvyklí, takže těch podnětů je tam během toho roku jako rozhodně několikanásobně více než tady za 10 rok, takže to není pauza, je to pauza, já bych řekla od takového zaběhlého, komfortního, někdy až možná trošku ne nudnýho, ale toho zaběhlého života, a za mě to stojí zkusit, protože to má jako obrovský přínos nejenom v rámci toho roku, ale v rámci I potom dalšího budoucího života nejenom profesního, ale I osobního.
• 4:55
  Bára Kobrová: Tobě projde vlastně dveřmi kanceláří mnoho studentů. Můžeš zmínit třeba některé, o kterých vidíš, že opravdu ta životní trajektorie byla úplně změněná, protože jedna věc je odjet do států nebo do nějaké jiné země, tak nějak si to tam řekněme odžít, protože to, jestli tam je 10 student aktivní, pasivní, potom vlastně do velké míry určuje tu jeho další budoucnost. Měla by si zmínit třeba nějaký studenty, které jí to opravdu vzali za správný konec?
• 5:36
  Jana Rule: Byl to pro ně začátek, mě moc těší, když se studenti vrátí a napíšou mě, co jim to dalo a jak je to posunulo a musím říct, není to 100% a samozřejmě ani já ani 10 program se jako nemůže zavděčit všem studentům. Na druhou stranu tady platí každý svého šestým strůjcem, takže jakýsi to tam 10 student udělá, takových to tam má a podle toho vytěží a vlastně kam potom toho studenta to zavane a kam toho studenta to zavane na třeba vysokou školu a pak už I profesně těch příkladů, já bych tady mohla mluvit jako hodiny a hodiny, každopádně ty děti posune na tu úroveň mladých dospělých, už vědí, co od toho života očekávají, vědí, že se neztratí, najednou ty rodiče úplně tak jako nepotřebují, což je velký šok pro ty rodiče, o tom se určitě budeme do budoucna taky bavit. Hodně studentů se třeba po dvou, po pěti, po sedmi, po deseti letech ozve zpátky, Těch příkladů bych opravdu měla hodně hodně, ať už z prostředí mezinárodního trhu, kdy zůstali pracovat, ať už ve Spojených státech nebo se jim otevřeli dveře I v jiných zemích, ať už v rámci třeba sportovního prostředí, protože zasílám vlastně I studenty s kombinací nějakých sportovních aktivit, je to hodně a musím říct, že mě nejvíc těžší, když se mě 10 student třeba po pěti po deseti letech ozve a řekne, v šestnácti jsem odjel, vůbec jsem netušil, co tam budu dělat, co chci dělat v životě a díky tomu, že jsem měl tu příležitost vyzkoušet si tu školu a 10 život v té hostitelský rodině poznat tu kulturu, tak jsem vlastně přišel na to, co chci v životě dělat, čemu se chci v životě věnovat, takže je to takový pro mě nasměrování tím jako správným směrem.
• 7:43
  Otevře ti to oči. No rozhodně.
• 7:46
  Bára Kobrová: Měla jsi ty sama nějaký moment ve státech jako teenagerka, kdy sis řekla, teď se něco zásadního změnilo, teď vím, co chci dělat, vím, co budu dělat, až se vrátím a jak teďka nasměruju svůj život? Měla si tam takovýhle wow moment?
• 8:07
  Jana Rule: Já si pamatuju, že třeba po šesti, sedmi týdnech se mě zdály poprvý sny v angličtině a samozřejmě já jsem odlítala uprostřed devadesátých let a řekla bych, že moje úroveň angličtiny byla jako opravdu, opravdu slabá s porovnáním, s tím, s čím odlítají dnešní studenti. Každopádně po těch šesti, možná osmi týdnech, abych musela zalistovat v tom svým diáři, protože jsem si celý rok psala diář a zapisovala jsem si tam takový ty poznatky a tak dál, takže bych to určitě jako tam našla, tak to pro mě byl takovej velkej zlom. Nemůžu říct, že bych úplně přesně věděla, v čemu se v životě chci věnovat, ale každopádně tím, že mamka založila právě CCE začátkem devadesátých let a já jsem ji s tím hodně pomáhala, tak byl nějaký předpoklad asi, že až se vrátím, že ji s tím začnu pomáhat. Mamka nemluvila moc anglicky, takže vlastně se hodila I ta moje znalost angličtiny a tím, že jsem vlastně vyrůstala v tom podnikatelským prostředí, tak jsem pak šla tím směrem nejenom v rámci CCE, ale po tom návratu jsem hodně tlumočila, pracovala jsem pro různý velký firmy po celé České republice, učila jsem angličtinu, takže to byla taková jakoby kombinace toho všeho, ale opět využití toho jazyka těch kontaktů, rozhodně mě to jako posunulo neskutečným způsobem dál, a I když jsem nedokončila vysokou školu, tak vlastně já všem studentům a rodičům říkám, že to, co jsem se naučila v 15, tak to mě dodneška živí a je to ta komunikace s rodiči, je to ta komunikace s těma partnery a samozřejmě ta péče o ty studenty.
