Latest / CCI, Studuj střední v USA / 4. díl: Rozhovor s Davidem Semerádem

Transcript

4. díl: Rozhovor s Davidem Semerádem · CCI, Studuj střední v USA

• 0:13
  Bára Kobrová: Krásný dobrý den, vítám vás u druhé série podcastu ve spolupráci s CEI. Moje jméno je Báracobrorová a jsem bývalou studentkou jednoho ze studijních programů. Dnešním hostem je David Semerád. Ahoj Davide.
• 0:27
  David Semerád: Ahoj.
• 0:27
  Bára Kobrová: A vítám zde také Janurole majitel CCI.
• 0:30
  Jana Rule: Ahoj Jani. Ahoj baru. Ahoj Davide.
• 0:33
  Bára Kobrová: David nejen, že úspěšně podniká v Americe I v Česku, ale v posledních letech se také věnuje oblasti wellness a tématům, která mění způsob, jak přemýšlíme o zdraví a dluhověkosti. A mimo jiné je bývalým studentem CE, a to je 10 důvod, proč vlastně tady spolu dneska sedíme. Davide, vítám tě v podcastu, pro začátek děkujeme, že sis na nás udělal čas.
• 0:55
  David Semerád: Děkuju, že mi tady máte.
• 0:57
  Bára Kobrová: Kdybys měl úplně krátce představit a představit vlastně 10 tvůj příběh, proč ses rozhodl vycestovat z CE do USA? V jakém to bylo roce, kams byl umístěny? Pojďme začít takhle úplně té historii.
• 1:10
  David Semerád: Nejdůležitější je asi, že jsem se nerozhod já, ale že se rozhodl můj tatínek. On se rozhodl už s mojí ségrou, že jí poslal, když jí bylo 16, myslím, tak jí poslal s šest let předtím než já jsem odjel, a tím jsem už věděl, že mě to taky čeká a neměl jsem, ani jsem neměl jako možnost o tom přemýšlec, takže, takže tam rozhodně nebylo nic jako z mýho pohledu, že bych, že bych se nějak rozhodoval, a spíš jsem to bral tak, že se to stane.
• 1:37
  Bára Kobrová: To máme úplně úplně stejný, mám o 10 let starších bráchu, o 0 6 starších ségru, a vlastně jsem to takhle měla nalinkovaný od osmile. Vy jste se nebránili? A já se totiž na to chci zeptat Davida, jestli tam byl nějaký jako moment vlastně, že by ses jako bránil, že by ses řek, jo, ale teďka se mi tady líbí, a jako nikam nejedu.
• 1:56
  David Semerád: Ne, vůbec, protože táta nám dával jako hrozně moc soubory, a bylo, bylo fakt jako málo věcí, na kterých mu záleželo, a on mi pak říkal, že to dělal kvůli tomu, že sám se neučil jazyky, a a že vlastně chtěla by ty děti jeho tak, aby ty jazyky uměli, a byl tak jako rozhodnutý, že vůbec nebyl jako prostor ani k diskusi ani přemýšlení.
• 2:18
  Bára Kobrová: Měli jsme to úplně jako po českopírat, protože já si pamatuju, že jsem nastoupila vlastně do prváků na střední, a teď jako novej kolektiv, spoustu kamarádů, a já jsem to měla 10 moment, ne, teď jako přece nikam neodedu, ale bylo to nekompromisní přístup, a vlastně hrozně cenný, a hrozně důležitý, a jsem připravila, do toto případ nějak použít na ty moje dál.
• 2:40
  Jana Rule: Jani, já ráda poslouchám sem ráda, že vy říkáte, že vy říkáte, že vy jste to měli nalinkovaný, já jsem se od 13 nemohla dočkat, kdy už mě bude 15, a neuteču, protože jsem vlastně od těch 13 viděla, že ty děti se vracejí zpátky, a jak je to strašně moc změní, a opravdu ty dva roky do těch 15 narozenin narozenin pro mě byly jako nekonečně dlouhý, a vlastně jsem to měla opačně než vy, snažila jsem se co nejdříve odsaď utéct, a na druhou stranu si říkám to, co jsem se v 15 naučila, tak to mě dodneška živý a je to moc fajn, takže I třeba pro dnešní rodiče 10 přístup, jak váš, tak 10 můj je fajn tu příležitost těm dětem jako rozhodně dát a začít je připravovat jako od útlého věku, ne si říkat, že teď je čas, až jim bude 17, 18 nebo na vysoký škole, za mě to chce začít přemýšlet opravdu klidně kolem toho 8. 9. Desát. Desát. Roku života.
• 3:37
  David Semerád: A já jsem to neměl, že bych jako nechtěl jet, já jsem, touto vůbec tak nebylo, nechtěl bych vyzzilo, že se mi nechtělo odjet, jenom to bylo tak, že jsem, že to přitáta byl tak rozhodnutý, že jsem ani o tom nepřemýšlel, prosím jsem to bral, jako že se stane, vůbec jsem se na to nebál, než jsem se na to nebál, než jsem se na to jako hodně těšil, a prosím jsem to bral ok jedu.
• 3:56
  Jana Rule: Jako samozřejmost.
• 3:57
  David Semerád: Prostě jste, tak ho jdeš ráno do školy, tak prostě jdešky v 16 letech.
• 4:00
  Jana Rule: Vzpomeneš si na sebe, jak na tom byl s angličtinou?
• 4:04
  David Semerád: To bylo hodně špatný, já jsem byl hodně na Gimpol dobyt, byl jsem jeden z těch nejhorších jako studentů tam, takže pro mě angličtina vždycky jsem se jí děsil, když to hodina měl bejt. Hodně špatně, jakože na gymplu, ale jeden z nejhorších studentů.
• 4:18
  Jana Rule: A jak se to zvládal tam po příletu?
• 4:21
  David Semerád: To bylo hrozně moc takových fází, jo, že v tý první jsem měl pocit, že jsem mistr světa angažčně, takže jsem prostě přijel a byl jsem hrozně překvapený, že jsem schopnej se jako domluvit nějakej základ věcmi, takže jsem měl rozhovor radost, čemu jak jsem tam byl trošku deal, tak jsem si pak uvědomil, jak moc z toho ještě jako neumím, takže pak tam vlaky vystřízlivění, ale já jsem měl obrovský štěstí na rodinu, já jsem měl skvělou rodinu, a ta mamka, co tam byla, tak ona vždycky sdělila vedle mě, když se třeba byla večeře, a když jsme se bavili, tak ona vždycky se mi ptala rozuměl z tomu, a říkám ne, ona aha, já ti to vysvětlím, a takhle, takže ona mohla mě dost naučila.
• 5:00
  Jana Rule: Já se teda myslím, že tohle je jedna základní pravidlo, který se snažím já I svým studentům říct, pokaždé, když něčemu nerozumíte, řekněte právě té rodině, aby vám to vysvětlili, aby to zopakovaly, protože tímhle se nejvíc pokročí v rámci slovní zásoby a tomu porozumění. Proto nezavírat se do pokojíčku, dělat I domácí úkoly třeba u toho stolu v kuchyni, protože má člověk tu příležitost se vždycky na něco rovnou zeptat, než někde hledat na internetu ve slovníku. Třetí nám Davide ještě, kde jsi byl umístěn, a jestli jsi v kontaktu s sihostskou rodinou do dneška?
• 5:38
  David Semerád: Byl jsem Newhemmes, kontaktu s tím občas sám, jako napsali jsme si několikrát, až jsme se neviděli od tý doby, volali jsme se několikrát.
• 5:46
  Jana Rule: Vy jste se od té doby neviděli?
• 5:48
  David Semerád: Ještě na.
• 5:49
  Jana Rule: Co jsem překvapená při tom bydlíš ve státech, a určitě tím směrem občas taky lítá, že?
• 5:54
  David Semerád: Já to mám v plánu, já to mám furt v plánu, volal jsem si, já jsem hodně kontaktu s tou ségrou, co nejmladší, a můžeš se bojím těm rodičům, ale ještě jsem to vzal za nimi.