• 10:00
  Bára Kobrová: Máš pocit, že I 10 program jako takový prošel nějakým vývojem, že dřív v těch řekněme devadesátkách brali rodiče tenhleten studijní pobyt spíš naučit se angličtinu, kterou oni sami vlastně neměli tu možnost a že dneska už se na to dívají rodiče a I studenti spíš na 10 osobnostní růst, na ty kariérní možnosti, které to s sebou nese.
• 10:33
  Jana Rule: Já bych byla moc, moc ráda, kdyby se na to rodiče tímhle způsobem spíš dívali, ale 90 rodičů to bere vyloženě jako naučení se jazyka, přitom já jim vysvětluju, to je to, co jsem zmiňovala na začátku, že to je samozřejmostí, protože během toho roku mnohem kratší doby to vlastně přijde, Takže jazyk opět říkám na tý druhý kolej.
• 11:01
  Bára Kobrová: Já bych řekla z vlastní zkušenosti, že těch milníků v životě, takových těch klíčových roků, kdy člověk může dojít k nějakému hlubokému sebepoznání, tak není úplně tolik. Jsou to takový ty zásadní momenty. Není to to, když žiješ 10 běžný život, řekněme, může to být, když chodíš od přednášky na přednášku nebo potom už do práce, ale jsou to takový ty roky nebo aspoň já to tak mám a buď mě to potvrdit nebo mě to vyvrať, ale byl to právě 10 rok v té Americe, velký střed s realitou, velký osamostatnění se, velká frustrace z toho, že se nemůžu vyjádřit tak, jak jsem zvyklá, takže I nějaká velká vnitřní motivace se ty věci vlastně honem co nejrychleji naučit, abych si mohla najít kamarády atd. A pak to jsou nějaký další roky. Pak to může být třeba opravdu 10 první velkej rok v rámci kariéry, v rámci práce narození dětí, to už jsem jako dál, ale jsou to takový ty klíčový roky toho sebepoznání.
• 12:07
  Jak ty to vnímáš?
• 12:09
  Jana Rule: No ty jsi teďka vyjmenovala vlastně ty největší životní krize, protože rok v zahraničí, to je jedna velká krize, ať už příjemná a chvílema nepříjemná, tak je to tak, že student není opečovávaný, není v tom svém prostředí, na všechno si musí zvykat. Takže je to prostě taková životní krize na střední škole. Já jsem zastáncem čím dřív, tím líp, ale ne každý rodič se mnou v tomhle jako souhlasí a hodně rodičů řekne ne, je čas, pošleme až třeba studentovi bude 17. Pak už jsou zase rizika další, ale o tom zas třeba někde jinde. Pak jsi zmiňovala takovou tu krizi, ať už vysokoškolskou třeba zkouškového období nebo první práce, pak už narození dětí, ale právě ty krize a ty momenty, kdy pracujeme na tom, jak to všechno zvládnout a zvládnout to ve vlastní pohodě, zvládnout to tak, aby bylo v pohodě I, nebo bylo v pohodě I to okolí, aby to pro nás bylo příjemný a zas naopak, abysme se někam jako doškrábali trošku tak jako dál, tak je to nutný.
• 13:21
  Jenom díky právě těm drobným komplikacím se posouváme dál, když to všechno bude jako procházka růžovým sadem, tak to sice bude hezčí, ale pak to po mine a nic nás neposune. Proto já všem studentům, konkrétně na předodletové přípravě, kterou vždycky dělá, je to jednodenní soustředění pro své studenty, tak říkám, že jim nepřiji nic špatného, ale přeju drobný komplikace, protože díky těm drobným komplikacím se ty studenti naučí, jak se mají chovat, jak mají komunikovat se vším tím svým okolím a jsou to vlastně ty drobnosti každodenního života. Není to nějaká změna jenom adresy, že najednou bydlím ve státech na rok, tak boom a druhej den je změna, ne tou změnou prochází 10 student vlastně celoročně.
• 14:11
  Bára Kobrová: Co tebe nejvíc formovalo, když jsi na tom studijním pobytu byla?
• 14:18
  Jana Rule: Já si myslím, že pro mě byl velký šok z toho úplně novýho prostředí, přeci jenom tady v České republice nebyly velké obchodní domy, nebylo tady tolik zboží, přijela jsem do států, najednou všechno bylo obrovský, všichni měli velký auta, vzdálenosti byly jako nemyslitelný, já jsem pocházela z rodiny, kdy jsme neměli auto, takže najednou před s domem stáli auta čtyři, takže taková ta extrémní změna toho prostředí. Pak samozřejmě změna ve škole, změna v přístupu ke studentům, kdy se nedával důraz na memorování, že mě hodně I ty učitelé brali, a to musím říct, že platí dodneška, že si učitelé ve státech hodně vážit těch zahraničních studentů, že to chce odvahu, v neskutečným způsobem je podporují, snaží se jim pomoct a opravdu a platí to dodneška a všichni studenti jsou z toho v šoku, jak neskutečně vstřícný americký učitelé a dospěláci jsou, jak mají o ně zájem a snaží se k těm dětem jako čemkoliv vlastně pomoct.
• 15:34
  Bára Kobrová: Přichází ta motivace dneska hlavně od těch studentů. A jak se k tomu staví rodiče? Máš pocit, že jsou spíše opatrní, bojí se a říkají si, vždyť přece to moje dítě tam bude na všechno samo. Jak I tohle to řešíš v rámci komunikace s rodiči?
• 15:52
  Jana Rule: No, to jsou dvě otázky, zájem bych řekla, že je půl napůl, takže polovina studentů mě osloví napíše mail, zvedne telefon, druhá polovina jsou rodiče, já musím říct, že fandím těm studentům, kteří si mě najdou, zavolají, zeptají se a domluvej si schůzku, za mě by to takhle mělo rozhodně fungovat, fajn, když to domluvěj rodiče, mrzí mě a každoročně se s tím setkávám, že je I bohužel část studentů, kteří 10 zájem mají, snaží se I zajistit třeba 10 program, aby to rodiče nemuseli platit, protože poskytují každoročně několik stipendiních programů, a bohužel I někdy se stává, že to ty rodiče smetl ze stolu, ani si vlastně nevyslechnou, co ty děti by tam čekalo, co 10 program obnáší, takže mě to mrzí, že 10 rodič si někdy neudělá jako na to svý dítě, na 10 zájem toho svýho dítěte čas a nepodpoří ho. No a ty, co ty děti a ty studenti, kteří tu podporu mají, tak rodičům říkám, že jim fandím, ale ať dají svým dětem trošičku víc prostoru, protože je potřeba, aby se o to starali více ty studenti, přece jenom je to jejich život, je to jejich změna, oni by měli 10 zájem, všechno se dozvídat a nějakým způsobem si ty náležitosti zjišťovat.
• 17:25
  Zase dvoj otázka, co si myslíš, že je z
• 17:28
  Bára Kobrová: tvé zkušenosti největší bariéra u studentů, kteří by třeba chtěli jet, ale prostě jim ta příležitost proklouzne mezi prsty A jaká je ta bariéra zase u těch rodičů, kteří ty svoje děti nepodpoří. Myslím třeba strach z toho, že tam budu sám, nebo jestli se spíš bojí tý nový zkušenosti, nebo jestli to je do určitý míry I nějaká jako pasivita nebo nezájem vůbec o tu zkušenost nebo neinformovanost I o tom, co všechno to může těm studentům přinést. Snažím se možná trošičku navíc ty studenty, který by nad tím jako nikdy nepřemýšleli, proč by měli začít?
• 18:15
  Jana Rule: Já si prvotně myslím, že spousta studentů v dnešní době nechce vystoupit, a často mě to studenti říkají, že chtějí vystoupit ze své komfortní zóny, tak pak je ta druhá skupina, která ani o tom vlastně nepřemýšlí, protože tady mají fajn život, mají to zaběhlý, mají svoji partu kamarádů, nějakým způsobem mají to svý pohodlíčko a vlastně je nic nemotivuje, že by měly vyjet do zahraničí. Je to za mě obrovská škoda, Na druhou stranu já studenty nepřemlouvám a posílám studenty, kteří oni samotný mají zájem, protože by se mě to vrátilo jako bumerak. Moment, kdy rodič nutí své dítě něco takovýhle ho absolvovat a to dítě o tom není přesvědčený, tak samozřejmě z toho pak vyvěrají jako další problémy. Na druhou stranu ano, jsou I studenti, kteří najednou, když se pak takhle ocitnou, tak si řeknou ještě štěstí, že ty rodiče trošičku zatlačili, ale ne každý se k tomu tímhle způsobem umí to postavit a čapnout tu příležitost za ty správný pačesy, jak se říká. A bariéra na straně rodičů, hodně rodičů má pocit, že jsou ty děti moc mladý, moc malý, že to nezvládnou, že je na to spousta času a že 10 program v zahraničí můžou absolvovat v rámci vysoké školy.
• 19:50
  Já všem to rozmlouvám, protože v rámci vysoké školy už se nežije v hostitelské rodině, 10 student je na koleji, navíc jede studovat vysokou školu, takže tam se nejede učit jazyk, tam je předpoklad toho, že už 10 jazyk má zvládnutý, takže je to náročnější pro toho studenta, takže to středoškolský studium v tom rozmezí 15 až 185 let je nejideálnější doba na to vyjet do zahraničí, okusit si, jaký to je žít někde jinde, 10 studenta má obrovskou záchrannou síť v rámci té hostiralské rodiny, má tam za sebou koordinátorku, má tam za sebou organizaci, má tam za sebou samozřejmě I mně, takže ta podpora je ze všestran, 10 student na to není nikdy sám, tam někoho má, zatímco když už je student na vysoké škole, tak opravdu je tam sám za sebe, ať už v rámci akademické výuky nebo I bydlení, starání se o sebe, může to být chvílema náročnější, ty studenti už jsou starší, takže jako všechno má své pro I proti. Já jsem zastáncem toho, že čím dříve student odletí na program, tím lépe a tím větší přínos to má a studenti se ani rodiče se nemají vůbec čeho bát, protože tu zázemí ze strany tý organizace a ta podpora je jako opravdu obrovská.
• 21:28
  Bára Kobrová: Preferují studenti dneska spíše ty roční pobyty, anebo je zájem I o ty půlroční? A jak se změnila vůbec skladba těch zemí, do kterých chtějí cestovat?