• 6:04
  Bára Kobrová: A jaký byly tenkrát tvoje první dojmy po příletu do USA? Zažíval jsi nějaký jako kulturní šok nebo překvapení? Bylo tam něco pro tebe jako wow?
• 6:15
  David Semerád: Bylo to hodně jiný pro mě, z pamatuju, když jsem, když jsem přiletěl na to letiště, tak 10 táta měl tenisový míček a hodil ho po mně, a protože jsem hrál tenis před tím, a tak, abysme se jako poznali, tak na 10 tenisový míček a pak jsme nasadli do auta a pamatuju si I ty silnice měli takovou žlutou čáru na zemi, což u nás je to řeknu bílý, takže to mě to byla nějaký první moment a hlasitá hudba v autě, co jsem třeba nezažil do tý doby, a bylo to super.
• 6:44
  Bára Kobrová: Jak bys porovnal životní styl v Americe a v Čechách? Možná jako zpětně tenkrát jako student a třeba I teďka v tom dospělém věku?
• 6:53
  David Semerád: Životní styl tam byl, tak u toho byla jiná určitě, tak nese pamatuju, když jsem přijel do toho domu, tak jsem teď je nabídla, jestli nechce něco pití, přes mě plech jako vykokoli, super a jsem to dopé, já nevím, mně, když mi přiznám ještě jednou, a já nevím, tak poděláte ta Seagdá říká, přes ji sám. Zatím jsem pochopil, že tam funguje jako jinak. Pro mě, jaká jako zajímavost byla, že, jak jsem nechápal, že ty lidi se mají obsloužit sami v tom, tak mě to bylo hrozně jako nepříjemný nebo nepříjemný, jsem se tam řekla představit, že půjdu prostě do kuchyně, do lednice a něco si udělám, a jak jsem byl zvyklý prostě z těch Čech, že vždycky jsem byl u kamarádů, že jo, tak ty maminky nebo prostě rodiče, tak vždycky přinesli jídlo, že jo, tohle jako pozvali. Ale nikdo mě napadlo, že bych slyšel, něco jsem udělal, Takže on mi říkal, tak si udělali sendvi, když budeš chtít jako obědu. Já jsem jako první čtrnáct dní nejed obědy, tak jsem se jako styděl.
• 7:53
  On si pak všimli, že je mi hrozně moc večeři, a říkal jako Hej, ty mám v sáhla, dvě, říkám, jo, a udělal si obe begr, ne, ne, ne, ne, a pak asi po čtrnáct dnů dnech, tak to mám říkal, jako chceš, abych ti ukázal, jak jsem sendvi, jo, prosím. No, tak pak mi o vlně jako u to ukázala, a teďka ok, ok, tady se bez mešuku, jo, dobře, dobře, dobře, takže, takže 14 dní bez obědu, no.
• 8:14
  Jana Rule: Tak u tebe to bylo 14 dní. Já jsem první tři měsíce se stydila a chodit do Špejsky nebo do lednice, vždycky jsem koukala, musela jsem vyčíhář vždycky 10 moment, kdy v okolí obýváku a kuchyně nikdo nebyl, v 10 moment jsem zaútočila na tu lednici, protože jsem si pořád připradala prostě jako na návštěvě.
• 8:32
  Bára Kobrová: Cizem do mě, na návštěvě ne, jako teď jste mi úplně prostě to připomněli, a já vlastně jsem byl úplně stejně prvních možná 14 dní měsíc jsem jedla jenom 10 sen, jenom
• 8:41
  Jana Rule: s kečupem. S kečupem. A
• 8:44
  David Semerád: hezky vzpomenu na to, když dám přijede teďka návštěva do Ameriky, tak jim se jim chci to první to vysvětlit, hele já vím, že to je pro vás divný, jo, a my tady máme pořád někoho, ale kdyby vás měl obsluchoval, tak se z toho zblázníme. Takže takhle tady funguje, pod sem, teď tam jako provedu chtěl, něco jako necháme, aby to jako ošehali, a vysvětlujeme, že prostě se mu někdo stát nebo, že by nás to otravovalo, a že jako musí překonat 10:10 strach z
• 9:07
  Bára Kobrová: toho, no,
• 9:08
  David Semerád: 10 vstup z toho. Funguje to, no, ale je to, vím, jakým se ti lidé cítí, protože asi ani teď to není normální, že jo, tady v Čechách.
• 9:16
  Jana Rule: Úplně ne, ale já bych řekla, že třeba v mojím blízkým okolí, když jsou kamarádky, konkrétně třeba posledních těch 10, 15 let přijdou k nám s dětma, tak stejně tak jako, že já je sice pohostin, ale uklidějí myčku, a když prostě potřebují, tak jako do tý lednice jdou, už je to, řekla bych, že je to mnohem uvolněnější než to bývalo dřív, ale zas to rozhodně není tak rozvolněnný, jako to je ve státech.
• 9:40
  Bára Kobrová: No a ve škole, tak tohleto byla taková jako takový střet jako s realitou, byť možná jako banální věc jídlo, ale přitom vlastně jakoby je to spojený jako s hodně věcmi, studd, začít si ty věci dělat sám, možná přenastavit jako něco v hlavě, Čechy Amerika, tak jak tomu potom pokračovalo v tý škole?
• 9:58
  David Semerád: Mě tato vždycky říkal, že kdybych, než jsem odjel, tak říkal, že kdybych měl v pokoji hovno, tak ho překročím a jdu dál, takže já jsem byl takovej hodně, hodně jako mimo. Byl to asi tím mě, mě rodiče, ale hrozně moc prostor a soubory, ale zároveň jako něco jako jídlo mě praktickycky připraveno prostě, takže jsem měl takovej jako full servis, takže jsem nebyl úplně jako jako samostatný. A takže jsem přehled tý Ameriky, tak to bylo, tak to bylo pro mě jako hrozně hodnotný tohleto, že jsem najednou sale, musel čas starat sám, přemýšlet sám, takže jako co se týče toho mýho vývoje, tak to bylo úplně jako asi nejdůležitější rok, si myslím v životě, který mě hrozně posunout k tomu jakoby takovej schopnější. A ta škola, ta škola tam ona nezaččalo hned, jestli jsem přijel a ještě byl jako prázdniny, že jsem tam měl docela dost času, na to bych se nějak akgmatizoval, a ta škola byla skvělá, ta škola byla jako úžasnou oproti I naší, protože tam ses tebou ti lidé bavili a ptali se na názor, do co máš, na to je jako, a tak, to bylo, to bylo fakt skvělý.
• 11:04
  Bára Kobrová: Jaký bylo potom návrat zpátky tím pádem, protože ta tvoje cesta byla taková, že jsi tam strávil těch 10 měsíců, pak ses vrátil zpátky. No, protože
• 11:13
  David Semerád: nás jsem se to možná podložil pak ještě o
• 11:15
  Bára Kobrová: měsíc. Vdržlužoval, ale nebylo to tak, že bys tam zůstával.
• 11:18
  David Semerád: Ne, nezůstal a doteď jako mám takovej, jsem šťastnej, kde jsem teďka v životě, ale na druhou stranu to školství v Americe se mi přijde jako fakt lepší, co se týče toho přístupu k těm dětem, že se k tobě chovají jako k osobnosti, která má možnost mít názor, což tak na tom škol, který já jsem zažil, tak nebylo, to bylo o tom, že ses měla něco naučit, a když se tam naučil, tak jak ty lidi chtěli, tak to je učitel chtěli, tak podle toho hodil známkovanlně. A zas to byl skvělý jako tomu, že to učil jako makat, jo, Co na 10 kempl, na který jsem hodil, tak byl pro mě jako těžký, bylo to jako vyloženě náročné, jestli těm jako prokousat, takže, takže to byl skvělý jako budtcamp, ale co určitě jako nějakýho rozvoje názorů myšlení, tak ta Amerika si myslím, že daleko lepší
• 12:07
  Bára Kobrová: A zeptám se, co tito studium v Americe nejvíc dalo?