• 21:41
  Jana Rule: 10 zájem bych řekla, že je především o roční pobyty, protože je pak I za mě jednodušší řešit tady stávající školu, že spousta studentů si dává vyloženě jako pauzu, takže se pak naváže vlastně po roční pauze. Ty pětiměsíční programy o ty mají zájem studenti, řekla bych prestižních gymnáziích, kdy nechtějí, aby jim uniká výuka a nechtějí, aby jim unikla ta parta těch kamarádů, I když představa toho, že mě unikne parta kamarádů, je za mě úplně mylná. V moment, jestli to kamarádství stojí za to a ta parta, tak to vydrží I 10 desetiměsíční pobyt v zahraničí a naopak já studentům říkám, že tohle je vlastně taková jako čistka přátelství, to, co má ty tvrdý základy, tak to I 10 pobyt v zahraničí prostě ustojí a co ne, tak se to přirozeně nějakým způsobem vyčistí a student zjistí opravdu, kdo za ním stojí a jaký ty přátelství za to stojí.
• 22:54
  Bára Kobrová: My se k tomu dostaneme, ale on 10 návrat domů není úplně jednoduchý téma, protože tak jako student zažívá kulturní šok při pobytu tam, tak potom má kulturní šok při pobytu zpátky, ty si to musíš pamatovat, ty jsem měla určitě taky.
• 23:13
  Jana Rule: 10, řekněme, zpátky. 10 zpáteční, no samozřejmě, 10 bych řekla, že byl vlastně ještě asi tvrdší než tam. Mně se v Americe v těch 16 chtělo hodně zůstat a nechtěla jsem zpátky a byl pro mě jako tvrdý dopad být zpátky ve druháku na gymnáziu. To musím říct, že ano.
• 23:34
  Bára Kobrová: Měla jsi pocit, že tě to tady vlastně zabrzdilo, že to, jak tam raketově vyrosteš a během toho roku se ti otevřou obrovský možnosti, tak vlastně
• 23:47
  Jana Rule: Byl mě svět malej. Asi ano, ale ne zas až tak dlouho mě spíš vadilo styl tý výuky, na to jsem si jako dlouho nedokázala úplně tak jako zvyknul, to pro mě byl 10 největší šok, ale netrvalo to, nemějte z toho strach, netrvalo to jako roky, trvalo to pár měsíců a co slýchávám I od rodičů ze svýho okolí, který poslali své děti a jsou to děti mých kamarádů a kamarádek, tak si myslím, že ta adaptace probíhá pořád jako stejně. Mnohem větší příležitosti teďka ty studenti mají, že se vrací do státu za těma svýma rodinami a kamarádkama a kamarádama a moc jim to přeju a každoročně, když pak jako sleduju na Instagramu, třeba je díkuzdání a teď vidím, že várka těch loňských studentů, že tam je najednou 8, 10, 15 studentů jako na 14 dní, ať už na díku zdání nebo na Vánoce, hodně studentů se pak vrací po roce, aby zažili třeba tu braduation tím svým ročníkem nebo jezdí na společné dovolené, do toho ty americký rodiče jezdí sem, tak vlastně teď těch příležitostí udržet to přátelství je mnohonásobně víc I díky třeba těm sociálním sítím, I díky tomu, že jsou letenky dostupnější, takže dá se mnohonásobně lépe to přátelství a ty vztahy dneska udržet.
• 25:23
  Bára Kobrová: Co země, do kterých studenti vycestují, jak se toto změnilo za poslední roky?
• 25:29
  Jana Rule: Já bych řekla, že největší zvrat nastal asi tak před půl rokem. Je to dané tou celosvětovou jako politickou situací, I když já mám pocit a mám desítky studentů na středních školách po celých Spojených státech a studenti si tam žijí svůj život, vůbec se jich nějakým způsobem ta nestálá politická situace nedotýká, tak ale dotýká se to tady rodičů a samozřejmě prvotní otázku je jako bezpečnost, takže začínají mít víc zájem o jiný země, jako je třeba Španělsko nebo Francie. Musím říct, že letos enormní zájem o Japonsko, kam vysílám letos několik studentů, vždycky to byl jeden, dva, letos jich je mnohem více. Na druhou stranu spousta z nich potom, co vysvětlím ty hlavní rozdíly a nákladovost toho programu, jak to všechno funguje, tak v konečné fázi pak stejně jako skončejí u těch Spojených států, protože neustále je to, já tvrdím nejvíc hudby za nejmíň peněz, navíc jsou lidi v Americe neskutečně přívětivý, vřelí a tím, že tohostění je v dobrovolnického síleských rodinách, dobrovolnických škola, tak nejenom, že to vyjde finančně, výrazně levněji, tak tam je obrovský zájemu ty zahraniční studenty.