• 12:10
  David Semerád: Nejvíc mi to dalo myslet, myslet nějak jako outodto box, takový, takový přemýšlení o věcech, proč se staly, co byla Smoutteru. Jsme se bavili o druhý čtvrtek válce, tak tak jsme měli napsat esej na to, proč byla nevyhnutelná. A byl vlastně jedno, co jsi tam napsala, jenom tomu sobě aspoň trošku nějak relevantní, ale oni známkovali to, jestli se našla prostě, jestli dokázala jako mít tři nějaký párný argumen k tomu, proč byla nevyhnutelná. Což tady v Čechách jako moc nebylo. A samozřejmě ta angličtina, že jo, ta angličtina, to je obrovská výhoda, protože když jsem se potom vrátil, tak jsem z toho, že jsem se jako děsil tý angličtiny, tak jsem najednou byl 10 legrační tam.
• 12:53
  Bára Kobrová: A jak se cítil v tom prostředí, protože vlastně ta americká High School, to je diametrálně odlišný prostředí už jenom tím jaký Američani jsou?
• 13:02
  David Semerád: Jo, já jsem vlastně chtěl ještě k tomu říct, že já jsem hrál tenis na tý škola, což bylo taky skvělý, jako to bych určitě doporučoval všem, tam si dají nějaký sporty, protože to tě automaticky ti tam vytvoří kolektiv těch dětí a ty sporty jsou tam úžasný, Prostě jezdíš na ty zápase těm žlutým autobusem autobusem, jestli jsem byl 10, jestli jsem ho dal v Čechách hrozně, ale v Americe, já tím jak ho New Hamcher někdo nehraje, tak jsem byla jednička jako soubor jinak v tom týmu a byl jsem jako jeden z nejlepších ve státě. Dokonce mi, a to je právě to se jako jedna věc, který jsi přemýšlet, to nedořeknu, a tak jsem myslel o tom, co by se stalo, kdybych reagoval na, oni se jako zmínil o tom, že by mohl zařídit skoroship na výšku tam, na 10 jako 10 nesouvisí stipendium. Já jsem to jako nějak neprozkoumal, jako nevím, jak moc váhná nabídka to byla, ale předpokládám, že jo, protože jsem byl, jsem, když prožila jako ty jedničky z těch jako velkých středních škol tam byly, takže, takže, takže jsem se jako přečetl to, že by ho zvládli zařídit. A doteď to jako mrzí, protože se říkám, že jako mít tu americkou vejšku, tak jak to známe z těch filmů, takže to bylo jako super.
• 14:10
  A tohle stranu bych nebyl tam, kde jsem, že bych určitě zase 10 život jako vyvinul nějak jinak, takže asi bych to neměnil, ale je to taková věc, kterou jsem jako neprozkoum.
• 14:20
  Bára Kobrová: Tak možná dobrý doporučení pro studenty, kteří nás poslouchají, aby, že fakt skrz 10 sport jde, Jani, je to tak? Jako máš spoustu studentů, který Kažročně
• 14:31
  Jana Rule: bych řekla ne, že jich jsou desítky, ale rozhodně řádově 5, 10, možná I letos 15 dětí, o kterých vím, že dostali tu nabídku. Spousta z nich to má už za sebou, spousta z nich už absolvovalo vysoké školy po tom mém programu v rámci různorodé nejenom sportovních stipendií. Ty jsi měla rozhovor s Julii, kterou se to zrovna týkalo, takže jeden z těch podcastů bude I na toto téma, takže s dalším účastníkem, který absolvoval vysokoškolský studia, a musím říct, že spousta studentů, nejenom že toho využije, pak ve státech bydlí a pak mám zas už spousta informací o lidech, který prostě ve 30, pět a 30 je přestane život zas ve státech s prominutím bavit a předstijou se sem zpátky do Čech, protože mají pocit, že pro to mateřství a pro výchovu v těch malých dětí je to ČR jako přívětivější, ale to samozřejmě každý svého štěstí s trujcem, jaká říkám, je potřeba prostě přemýšlet o tom, koho, co víc kam táhne. Já teda navážu na to, kdy jsme se bavili, že po těch deseti měsících se vrátil zpátky. Dodělá jsi střední školu, byťově, gympl.
• 15:43
  Já si vzpomínám, Davide, že si byl jeden z prvních, ne jeden, byl jsi první, který původně mé organizaci, dnes už, respektive když byla ještě majitellko moje mamka, tak si nám dělal první webový stránky. Vzpomínáš na to?
• 15:59
  David Semerád: No, zapomněl jsem na to, ty jsem se na to vzpomněl, no.
• 16:01
  Jana Rule: Jak ses k tomu dostal?
• 16:03
  David Semerád: Dalčil jsem se to na tý střední v Americe, tak jsem se naučil základy toho, a pak když jsem se vrátil, tak jsem to dělal tak jako pro radost a chvilku jako třeba pro nějakou třídu naši, a tak, a pak jsem zjistil, že s tím můžu takovej přivydělat.
• 16:18
  Jana Rule: Takže zať, to bylo to první podnikání, tvoje?
• 16:21
  David Semerád: To bylo to první vlastně první peníze, který jsem si kdy viděl, tak já jsem našel, než jsem na jobps.cz, jsem našel inzerát, jak nějakej člověk z Ameriky hledá, jak je Čech v Americe, což je hledá, nebo někdy udělal nějakej deale State web, tak jsem sem ozval, začal jsem pro mě pracovat jako na dálku. Myslím, že bylo úplně první jsem dělal za peníze. A to znamená John VanHhrara, tak jsem to dodal on nepopsal šek do dobytova, nebo jako ta věc jsem bydlel měnit k těm malinici. A teď jsem to dal tátovi, ať to jako vezme do komerční banky. Oni to jako zkoumali prostě tejden a pak nakonec potom se rozhodli, že to jako zprosuujou, tak mi z toho jako půlku asi vzali jako za poplatky, ale to bude moje první peníze.
• 17:04
  No a shodou okolností 10 John tak bydlí, když bychom 10 minut bude mě.
• 17:08
  Jana Rule: A jste neustále v kontaktu, super, takže se cesty propojili za zpět.
• 17:13
  David Semerád: Je to neskutečný.
• 17:14
  Jana Rule: A řekneš nám něco dál, potom, jak se ta tvoje cesta vyvíjela?
• 17:18
  David Semerád: Jo, tak teďkon jsme tady v office SCRV, který vlastně k tomu nějak, začalo to tímhletím, až to dostalo do toho, že jsem založil pak firmu z toho, jsem jmenoval jinak ze začátku, pak nakonec to skončilo tím, že máme, tady je se 200 lidí v Praze, tohle je část office, který máme tady a dělali jsme různý aplikace mobilní weby pro světový Brandý, lidi jako třeba Aload Schwarer, v Americe jsme pracovali pro Tinder, Microsoft, všechno začalo, všechno začal tím, že jsem si chtěl přivydělat, a potom jsem se vrátil z tý střední školy.
• 18:02
  Jana Rule: Takže jsi ji dokončil střední školu, začal si podnikat, říkám to správně?
• 18:07
  David Semerád: Začal jsem dělat weby pro lidi, jako jsi byla tea s mmko, a zjistil jsem, že s tím dokážu vydělat peníze. Nedělal jsem to jako nějak moc dobře, zřejmě to jako někdy moc nešlo, ale peníze v tom byly. Já jsem si hodně brzo uvědomil, že mě baví pracovat s lidma, že mě baví jako víc lidi. Už jsem třeba tenis, když jsem hrál, tak jsem byl kapitánem týmu, I když tady Čechách jsem byl fakt hodně špatně na tom, ale bavilo mě víc 10 tým těch lidí. A to stejně mě bavilo z toho prací, že mě prostě bavilo jako dávat lidi dohromady, ale ta talentovaný lidi, ale nebyl jsem už tak jako dobrý v nějakém konkrétním stylu, takže to byl 10 dobroprsem asi jako dařilo z toho stavět tým po tom firmu.