• 27:01
  Bára Kobrová: Tak ono to je určitě I o tom, jakou kulturu 10 student chce zažít, jakou kulturu chce navnímat, protože jestli je v něčem Amerika zkrátka 1 and only experience, tak je to právě v tom sebevědomí, v tom načerpání toho obrovského sebevědomí. Myslím si, že tohle nikde jinde na světě
• 27:24
  Jana Rule: jako nejde zažít upřímně. Ano I ne, já si myslím, že tu míru toho sebevědomí si každý volí sám v moment, kdy si řekne jedu na rok a jsem ochotný do toho dát maximum svýho času, maximum svýho diskomfortu, půjdu do všech aktivit a právě tím, jak se začleňuje 10 student do těch všedních a každodenních aktivit a počínaje úklidem ráno kuchyně nebo dělání snídaně, různými aktivitami ve škole, tak mimoškolníma aktivitami, ať už to jsou sporty nebo různý kroužky nebo jenom to, že jde třeba student dobrovolničit po škole, prostě tím, jakým způsobem se začlení a jak hodně se těm aktivitám tam věnuje, tak I tímhle mu vlastně nejenom, že nasbírává zkušenosti, ale se mu navyšuje to sebevědomí, takže určitě spojený státy ano, je to daný těma příležitostma, který v těch státech jsou ve velkým oproti jiným zemím, ale jinak bych řekla, že když to student správně uchopí, ať už ve Španělsku nebo v Japonsku, tak se dokáže dostat na jako hodně podobnou neli stejnou úroveň toho vlastního sebevědomí, že to nezáleží jenom na těch Spojených státech a jiných země, až teda musím říct, že spojený státy jsou mým favoritem.
• 28:55
  Bára Kobrová: Myslím to z toho pohledu, že zažít tu obrovskou jakoby hrdost a tu míru toho sebevědomí, kterou oni mají tak jako přirozeně, a tak jak je přirozeně v nich budovaná opravdu od jako asi školky nebo narození nebo jako nevím, tak to tam na tebe zkrátka jako dýchne už v tom letadle. To je jako diametrálně jiná zkušenost.
• 29:26
  Jana Rule: Určitě, ale pro mě to je někdy až moc a já na to I upozorňuji svý děti nebo svý studenty, že je potřeba I věci přijímat s pokorou a díky tý pokoře roste I to sebevědomí a myslím si, že 10 balanc se tam naučí jako velice správně a konkrétně naše české děti, bohužel stále to sebevědomí, konkrétně v tom brzkém teenagervském věku, a mám hodně studentů, který odletějí v 15, 16, tak hodně z nich to sebevědomí nemá, A tam to umí tak jako vybalancovat, že se vrátí nepřehnaně sebevědomí, ale já říkám správně asertivní a tak to má být.
• 30:13
  Bára Kobrová: Pojďme ještě povzbudit rodiče, aby opravdu neměli pocit a strach, když třeba váhají, že tam zkrátka se hodí dítě do vody a má se naučit plavat, protože tak to není. Ne, my to dítě nikam neházíme a netopíme. To dítě je vedený od úplně prvotního začátku
• 30:36
  Jana Rule: toho zájmu, o to studium nebo toho rodiče, o to studium v zahraničí. Já jsem takovým průvodcem, ať už před, tak během toho programu, a opravdu jsem jak se studentama, tak s rodiči, jako opravdu v úzkém kontaktu, v řeším s nimi, jak mají správně vyplňovat přihlášku, co by tam mělo být, co třeba je nevhodně řečený nebo by mohlo být špatně pochopeno, pak studenti absolvují samozřejmě předuletovou přípravu, na který chci, aby byly vždycky I rodiče, aby rodiče slyšeli, jakým způsobem ty děti instruju. Přiznám se, že některé organizace dělají taková ta soustředění nebo schůzky těch studentů dopředu už tady v Čechách. Já toho nejsem zastáncem, protože si myslím, že každý si tím má projít trošku sám a má si vytříbřit ty myšlenky a 10 svůj vlastní směr a to, že má student třeba příležitost jako neustále sdílet a porovnávat ty zkušenosti ať už před. A teď dám třeba příklad, že student, který se přihlásí v lednu, tak dostane umístění březnu, takže od března je opravdu v každodenním denním kontaktu toho stídlaskou rodinu a třeba student, který se přihlásí v říjnu, tak ještě ani v březnu to umístění nemá.
• 32:01
  To se děje, je to živý proces, není to nic neobvyklého, nemusí z toho ani rodiče, ani 10 student jako se vůbec stresovat. No a teďka máme ty dva studenty, jeden to umístění má, druhý nemá a jsou tam samozřejmě pochybnosti na straně toho studenta, který to umístění nemá a je to za mě úplně zbytečný. Stejným způsobem, jako když jsou v přílišném kontaktu studenti v rámci toho programu mezi sebou, tak známe americké rčení, že u sousedů je tráva zelenější, a to tady platí jako dvojnásob, takže každý by si to měl projít nějakým svým vlastním způsobem řešit si ty komplikace, ať už s tou hostitelskou rodinou, s tou koordinátorkou nebo se mnou. Ta záchranná síť tam existuje, ta podpora tam existuje a nejhorší je, když tu podporu hledá 10 student, ať už v těch ostatních výměných studentech, anebo, a to se děje ještě mnohem častěji, samozřejmě ty problémy nebo komplikace nebo stížnosti nebo I jakýkoliv nesrovnalosti, tak 10 student řeší s rodiči tady v Čechách, a to je ta nejzásadnější chyba. Prostě 10 student se má rozhodnout žiju v cizí zemi, mám tady tu hostilskou rodinu, mám tady ty hostilasti rodiče a oni jsou tam od toho na prvním místě, aby oni mě pomohli.
• 33:30
  Na druhém místě pak ta koordinátorka, respektive ta organizace, která celý 10 program zaštiťuje Každá z těch organizací nebo alespoň ty, se kterýma já spolupracuju, tak mají I jako odbornou psychologickou pomoc, která se dá využít. No a pak tam jsem někde tak jako vzadu a někdy hodně vepředu já, kdy studentům říkám, když na vás přijde stesk nebo krize, nevolejte domů, zvedněte telefon, svěřte se mi, já přes oceán rozhodně nekoušuju, bát se mě nemusíte, všechno řešení má, ale musíte se mnou komunikovat. Já vám pomůžu, když o problému budu vědět, ale když o problému nevím a dozvím se ho potom, co v červnu přiletít nebo v červenci domů, tak už vám nepomůžu a vlastně škodíte sami sobě. Takže jsme u toho opět komunikace na prvním místě a žít 10 život tam s podporou té hostitelský rodiny a tý organizace.
• 34:29
  Bára Kobrová: Ty máš teď čerstvou zkušenost vlastní, kdy tvůj sen je aktuálně ve Španělsku. Pojď říct rodičům, jak se v tom cítíš a možná je podpořit a dát jim třeba I typy, jak ty sama to zvládáš, protože doteď nebo respektive do září to pro tebe byla zkušenost, kterou si pouze sdílela, ale teď ji žiješ.
• 34:55
  Jana Rule: No tak já bych chtěla říct, že už vlastně v pozici, byla jsem v pozici studentky v patnácti, teď jsem mraky mraky let z pozice tý vysílajících organizace a tý podpory těm studentům a těm rodičům. Teď už jsem jako máma, syn si vybral Španělsko, nebylo to pro mě úplně jednoduchý, maminky připravte se, že to jednoduchý rozhodně není, ale jde o zvyk a navíc, když víte, že to dítě památů podporu v té hostitelské rodině, té organizaci, ať už třeba I v rámci té koordinátorky nebo koordinátora, jejich kam na škole těch výměných studentů víc, všechno se dá zvládnout a spíš mám pocit, že je to jako problém náš rodičů, ne problém těch studentů, takže já jsem chvílema tak jako se držela, abych nevolala a nepsala a nedělám to, opravdu čekám, až syn zavolá nebo napíše, a když se nevozývá, tak to znamená žádný zprávy, dobrý zprávy, jde to překlenout a spíš si říkám, aby rodiče nebránili svým dětem v tom rozletu, nechte jim tu volnost, oni když budou potřebovat, tak se na vás obrátí, ale nedělejte velký servis těm studentům, těm svým dětem, protože tím jim příliš škodíme.
• 36:29
  Bára Kobrová: Máš pocit, že jakýkoliv studium v zahraničí v tomhletom věku té střední školy je tou a já záměrně říkám ne největší investicí, ale nejlepší investicí, kterou pro 10 svůj budoucí kariérní osobní život může student udělat?
• 36:49
  Jana Rule: Rozhodně, já si nedovedu představit, nechci říkat jako velkou malou sumu, ale ta změna, která se u toho studenta stane, má dopad absolutně na celý život nejenom v rámci školy, nejenom v rámci třeba další kariéry, ale především v rámci vztahu, v rámci toho, co student je schopný jako porovnat a uvědomit si, že I když jsou ty zvyklosti jinak, tak to neznamená, že je to špatně a že jenom my to vedeme dobře, a to ne každý student nebo každý dítě k tomuhle uvědomění prostě přijde, takže čím větší kulturní rozdíl a čím víc všechno je jinak, tak tím víc to toho studenta posune, takže kdyby bylo jako za mě, tak já bych jako dřív byla povinná hojna, tak já bych dala v rámci střední školy odjezd na střední školu aspoň na pět, ale lépe na deset měsíců.
• 37:55
  Bára Kobrová: Já s tebou v tomhle plně souhlasím. Myslím si, že to vlastně v dnešní době už patří k možná všeobecnému přehledu, jako zažít si prostě tu kulturu někde jinde, opravdu ti to otevře oči, dá ti to obrovský kontakty do budoucna a mohli bysme tady takhle jako vyjmenovávat další a
• 38:19
  Jana Rule: další. Rozhodně mě akorát mrzí, že těch studentů jako každoročně není zdaleka tolik, já když jsem se dozvěděla, jako kolik studentů ročně vycestuje teda do Spojených států v rámci J1 programu z České republiky, tak jsem byla hodně šoku, protože jsme v řádech stovek, a když si spočítám, kolik máme středoškoláků a gymnaziálních středoškoláků po celé České republice, tak to číslo je opravdu úplně tristně, to číslo je opravdu hodně nízký a já mám pocit, že pro tu propagaci a nemyslím tím jako komerční propagace, ale pro podporu toho programu dělám, co je v mých silách, už přes 15 let zajišťují si penlivní programy, daří se to v posledních pár letech jako v celkem velkým objemu jenom pro příští školní rok. Máme sedm stipendistů, takže těch stipendiích jsem domluvila opravdu hodně, takže ta příležitost tady je, ale nějakým určitým způsobem jsou, ať už rodiče nebo děti, nejsou natolik odvážní,
• 39:44
  Bára Kobrová: raději. Je o odvaze?
• 39:46
  Jana Rule: Je to trochu o odvaze, samozřejmě, to tak prostě je, je to změna.
• 39:52
  Bára Kobrová: A je to I ale o tom, jak je třeba to dítě vedené od malička.