• 18:52
  Začíčilo to těma malými projekty, takhle po těch kamarádech a tak. A na vesnici se tam dělal nějaký různý menší podnikatele a pak jsem šel na výšku do Prahy na zemědělku a tam zase jsem získal už nějaký větší klienty tady z Prahy a pak jsem z výšky se dostal do Německa v rámci Erasmu, To bylo právě, jak se mě jako naučila, s mannku, jak jste nenaučili cestovat, tak vlastně potom už to člověk má jako hodně hlavě a chce už pořád kouká ty příležitosti, jak by mohl odjet. Takže já jsem pak jel do Mnichova na rok, to bylo super, tam jsem se, co ještě prodloužila 3 měsíce, nějaký interšen v jedný firmě, abych se dalo mezi německy, ale furt jsem měl tu takovou tu cestovního horečku vlastně, zase, kdo jsme říkali, že tady jako v Čechách vlastně nic jako nečeká, jo, nic na tebe nečeká, ale ne jako ve špatném, ale opravdu, že to je rok tady, tak je fajn, ale není to jako nějaký, to jako nějak extrémně jako neposu na někam, jo. Nic jako extra zajímalo se stane, a když, Takže já jsem potom jako I dál, co jsem byl na Erasmu, tak jsem furt dal hledal cestě, jak odjet a pak ještě mě tam našli nějakej program.
• 20:07
  Bře tam chuď furt tak často na ty mezinárodní vztahy na zemědělce, až mi poslal ještě do Španělska na rok do Malegy.
• 20:14
  Jana Rule: Takže umíš anglicky německý španělsky?
• 20:17
  David Semerád: Uměl jsem plynule v tom čase, kdy jsem tam byl, teď se třeba ve španělštině, no, tak bych to oprá šel po nějakej, jako mě domlulím se. Domluvili se pořád, kdybych třeba tejden byl v tom prostředí, jak v němčině, tak ve španělštině, tak se do toho vrátím na nějakou, na nějakou rozum o úroveň.
• 20:35
  Jana Rule: Jo, já se teda zeptám rovnou, kdy, a v jakém stádiu ses vrátil do státu tak, že ses rozhodl, že tam budeš žít?
• 20:44
  David Semerád: Já jsem potom byl tady, v Čechách tu firmu jsem v Praze, a měl jsem pocit, že 10 český trh je hodně malý, že 10 návratnost, já jsem říkám, Rireten on efrt, a ta návratnost za tu úsilí, který tady dáš, tak je malá oproti tomu, když až na větším trhu. Vždycky říkám takovou věc, že když tady 5 podnikaš v Čechách, tak prostě po pěti letech si můžeš líznout Wauráka, a když vezmeš 10 5ti lettej efred jako Americe a to úsilí dáš prostě do toho rozdělil něco na velkém trhu, tak pak to má úplně jako diametrálně odlišný rozměr 10 byznys.
• 21:28
  Bára Kobrová: Co je podle tebe důvodem, že se STRV, tak dobře uchytilo na tom americkém trhu?
• 21:33
  David Semerád: To nemá nějaký jeden konkrétní důvod, to je prostě kolekce, nebo to je prostě takový jako soubor aktivity nebo soubor jako, to je šíleně moc věcí, který jsme dělali, takže jednak, jednak jsme měli dobrý vyváře, od začátku jsme hledali, od začátku byli studenti.
• 21:49
  Bára Kobrová: Jaký to bylo stavět tým v Americe, když to třeba porovnáš jako na Čechy? Je to jiný?
• 21:55
  David Semerád: Je to hodně, no, a kulturně hodně, spolaju. Největší rozdíl je v tom sebevědomí, jo, že to sebevědomí umět se prodávat, tak to tady, to jsem se tady nenaučil a 10 rok nestačil na tý střední, jako určitě to pomohlo, ale pak když prostě na mítetingy a teď tam jako všichni se dějí a všichni tam jako konverzuji, úplně jako něco cokoliv jako řeknu, když jsem v tom dobrý a tohle a vzpomenu, že jsem ze začátku byl, tak jako těch Chorricky po určité době, tak jsem to prof se odvážil nějak promluvit, byť jsem tu firmu řídil, ale prostě ty Američani jsou jako hrozně hrozně dobrý v tomhle, a když to 10 skill potom, když přišlo 10 skill, nebo na tu jako na tu práci, tak tam zase my těší, zase jsme zvyklí makat tvrdě, takže tam jsme jako samozřejmě to dohnal nebo dohnal, no tam jsme jim ukázali, že nás je hrozně moc jako nějaký kvality, ale ty začátky byly fakt těžký, než jsem se naučil kulturně, kulturně zapadnout do toho.
• 22:53
  Bára Kobrová: Jaká byla ta vize? Věděl jsi jakoby od začátku, do jakého rozměru to chceš vést, měl s prostě jasnou představu, anebo se to v průběhu jako vyvíjelo?
• 23:06
  David Semerád: Vůbec, já jsem se vrátil z tohohle New Hamshier do Obiťova nebo teda domněnka, chodil jsem do Bičovi a dělal jsem pro lokální podnikatele, aby by jsem si s tím prostě můžu udělat nějaký peníze. A pak jsem o otevře jsem měl jednou, jednu konverzaci s mým CTO v tý době, k tomu bylo 13, že jsem ho nahrároval, abysme spolu začali pracovat na gymplu, a říkal, hele, tak teďkon budeme mít nějaký větší klienty, jako chceš teda, chceš jako u kej s tím, že do toho jako půjdeme trošku jako víc, a on říkal, jo, a to byla asi jako jediná nějaký moment, disciplípo, že jsem jako nějak přemýšlel o tom, co dělám, jinak jsem to prostě dělal, a ono se to taky nějak jako nabalovalo, že jo prostě k jednomu klientovi je větší, pak jak jsem byl v tom zahraničí, tak jsme získali nějaký první zahraniční klienty. Ty nás přivedli k tomu, abysme soustředili víc na mobilní aplikace, což se nám vyplatilo, protože to bylo možná jako jeden 10 asi důležitý moment, že jsme se soustředili na ty mobilní aplikace, který v tý době začínali, a to nám pomohlo být trošku jiný na tom trhu, a I se prosadit jak v Čechách, tak v Americe.
• 24:10
  Bára Kobrová: Kde se ti žila? Kdybys neměl v Americe byznys žil bys tam? Ano. A ty hlavní důvody?
• 24:18
  David Semerád: Tam skvělý počasí, tam kde jsme bydlíme jako kousek od oceánu v Alej, Počasí je určitě tam jedno z nejložímeme světě, myslíš takhle blízko tý vody, protože tam není takový horko, jako je, jako je víc vnitrozemí, ale to hlavní, co je, tak je, že ty lidi jsou víc pozitivní, jo, tady v Čechách, všechny lidi na světť jsou hrozně skvělý a já to vidím tady, když tady děláme even, tak dobře, vlastně to, co dělám jmenuje, tak občas přivezeme I sem, je třeba jednou za rok, a ty lidi jsou úžasné to, co v nich najdeš, za jaký příběhy mají, jak moc makají, jak jsou schopni se otevřít v momentě, kdy dáš 10 prostor, jak jsou schopni být pozitivní v momentě, kdy vědí, že to je to, co se očekává. Ale takový to standardní nastavení, tak je trošku víc takový negativnější v tý společnosti, a není 10 mindset není takovej, že lidi věří, že něco dokáže, že podporuje určitě tolik takový proměrnější, takový standardinější. Já mám rád ty věci dělat jinak trošku, a neříkám, že to v těch lidech tady není jenom to jako není úplně tak jako probuzený a jako ne žene tě to dopředu. Já mám vlastně strach, že kdybych tady byl, tak že já bych musel byt neustále jenom 10 hebatel toho.