• 39:56
  Jana Rule: No tak rozhodně, to jo, moje děti v tom vyrůstali a vlastně nikdy nepřipustili to, že by nikam nejeli, protože to pro ně je jako absolutní norma, hodně mých kamarádů a jejich dětí, protože mě znají a vědí, že já těma svými dětmi, co mám po světě, tak jako žiju a neustále jako řeším a hodně je o tom vzdělávám a sdílím s nimi ty zážitky nejenom pozitivní, ale I samozřejmě různý komplikace, tak spousta z mých kamarádů a jejich dětí už přeze mě taky odletělo nebo se na to chystá, no ale pak je taky I velká část, která je prostě pohodlná a nechtějí opustit to svý hnízdo, to svý prostředí, já na druhou stranu jako netlačím, protože to není dobře, to dítě musí jako chtít samo. Máš pocit, že 10 program zkrátka není pro každýho? Já bych byla ráda, kdyby byl pro každýho, protože si myslím, že valná většina dětí by to zvládla, opravdu si to myslím, samozřejmě když student nechce, nebo když pak nechce rodič, anebo když se hledají důvody, proč ne, tak do toho jako nevstupuju. Já jsem zastáncem toho, že je potřeba hledat důvody, proč všechno jde a najít si ty cesty, ať už v rámci studia nebo kariéry, hledání práce nebo jako I drobných věcí, prostě hledat ty způsoby, jak něco jde, ne nejde.
• 41:31
  Bára Kobrová: Já zároveň ale musím zmínit to, že to, co jsme tady všechno popsali, a to téma je hlavně o tom, jak 10 zahraniční pobyt mění právě budoucnost kariéru, osobnost toho studenta. Je v podstatě něco, co není na přepočet, řekněme, návratnosti investice vůbec drahá záležitost. Je to velmi dostupný v dnešní době. 10 měsíců je strašně krátká doba v životě. Je to něco, co může člověku dát, I když se bavíme o té návratnosti, kariérně velmi mnoho, co se potom týká třeba nějakého finančního ohodnocení navíc, právě protože bude mít velmi mnoho zkušeností angličtinu na úplně jiným levelu než tady jako běžně ze střední školy.
• 42:25
  A pojďme si říct, že pokud se 10 student opravdu jakoby nevzdělává, nemá třeba hodiny angličtiny, nemá rodilýho mluvčího, nevěnuje se tomu jazyku, tak prostě ta úroveň z těch střední škol není světová, není. Takže tady je prostě program, který leží na stole, ale stále ho jaksi spoustu studentů velmi úspěšně obchází. Ano,
• 42:48
  Jana Rule: je to pro mě překvapení, ale proto jsme tady I dneska, abysme informovali nejenom rodiče, ale I studenty, že ty možnosti jsou, v čem 10 posun je. A za mě to má jako celoživotní dopad nejenom na toho studenta. A já vždycky dávám svůj příklad, protože já jsem odletěla v 15, vyměnila jsem rodinu, s druhou rodinou jsem si jako náramně sedla a dodneška jsem s mojí hostitelskou maminkou jako v každodenním kontaktu, vídáme se několikrát do roka na dovolených, jezdíme je navštěvovat, vlastně vzali mýho manžela, jak svoje vlastní dítě, naše obě dvě děti mají jako vnuky a chovají se jako babička s dědou, takže moje děti, když se narodili, tak vlastně neměli jenom českou rodinu, ale měli už I tu americkou, a to je něco, co jsem v 15 si říkala, no vůbec by mě nenapadlo, nikdy bych o tomhle nesnila, ale jsou to ty drobnosti, který se v životě jako stanou, když se něčemu rozhodnete, což to studium v zahraničí je velký krok, tak ale se k tomu nabalí pak jako spousta dalších plusových bodů, ať už to je ta rodina nebo to jsou kamarádi, já mám kamarády ze střední po celém světě, byla jsem několikrát v Japonsku, pokaždé, když jsem zavolala svý spolužačce, tak nás protáhla dva dny tokyem, ty kontakty opravdu jsou na celosvětové úrovni, a to 10 student, kterej zůstane tady v Čechách a odchodí tu českou školu a pak I třeba, když odejde na univerzitu, tak si tyhle vztahy prostě nevytvoří.
• 44:35
  Kdybys měla shrnout jednou větou, jak to tebe nejvíc změnilo a co pozoruješ už za změny u svýho syna? Ještě kdybychom se vrátili k tomu osobnostnímu rozměru, protože to je velmi důležitý. No, já říkám, že cesta je cíl, takže je potřeba se neupínat, teď se těším a teď se stane, ale tím, jak se k tomu jako prokousávám a být otevřená na ty další a další změny, který přijdou, protože teď si říct přijedu zpátky a nastoupím do druháku, respektive udělám rozdílovky, nastoupím do druháku, pak udělám za další tři roky maturitu, pak jdu na vysokou školu. Fajn je fajn mít jako cíl, ale je dobrý si připustit, že ty změny se během toho života dějí, být tomu jako otevřený a flexibilní, a to, že se třeba něco v rámci toho programumu nepovede, nebo že si třeba nesednu z toho stíleskou rodinou, mně se to taky stalo a vlastně to, že se mi mínila hostileskou rodinou, bylo to nejlepší, co se mě tam mohlo stát, takže všechno špatný je pro něco dobrý a brát co to opravdu tak, že nemít utkvělou představu jednoho cíle, ale sbírat ty drobnosti po té cestě, užívat si je a díky tomu, co nám 10 život jako přinese, tak máme zas možnost se rozvíjet dál.
• 46:13
  No a teď teda druhá otázka, co se týče syna, no rozhodně vidím už po velice krátký době, že jsou momenty, se kterýma by dřív zvednul telefon a zavolal, mami, jak mám třeba vyplnit formulář a tak dál, I když já teda musím říct, že jsem jako díky tomu svýmu vlastnímu posunu zahraničnímu, tak jsem se snažila od malička děti vést hodně k samostatému jednání a k tomu, aby si uměli ty věci obstarat a aby si uměli říct o pomoc a nebáli se jako promluvit nahlas a o něco požádat, tak samozřejmě, že jsou některý věci, na který 10 student I v rámci zahraničí ty rodiče potřebuje, no a já vidím, že jako nás potřebuje čím dál tím míň, což je pro mě jako mámu smutný, ale říkám si, že je to skvělý kvůli tomu tam jel, takže využívá absolutně toho potenciálu jako na plný pecky a zrovna to Španělsko bych řekla, že je jako extrémně jiný oproti těm Spojeném státům, nejsou tam mimoškolní aktivity, který by ta škola nabízela, takže prostě musel jít a hledat si sám, musí řešit svoji vlastní dopravou, kterou ve v státech taky zase ty děti mají řešno, ať už školníma autobusama nebo autama s kamarády a s rodinou, to v tom Španělsku, já bych řekl, že to je spíš takovej trošku víc život už téměř jako vysokoškoláka, samozřejmě má tam tu rodinu, má tam to zázemí, na spousta věcí je tam sám, a to je to, co ho prostě posouvá dopředu.
• 48:02
  Bára Kobrová: Za tebe ideální věk odjezdu je kdy?
• 48:05
  Jana Rule: Za mě čím dřív tím líp, takže já jsem největší se stát sem odjezdu mezi devátou třídou a prvákem, navíc to nenaruší tu kontinuitu té střední školy, takže je to podle mě jako ideální věk, ale na druhou stranu chápu některý rodiče, že ještě mají pocit, že třeba děti jsou mladý a jako nezkušený a že potřebují tak jako dozrá. Pro mě každoročně je velkým potěšením, když třeba v září v říjnu nebo na podzim dělám pohovory s mladýma klukama, že jo, 14 a kdy jim je třeba 15 na jaře toho příštího roku a v srpnu mají odletět a pak se spolu vidíme v tom květnu nebo červnu na té předodletovce jako naživo fyzicky spolu strávíme 10 den a 10 půlrok je neskutečně zná. Konkrétně I v případě, kdy ty děti vědí, že mají někam odletět, a když trošičku rodiče I poslouchají jako mí rady, trošku se o mně přestat tak důkladně starat a nechat tu zodpovědnost na ně. Já hodně svý studenty tlačím na to, aby třeba přihláška byla vyloženě jejich zodpovědnost, takže komunikuju to všechno s nimi. Samozřejmě rodiče jsou v kopii, ale pokud se mě rodiče ozve s tím, že Jano, nevím, co mám napsat na stranu 13, tak nechci říct, že jsem nepříjemná, ale napíšu, že přihláška je zodpovědnosti toho studenta a je potřeba, aby si tu přihlášku vyplňoval student, nikoliv rodič, ať se mě ozve student.
• 49:47
  Takže doufám, že u rodičů budu mít pochopení, protože to s vašimi dětmi myslím opravdu dobře a snažím se je vychovávat už od prvopočátku té samostatnosti. Pojďme závěrem k termínům, kdy se má tedy student přihlásit pro to, aby vlastně 10 další nadcházející školní rok odjel? Kdy je ta ideální doba? Pro mě je nejideálnější doba začátek září, respektive celý vlastně podzim. Neznamená to, že je najednou prosinec a student se nemůže přihlásit, to vůbec ne, ale tak, aby všechno bylo v poklidu, aby si student zvládnul vyplnit tu přihlášku sám, protože těm dětem to trvá samozřejmě někdy déle než těm rodičům, tak je ideální podzim nebo přemýšlet o tom prostě rok nebo deset měsíců napřed před tím výjezdem, protože třeba termíny u japonských škol jsou úplně jiný, než jsou u škol po Evropě nebo ve Spojených státech, takže rozhodně přemýšlet o tom rok napřed.
• 50:55
  Pak to vezmu ještě z druhého konce, někdy se stane, že studentům jako ujede vak, nechce se, nechce se, nechce se a pak najednou jim je 18 a hrozně se jim chce. I v tyhle případy se mi ozvěte, protože jsou různorodý I jiný varianty a je spousta třeba I jiných programů pro 18 nebo devatenáctiletý studenty nebo spíš devatenáctiletý studenty. Takže pokud studentení ve tříděku na vysoký škole, tak se dá určitě nějaký program vymyslet a napasovat to.
• 51:27
  Bára Kobrová: Děkujeme, že jste doposlouchali až sem a budeme se těšit u dalšího dílu. Baru, děkuju. Děkuji.