• 25:46
  Myslím si, jestli se s sebou mám tu sílu, no takhle mám, a zvládnul bych to, ale je to jednodušší, z tohohle pohledu by prý v Americe.
• 25:53
  Bára Kobrová: Možná se vrátím k tomu, co jsi říkal předtím, že vlastně 10 retern on efford je prostě si vyhodnotíš tady versus tam a asi je to to, co tě tam táhne a drží.
• 26:04
  Jana Rule: Tak já souhlasím s tím, že v Americe je všeobecně 10 přístup jako velice pozitivní, všichni se na sebesměj, den, a tady ne, tady to je jinak, to je pravda. Na druhou stranu za manželku máš štěšku, doma mluvíte česky, jsem si všimla, že jo, což je hrozně fajn, ale co kamarádství, co takový ty vztahy, co máme třeba tady my, myslím tím jako sousedcký, nebo že se třeba odpoledne v sobotu neděli jede někam jako na hory, na kolo, stavíme se někde na drink nebo prostě s dětma. Funguje to takhle ve státech, proč já to zkušenost takovouhle nemám?
• 26:47
  David Semerád: My jsme si vytvořili super komunitu, a je to, je to zase zase stejné jako to, že najdeš ty pozitivní lidi tady, že jo, je to jako najdeš, a probudíš to v nich nebo některý lidi o sobě malý, a je to asi o tom se to nastavit správně a hledat. A já jsem třeba byt, 10 moment, kdy jsem se začal cítit jako víc v Americe doma než v Čechách, tak to bylo hrozně pozdě, musím říct, to bylo až v roce, bylo už jsem narodil první syn. Tomu jsou teďkon 3, takže to je vlastně, já už jsem tam od roku 2012, takže až v roce 2021, což bylo, asi tam od roku 2012, tak až teprve, to byl 10 moment, kdy se mi to zlomilo, v tom, že jsem se cítil víc v Americe doma než v Čechách, a to bylo kvůli tomu, že jsem šel takovej intenzivní takovej vojenský food Bucome, kde jsme si vytvořil hrozně silný vztahy v rámci těch těch líct jsme to nějak přežili, a pak jsem se cítil, že už tam mám ty silný vazbě, protože jinak přesně jak říkáš, já jsem pořád měl daleko silnější kamarády, nebo silnější vztahy s kamarády, tady v Čecháchch.
• 27:57
  Jana Rule: To je skoro po deseti letech. Hm,
• 28:00
  David Semerád: to je to pravda.
• 28:01
  Jana Rule: To je hrozně velká část toho života. Z mého pohledu nechci říct trápení, ale tý snahy vytvořit si ty vztahy a takovýto porovnávání, kde se člověk jako usadí a takový tý z mého pohledu jako nejistoty. Já to mám přesně obráceně, já do těch států jako moc ráda jezdím na dovolené, Jezdim za hostiskou rodinou dvakrát třikrát do roka, opravdu jako my se vídáme, že v ní mě má jako vlastní dítě a vlastně pro mí jí dítěti to je babička s dědou a lítáme na dovolené společně a tak, ale jsem tam ráda vždycky na ty tři, čtyři, pět týdnů a pak se jako ráda vracím sem, že jako pro mě je to prostředí tý Český republiky jako srdovy bližší.
• 28:44
  Bára Kobrová: Já na Tebe navážu, Davide, já to mám tak, že jsem z toho byla tenkrát jako velmi špatná, když jsem se vrátila, to přesně z toho důvodu, co ty říkáš, ta pozitivita, 10 mindce, to nastavení lidí a tak, protože já taková jsem a jsem vlastně hrozně ráda pořád jako pozitivní a něco jako vymyslet, tak tam vlastně to pro mě bylo úplně jako super prostředí. Já jsem se tam jako strašně v tom našla, tam bylo hrozně dobře, ale naopak jsem se sem vrátila a vlastně musela jsem to jako fakt protrpět nějakou dobu, jako těžce protrpět.
• 29:17
  David Semerád: No a
• 29:18
  Bára Kobrová: pak už jsem se asi zvyklá, anebo, anebo jako já si myslím, že jsem si v tom našla právě 10 systémech, říkáš, ani, že se tam jakoby musíš vracet v nějakých intervalech. Nebo že udržuje ty vztahy s těma lidma, aby tě to jako nabylo na dálku. My jsme tam naposledy byly dva roky zpátky vlastně navštívit rodinu a já jsem z toho žila potom dalšího půl roku. A vlastně jsem jako věděla, mě se úplně jako I překlikla ta osobnost, jakmile jsem už byla ve Varššavě a viděla jsem jako aleje, už tam byli Američan prostě v tý řadě jako do letadla, tak jsem si říkala, jo, už prostě, už to jako cejtím, už je to jiný a možná fakt kolikrát jazyky mluvíš, kolikrát si člověkem, že já I nějakým způsobem, jako když jsem tam, tak cejtím, jako že přepnu. Že přepne v tom jazyce, přepne prostě na tu jejich vlnu, a to je to, co ti potom nějakým způsobem.
• 30:08
  Jednak dodává inspiraci, možná jako životní na nějaký jako věci, pracovní, osobní, hodně jako věcí mě tam napadlo. No, tak je to takový pro mě vlastně inspirativní prostředí, ale mám to tak, jak to říká Jana a možná I z toho důvodu, že vždycky mě do toho do života přišlo něco, co mě tady vlastně jakoby udrželo, a tak si říkám, jo, tak já to tak jako přijímám, říkám si, nebudu s tím bojovat jako v pohodě, vlastně jsem jako spokojená, šťastná, ale nedala bych to být jenom tady. Je to hrozně hezkou větu, co řekl, jak tě já s maminkou naučili cestovat, tak potom už vlastně hledáš jenom ty příležitosti, jak jako někam, něco.
• 30:46
  Jana Rule: A proto mě neskutečně baví, když tu příležitost těm studentům neustále mám možnost dávat, protože nejenom s tebou po, od dvaceti letech si tady dneska povídáme, ale když se mě takhle po letech ty studenti je mě konec tam a tam a nebýt toho, že jsem těch 15, 16, 17, vycestoval, tak bych nebyl tam, kde jsem, takže jsou to ty obzory, ty příležitosti, který já těm studentům jako mám možnost dávat, a tím si myslím, že I vylepšujeme celosvětové vztahy.
• 31:21
  David Semerád: To určitě pro mě, já si myslím, že to bylo procentuálně, ale pro mě to bylo úplně jako nejvíc, to měl největší impak na můj rozvoje, ale jako o 10 prostě, jde jako 10krát třeba oproti druhý věcikrát jako, kterou jsem chtěl udělal, takže já si absolutně nedokážu představit, že bych byl tam, kde jsem z toho roku, a to by se upřímně. Neříkám jenom kvůli tomu, že děti.
• 31:48
  Jana Rule: Že tady dneska sedíme.
• 31:49
  David Semerád: Jestli se mnou děti pomoct, s těma se ti dařilo, ale myslím to fakt upřímně, že to, co mě to naučilo jako bejt rok se o sebe staratám v takhle raném věku, to bylo to velmi svědčen důležitý.
• 32:00
  Bára Kobrová: Pojďme k tvým rodičům, protože jeden z rozhovorů, který jsme měli, tak byl I s tatínkem stipendisty, a on vlastně si to strašně chválil. Byl šťastný za to rozhodnutí svýho syna. Je šťastný, kam ho to posunulo, tak jak vaši to vnímali, že vlastně jsi odjel a potom už pendloval a teď už jseš vlastně v Americe?
• 32:23
  David Semerád: Oni bylo radši, kdybysme byli blíž, protože oni znala moci lítat, až se sede gramů se oscilo do Austrálie, takže oni mají takovou vlastně lítají neustále mezi LA a Australa. Asi by preferovaly, kdybysme byli blíž, protože bysme byli častěji. Na druhou stranu aspoň je takový intenzivnější, zase nevím, jak moc bysme byli až tak jako intenzivní kontaktu, že takhle, takhle vám přijdou třeba jako na měsíc a půl nebo na měsíc, a zase grou taky. Ale jak to berou to úplně nevím, protože se o takových jakoby věcech zas tak hluboko jako nebavíme, rodině, tak možná jednou můžeme udělal podcast s mým tatínkou, zeptat se vlastně, co ho k tomu vedlo, ale jak jsem říkal, pro ně to bylo to, že se cítil blbě, že ne, ještě nenanaučili jazyky, a chtěl prostě, aby ty děti jeho to uměli.
• 33:09
  Jana Rule: Tu příležitost to jsme byli.
• 33:11
  David Semerád: A jsem za to hrozně vděčen, jo, ještě vím, jak moc se stalo peněz v tý době a nevím, kolik to stojí teď, ale že předtím to bylo jako hodně drahý jako na poměrově na tu situaci, jako kde jsme byli a jsem fakt moc vděčný. Děkuju, ta ti, my.
• 33:29
  Bára Kobrová: Děkujeme tvoji mamince.
• 33:30
  David Semerád: Tvoje maminka byla moc skvělá. A ty zážitky I z těch táborů jsou úžasný taky.
• 33:40
  Bára Kobrová: Jsme hodně pozitivní, což je super, to je vlastně americký podcast, americká vlna, nicméně byly tam za ty roky momenty, který bolely, ale kde vlastně jako přišel třeba 10 osobnostní nebo byznysovej růst někde, kde ses fakt trápil, a teďka možná trošku oslím můstkem k tomu byznysu, kterýmu se teďka věnuješ aktuálně, což je, řekněme, řekněme, wellness oblast, dluhověkost, tak jak to kudy vedle cesta?
• 34:07
  David Semerád: Tak chválem, že sis udělala resege. Těžký moment, tak když to vezmu v té Americe, jestli tam byl nějaký těžký moment, tak jo, asi si nejsem jistý, možná jednou. Jednou jsem se tam pohádal trošku, protože já jsem bydlel v rodině, kde byl asi ky dětí nebo 3 vlastní a dvě nevlastní tam nevydlo, takže vlastně ty 3 vlastní. A ta dcera jejich ta ona byla podobně stará, jako já možná trošku mladší, takže byla v takovém tom jako nejtěžším tý nejhrovským období a jedno jsme se tady nějak jako pohádali, jakože tak jako ne úplně nějak vážně, ale spíš jsme si jako vyměňovali nějaký jako slova na Messenže, protože jsme byl každej vin, pokoj jsme se psali. A ona pak nějak zavolal bráchu, že to, jestli mi jako něco řekl, takže to bylo jediný takový, to vlastně jediný moment, kdy jsme jako něco řeším přijal, tak všechno bylo v pohodě, ale jinak se nepletu, že tam by se něco jako něco vážného dělo, pak vlastně jsme neměli jezdit, neměli jsme moc tam pít, neměli jsme pít, to bylo za okolo, a ještě nic, nebo dělal prostě nějaký věci, aby za to byla
• 35:16
  Jana Rule: Přiřídit motorovat a hoze?
• 35:17
  David Semerád: Já jako neměli jsme dělat nic, co by, co by dalo zámek nás vyhodit, A tak to jsem jako dodržoval po celou dobu, až pak jako už třeba tři týdny jako před těmi měsíc, před těmi, když jsme jako měli pod, tak jsem říkal, teď už je to jako v pohodě, tak jsme pak šel nějakou party. A to byla jako úžasná taková ta jako velká, velká párty, kde ty děti jako tam prostě dolů do toho, mají nějaký 10 dům, kdo to rodiče odjeli, a že pak někdo jako naboural cestou zpátky, takže to se jako vyšetřoval, ale někdo mě jako neprásl, než jsem tam jábel, takže to bylo jako, takže to bylo jako fajn.
• 35:49
  Jana Rule: Měl jsi kliku, já musím říct, že letos bohužel jedna z holčin Poprá, skončila na takovýhle párty, vypílep plechovky piva, přijeli, přijela policie a byla vyloučena z programu týden před koncem, Takže 10 nejhezčí za mě si myslím 10 čas, těch posledních pár týdnů bardní, je opravdu jako úplně nejskvělejších z toho celýho pobytu, tak musela se velice rychle zabalit a byla vlastně vyloučena z programu, takže studenti prosím nepijte, vyvarujte se těchto momentů, protože se zbytečně tak připravujete o další skvělý zážitky.
• 36:30
  David Semerád: No, a asi teď v tom kontextu toho, co se tam děje, tak bych to fakt nedělal, a já jsem, upřímně jsem, já jsem tam měl jednu plechovku pivo asi za celou dobu, jo, a dělal jsem toho jako kvůli tomu, že jsem nechtěl, nechtěl, abych měl nějaký problémy.
• 36:48
  Jana Rule: Já tady se k tomu vrátím nějaký problémy mimo tu hostiskou rodinu, ale pak jako byly třeba zlommový momenty, kdy ses říkal, já se tady na to vykašlo a jedu domů. Fonně.
• 37:01
  David Semerád: Spravu, že jsem tam přemýšleltěl, a byl jsem tak nadšený z toho, že oni měli tři videokonzoon, ono si měli nimten do Exbox a Playstation, takže já jsem byl úplně jako v ráji, a já jsem
• 37:11
  Bára Kobrová: Řekni už tam moc jít nikdy neodeder.
• 37:13
  David Semerád: Já jsem přesně tak, já jsem řekl, já jsem řekl, já jsem bál, že jsem bál asi po tej dnů, že jsem tak hrozně líbí, že už se nechce někdo vrátit, takže já si nemyslím, že tam bylo něco, něco romanticky, my jsme fakt hrozně líbilo, já jsem, jak jsem tam ještě hrál ty sporty, a teď a teď tam bylo tisíc dětí na tý škole a nebyli jsme jenom 4 Exchange student, takže jsme prostě měli zájem kše, jo,
• 37:38
  Bára Kobrová: já jsem měl stejně, no.
• 37:40
  David Semerád: Že to bylo, to bylo hrozně super s přes ty sporty. Fakt to bylo úžasný, nevybavju se nějaký jako velký problémy, co by se to musela řešit. Celou, celou muset to hrozně, nebylo mi, že ségra, když tam byla tak třeba brečela, jako jestli jako stýskalo, napsal nám jako dopisy, jsem se drželoval třikrát asi jednou, když jsem převtěl pak jednou na Vánoce. My máme takový vztah hodně, že jako respektujeme to, že někdo jako někde je a chceme, aby si to užil jako a byl plno přítomnej tam, takže to mám takhle nastavený. Problém mi to nebyly a potom, když jsem se vrátil, tak jsem dál pokračoval, nebo tak jsem vlastně začal tu firmu, softwarovou, který teď seddíme, tu jsem vedl 14 let jako CEO, pak jsem to předal kolegovi, Lubo a stalo se mi během toho, co jsem to firmu, tak se mi stalo, že vlastně vlastně po celou dobu zase všechno skvěle nebo skvěle.
• 38:43
  Jako člověk se potkává v Americe s miliardářem, který s ním chtěl dělal byznys, uzavíráme, prostě uzrvi jsme třeba Vanture s nima, nebo jsme pracovali na jejich projektech, tak prostě člověk si psala úplně jako v sedm nebi, I když jsem třeba předtím nepil, teda předtím jsme hodně pil a nespal, tak se to všechno dalo zvládat, jo, prostě. V momentě, ale když jsme měli tady nějaký první problémy s tou firmou, tak tím, jak jsme měli špatně nastavenou struktury, když jsem tady měl třeba 100 lidí, kteří mě jako přímo nepřímo jako reportovali, tak jsem se pak dostal hodně rychle do takovýho jako stavu, kdy kdyby nebyl úplně dobře, psychicky, a až jsem z toho měl panickou ataku, a co jsem budu jako nevěděl, co je. Já jsem seslal, že umírám jako fakt, že mám prostě nějaký infarkt, tak jsem skončil v nemocnici zjistili, že mi fyzicky nic nejmíň, ale já jsem nechtěl jako bejt v takovémhle stavu dlouho, takže jsem začal hledat co mi, co mi pomůže, aby jsem se do toho nedostal nikdy, A jak jsem žil v Americe, tak tam jako nejsou moc, moc sauny, to mi tam jako hodně chybělo, a taky jsem zkoušel otužování, zebil na semináři Wihafuje, a tak jsem se to jako nějak spojil, řekl jsem se, jo, to by byl cool jako udělat nějakou takovou inmerzivní verzi jako skupinou lekci, která by byla na základě tý sauny, něco jako tady lidi takový ty sauny rituálystariso, nebo ty ceremoniály, ale ještě to jako rozšířit na tu stranu vodu a udělat z toho jako třeba hodinovou jako hodinej zážitek.
• 40:23
  A našel jsem k tomu pár lidí v Americe, kterým řekli, že jsem taky líbí, takže to můžeme vyzkoušet, vůbec jsem to neplánoval jako, jako dělat z toho byznys. Byl poprvé, kdy jsem, kdy jsem se spíš řídil jako srdcem nebo tím, jsem, co tam jako chtěl dělal, když jsem zjistil tu reakci, jako na tom lidi měli, a jak moc se to ovlivnilo, tak jsem si uvědomil, že mě to hrozně baví, a že z toho, že můžeme takhle pomoct jako desít menu lidí na světě se cítit líp, a aby se jim nestalo právě 10:10 Brno takový nebo 10 nějaký tu vyhoření nebo deprese. Já jsem si myslel, že v Americe jsou ty lidi jako mentálním nebo takhle psychicky hodin jsem daleko hůř než tady, A když jsem teďko jako tady hodně o tom mluvil, tak jsem zjistil, že to tak není, že to je vlastně stejný, jenom se tady o tom vůbec nemluví, ale jako já skoro neznám člověka, když mu začnou právě to nějakej 4, že by řekli, tak to se mi někde stalo, tak to vůbec nechápu jako.
• 41:23
  Jana Rule: Jani, ty máš poměrně jako vysoký pracovní výkon? Já jsem Vojkoholik, to je pravda. Asi byly některý momenty, kdy jsem jako už byla, já říkám, přečerpaná, jako opravdu vyždímana, ale nějakým to mám jako po rodičích, jsem jako lev a jdu zatím svým, a prostě pracuji dál. Nějakým způsobem samozřejmě, jestli člověk jako musí odfouknout, ale mě ta moje firma tak strašně moc baví, že mě to jako zas na druhou stranu jako dobíjí baterky, takže ač je to práce, tak já si to jako, musím říct, třeba z 80 si to jako totálně užívám. Pak je 20, který jsou jako jako nepříjemný, ale 10 poměr je jako za mě moc fajn.
• 42:14
  Bára Kobrová: Já to chápu, protože jsi s lidma, jsi s mlaýma lidma, který stojí vlastně na Prahu dospělosti, velmi významně mění životy. Jak se tě s tím spí?
• 42:26
  Jana Rule: To právě s nímdle skele úplně, jo. Na druhou stranu, já všem svým studentům říkám, že já tady nejsem 10, kterej já jim dám tu příležitost, Já jsem jako rádce nebo průvodce, ale jakej si to tam každý udělá, tak takový to tam bude mít, takže buďto ti studenti to chytnou za Ty Pačese a řeknou si mám na to jenom 10 měsíců a musím z toho s prominutím vytřískat, co to jde, takže budu chodit na ty sporty, jak jsi zmiňoval, ono to vypadá, že to máme připravený, ale prostě je to přesně ty mimoškolní aktivity jsou to, co nejvíc tam toho studenta jako posunout dál, uděláš si v rámci toho nejvíc ty vztahy kamarády. Znova říkám, jsem 10 průvodce, tu příležitost dám, dám pomocnou ruku, ale jak to člověk uchopí, už je pak na těch studentech, ale já musím říct, že jako 95 studentů to opravdu jako uchytí tak správně, že se vrátí a ty z toho dokázal spousty, myslím si, jak v rámci byznysu, tak v rámci třeba rodiny a vztahů, a stejně tak mám jako podnikají nejenom třeba ve státech, ale různorodé po světě, moc se jim daří a říkají bez toho, aniž bysme vyjeli, tak bysme nemohli bejt tam, kde jsme.
• 43:44
  David Semerád: Musím sestávat, že tam, že najdeš nějaký lidi, který se jim tam jako nelíbí a pak přijedu, aby něj to a dávej to viděl tobě, protože jak chápu, jak hodně pracuji s mentálním nastavením, s mindsetem. Prostě lidi takoví jsou, jako vychází to většinou z těch rodin, že vinní ty věci na ostatní, nebo jakože vinní ostatní za 10 svůj neúspěch. Takže nemusíš říkat, kolik je to procent jako, zhruba jako tuším, ale to se prostě musí stávat, protože to není něco, že by se mohla udělat jinak, já souhlasím, ty prostě jseš 10 průvodce jenom dáváš tu příležitost. A co děláš jako v momentě, kdy ty, kdy teďka máš určitě nějaký rodiče, který tě prostě vy něj za to, že se tam jako 10 nelíbí tomu jako dítěti, jo, protože, protože oni vlastně to vychází o těch rodičů, že jo, takže oni, oni takhle naučili přemejšlet ty děti, ty děti vlastně vy něj ty rodiče za to, a ty rodiče pak obviju tebe z toho.
• 44:45
  Jana Rule: No, tak já říkám, já jsem 10 průvodce se, takže já prvotně, když nějakej problém nastane, tak v hodně případech, Ano, děje se tam toto, to, to, my chceme novou rodinu. Tak já je jako velice slušně vyslechlu, ale řeknu jim, vy tam nejste, vy tam 10 život nežijete, jestli 10 student má problém, tak mě musí zavolat on sám. Takže prvotně musí bejt 10 kontakt ze strany studenta ke mně. Jestliže si dítě stěžuje doma, myslím rodičům v Čechách, tak na to já nehraju, na to já neslyším. Samozřejmě, že jsou I drsnější, rodičové, ale já jsem v tomhle jako nekompromisní.
• 45:27
  Student má problém, musí se mnou mluvit.
• 45:28
  David Semerád: Jsem jako to je maminka.
• 45:30
  Jana Rule: Jo, jo, to je pravda, to mě naučila mamka velice dobře. No a v 10 moment, kdy teda student požádá o pomoc, tak diskutujeme, probíráme přes telefon, přes různý sociální sítě, a tak dál. Někdy jsou tu dlouhý hovory, většinou noční, takže někdy pak mám zase strašně dlouhej den, protože když rychle tři ráno, tři hodiny s někým jako řeším. Dám radu, že stejně rada číslo 1 sednout si zostilskou rodinu probrat to, velice slušně, velice upřímně, a buďto se nějakým způsobem domluví na tom, že chtějí s tím hnout dál, anebo se taky prostě může stát, že každá ta strana je na jiný vlně, no a v 10 moment za 46 týdnů, když vidím, že to nefunguje, a znova 10 student musí ale jako reportovat, jestli tam nějakej progres je, nebo jestli se něco změnilo, musí začít on. Není to tak, on nemůže 10 student očekávat, že změní tu rodinu, ne.
• 46:24
  On se musí napojit na tu rodinu, protože on je tam 10 návštěvník a 10, kterej má do sebe vstřebávat ty kulturní odlišnosti. Proto říkáme, že je nejdůležitější, aby 10 student byl jako flexibilní, a na druhou stranu nejvíc to ty studenty posune v rámci respektu. Naučíš se prostě respektovat a brát po potaz, že někdo může být, může mít jinej názor, a vlastně to není špatně, ne, je to jenom prostě každej, to máme nastavený jinak a umět žít s tím a umět se chovat, že I když s něčím nesouhlasím, tak se s tím dá žít a dá se s tím pracovat. To je to, co nejvíc za mě, toho studenta jako posouvá dál. Angličtina je jako fajn, ale to je samozřejmost.
• 47:06
  V momentě, kdy se chceš cizím, tak se prostě 10 jazyk jako naučíš. Takže já říkám, já nevysílám děti kvůli tomu, aby se naučili jazyk, protože to je jasný, že se ho tam naučí, ale tohle je pro mě ta nejdůležitější.
• 47:17
  Bára Kobrová: Možná zmínila jako jednu věc, kterou vždycky říkal můj táta, a to je možná teďka třeba pro studenty, který se rozhodujou, jestli vyjet na výměny program nebo respektive studijní program jako na HighG a studovat, anebo si řeknou ne, tak já jako udělám střední a pak pojedu dělat opé, takovej 10 klasický vývoj mi přijde český, tak můj táta vždycky říkal, no ale ty se nebudeš učit, jak se říká Plinka a Hovínko. Jo, ty se prostě budeš učit, jak se prostě počítá rovnice v matice, anglicky. Tak takový možná jako moje doporučení lidem, kteří se rozhodují, jestli jako je studovat, a nebo a takhle, mám teda kamarádku úžasnou, která začínala jako Oper a vlastně potom tam vystudovala výšku v San Francisku, pracuje vlastně v podobném byznysu v americké firmě, takže jako jde to, jde to, jako asi všema způsoby, ale vlastně tohle byl tenkrát v těch 15 10 argument mého tečky.
• 48:18
  David Semerád: To supro, já mě se hrozně líbí, že, já nevím, jak ty rodiče ovlivňoval 10 majse dětí a prostě si pamatuju na tom táboře, co jsem z toho byl, tak jsme tam měli jedno dítě, co bylo nespokojenej a bylo u mě v tom oddílu, jestli se to byl hrozně špatný. A jsem to říkal, že je to v pohodě a pak přijali druhý den je rodiče a vzalisí je, tak já jsem zstavil jako fakt ještě víc jako špatný. Ne, to je lepší takových těch tady nemít. A úplně jako, úplně to jako vzala jako samozřejmě jako tak ty jo, jako život takovej je, prostě jsou lidi, který si stěžují, a ty udělali, co jsem se hrozně snažili integrovat hotičku do toho, a ty jsem prostě, protože ono se k nim nechovala hezky k těm těm ostatním dětem, a oni se k ní nechovali hezky, takže to byl takovej vzájemný, takže já jsem tam prostě jako řešil 10 konflikt, ale ona si stěžoval samozřejmě těm rodičůmům, že jo, a ty pak přijeli odvezlilý, a to, jak tohle mám, k tomu přistoupila, prostě nějaký hodně takový jsou, prostě jsi nic neuděláš, tak to mě, to je vlastně to stejné jako, co vidím tady u tebe, a hrozně se mi líbí, že to řeší takhle, ať ty děti si to vydopou samy a nenecháš ty rodiče, aby tě nějak jako dostali podtlak, protože
• 49:29
  Jana Rule: Dostávají.
• 49:30
  David Semerád: Já jsem si, že největší, ale největší, nejhorší věc, já nejsem jako expert na děti, já mám jako tři samozřejmě, nejsem jako nevím, jo, jako že, když se podíváme nemají děti, tak nemůžu říct, že by byl jako vychovaný nejlíp na světě, to rozhodně ne, ale za mě nejhorší věcem můžeš jako dětem udělat, tak není prostě nějaký, nevím, byt, nebo ošklivá nebo něco tohle, nebo jako I bít, jako když to vezmu, byť něco rodiče nebyli. Ani já nevím svoje děti, ale prostě jenom, jenom to nejhorší, co je, tak je, že za ně věci řešíš, že řešíš za svoje děti věci.
• 50:03
  Bára Kobrová: Vezšíme to kompetence.
• 50:04
  David Semerád: No, a protože to je na sebevědomí, je to úplně to nejhůř, nejhorší, co pro mě udělal, takže 10 způsob, že ti rodiče pošlešně, nevím, protože ti rodiče než chápu, ale musí ty děti, to se nově řešit, to mi při úžasný.
• 50:19
  Jana Rule: No, ale je hodně rodičů, kteří mě za to nesnáších. Říkám, já jsem jako velice slušná, ale velice slušně jim řeknu, že je vyslechnu, ale nic víc pro ně nemůžu udělat, že to musí si do dítě vyřešit sám. Ty jsi možná taková jejich zeď, do který oni prostě narazili výš,
• 50:41
  Bára Kobrová: jako v nějakém věku, a prostě ještě možná můžeš 10 mindset trošičku jako taky změnit, protože pro ně to je najednou jako střet s někým, kdo jako tvrdě si tu hranici drží, jak to bude, jak to nebude.
• 50:53
  Jana Rule: Na druhou stranu musím říct, že je každým rokem mi čím dál tím větší skupina rodičů, kteří přišli na to, že tímhle mým přístupem to dělám nejlíp pro jejich děti, takže se tak jako trošičku snaží odstranit v těch, toho jejich vlevo na to, pokud se někde něco v těch státech nebo v zahraničí prostě děje. Takže jako já bych řekl, že jsme jako na velice dobrý cestě, že I ty rodič si uvědomí, že když tam pošlou svý, 17ti lety dítě, tak je potřeba oni tam žijí, aby si to vyřešili,
• 51:27
  Bára Kobrová: Davide, co bys poradil mladým lidem okolo 15, jestli vycestovat, nevycestovat, teď by bylo tvoje nějaký poselství.
• 51:36
  David Semerád: Tím, že mě to extrémně ovlivnilo a pomohlo v životě, tak je to asi jasný, co řeknu a řeknu to, že bude to dost pravděpodobně Nejsilnější zážitek v dospí dospí je ovlivní, a to, jestli dobře nebo špatně, tak bude na nich.
• 51:57
  Bára Kobrová: To je krásnej. Ano, je to
• 51:59
  Jana Rule: přesně tak, všechno špatný je totiž pro něco dobíjí, takže nikomu nepřiunit nic špatného, a všem svým studentům každoročně na tzv. Předloleovce se říkám, vlastně I špatný zkušenosti jsou pro vás tím přínosem a jsou vlastně kolikrát cennější než jenom ty pozitivní věci, protože díky těm negativním věcem se posouváte a učíte se, jak máte reagovat, a jak se máte chovat, a jsou tu ty životní lekce, takže všem vždycky říkám, nepřejji vám, abyste to měli jako v růžovým sadi, protože to se moc nenaučíte, někomu samozřejmě nepříjemný špatnýho, ale prostě drobný komplikace jsou nutný, absolutně nutný.
• 52:39
  David Semerád: Já bych ještě chtěl říct jenom podě, chtěl bych chtěl poděkovat samozřejmě, Jani, a za to, co, co teď děláš, je to fakt úžasný. Báro děkuju, že pomáhalš je šířit tyhlety myšlenky, jeden nějakého digitálního světa, a chtěl bych poděkovat vám všem rodičům, který, který posloucháte za to, že přemýšlíte o tom, nebo jste ve fázi, kdy přemejšjšju o tom, že byste Vašim dětem dali takovouhle příležitost. Já bych se moc hrozně přál, aby víc lidí mělo tu možnost odcestovat, jako jsem měl já, a jestli je to pro vás aspoň trošku možný, tak to prosím udělejte, protože nad tím dáte to 10 největší dárek Vašim tě téma, a to je, že jim dáte příležitost se o sebe starat a naučit se být samostatně, a to je to nejhodnotnější v životě.
• 53:32
  Bára Kobrová: Mockrát děkuju za rozhovor a přeju všem, kteří doposlouchali až sem, aby dělali správná životní rozhodnutí. Mějte se krásně.
• 53:42
  Jana Rule: Davida moc děkuju, baru taky a snad si někdy ucho uslyšíme, uvidíme příště.
• 53:47
  David Semerád: Taky děkuju za pozvání.