Latest / Výtah Respektu / Vítězství Ukrajiny tak, jak si ho přeju, se za svého života nedočkám. Speciál Výtahu s příběhy dvou ukrajinských žen

Transcript

Vítězství Ukrajiny tak, jak si ho přeju, se za svého života nedočkám. Speciál Výtahu s příběhy dvou ukrajinských žen · Výtah Respektu

0:10
Je úterý 24-02 dnes jsou to přesně 4 roky ode dne, kdy Putin
0:14
zahájil takzvanou speciální operaci, při které ruská armáda
0:17
zaútočila na Ukrajinu a rozpoutala brutální a zatím
0:21
nekončící válku ovlivňující životy milionů lidí.
0:26
Vajírny epi si veliký. Na rode.
0:31
Velikokrajině jakél být co já v kurtko i windwort show den
0:36
životní mi posílil obrovnost zdatně.
0:38
Z dnešní epizoda výtahu respektu bude tak trochu jiná.
0:41
Uslyšíte v ní příběhy 2 ukrajinských žen jednoduše o
0:44
tom, co po těch víc než 14 se dnech války prožívají přínosný
0:48
poslech, přeje Zuzana michálková.
0:53
Tak respektuji. Dnešní výtah respektu.
0:59
Ale not scaret about my life. If it will be rocket, it will be
1:05
qing. Před 2 lety, když jsme s kolegy
1:08
Ondřejem kundrou, Tomášem brolíkem a Milanem jarošem byli
1:11
na Ukrajině, jsme z ní přivezli mimo jiné podcast o tom, jak v
1:14
pokračující válce žijí mladí lidé.
1:16
Odkaz najdete pod touto epizodou.
1:18
Tak myslím, že jako když se chyhnete, tak to je docela hezká
1:21
smrt jako. To je mám rád na městě.
1:25
Během nějakého dobrého koncertu. V Charkově ve městě, které je
1:28
jen pár desítek kilometrů. Od hranic s Ruskem jsem tehdy
1:31
mluvila s táňou, je to její rodné město, v minulosti ale
1:34
studovala v Česku na univerzitě Karlově a tak skvěle ovládá
1:37
češtinu, ve které spolu můžeme komunikovat.
1:40
Táňa se tehdy rozhodla vrátit do Charkova a zůstat tam i přes
1:43
válku. A veškerá rizika, která s sebou
1:45
nese a právě odtud jsme se dnes po dalších 2 letech spojili na
1:50
dálku. Ahoj táňo.
1:51
Ahoj ahoj ahoj svarkova. Tady nějake to teď JV charkovi
1:54
jaký je tam život pro tebe? No teďka máme takové strašně
2:00
špatné počasí už několik týdnů, že máme jako ledovku.
2:04
Zároveň nám sněží, pak prší, a to celé se nedá popsat jako něco
2:09
krásného, ale zároveň se cítím tady nějak prostě doma.
2:14
Tak to mě nějak v tom celém udržuje a vlastně všechno v
2:19
pořádku jako. Jako vždy.
2:21
Ale tání my, když jsme spolu začali nahrávat, tak ty jsi
2:24
říkala, že nemáš elektřinu, což my sledujeme už právě několik
2:28
týdnů. Ty velké výpadky elektřiny
2:30
napříč Ukrajinou, což se týká i Charkova pár desítek kilometrů
2:35
od hranic s Ruskem. Tak jak vlastně funguješ?
2:38
No mám nabíjecí stanici a mám optické vlak no a to optické
2:44
vlákno. Zajišťuje mi internet i bez
2:46
elektřiny. Nějak to.
2:48
Nějakým kouzelným pro mě způsobem.
2:50
Funguje, ale hlavně, že to jde a vlastně tím pádem.
2:53
Když mám tu nabíjecí stanici, tak to prostě zapnu dám do toho
2:58
svou jako vyfinu, která funguje přes to optické vlákno a tím
3:02
pádem mám vlastně internet, což je pro mě nejdůležitější,
3:06
protože bez toho si nedokážu vůbec pracovat.
3:09
A vlastně tím pádem mám i nějaké prostě lampičky, které fungují
3:14
taky od té nabíjecí stanice a tím pádem nějak to.
3:17
Prostě jde, mám svítilny, mám nějaké, no prostě takové věci,
3:23
kterou už pro mě jsou natolik obvyklé, že ani nedokážu to
3:28
normálně popsat, co mám? Prostě mám všechno, co mi
3:31
zajišťuje. Je to normální fungování tady.
3:33
Takže máš? Teplo no jako díky svítil nám
3:37
ale jo jako s tím s těmito svítilnama to mám jo.
3:41
Hani vraťme se k tomu našemu rozhovoru před 2 lety, když jsme
3:44
se potkali v 1. Kavárně v Charkově.
3:47
A ty jsi tam tehdy říkala, že kdybys v tu chvíli zemřela v tom
3:51
svém rodném městě, tak je to hezká smrt.
3:53
Mně se to tady hrozně dotklo a říkám si po těch dalších 2
3:57
letech, co se v tobě změnilo, proč pořád zůstáváš v Charkově?
4:01
No, protože tady jsem doma to jako pro mě nejlepší je odpověď
4:08
a navíc to můžu popsat jenom těmito slovy je prostě to cítím
4:13
jako svůj domov, že tady třeba teďka sedím a vidíš za mnou
4:17
takové poličky pro kocourka. A ta si říkám, že jako kdybych
4:22
odjela, tak kde bych to vůbec našla takové jako poličky pro
4:26
kocourka, nebo kde by se dalo to vůbec udělat?
4:29
Že mám pejska, mám kocourka. A že pejsek tady ráda se dívá na
4:34
všechno jako všude to všechno číchá už má nějaká svá, oblíbená
4:38
místa, že prostě mám tady nějaký svůj normální život, které už je
4:44
nějakým způsobem uspořádán a vůbec nechápu, z jakého důvodu
4:49
bych měla prostě odjíždět ze svého domova AI, když jako no
4:53
třeba nemám elektřinu, ale kdybych odjela někam nevím.
4:58
Prostě do centra Ukrajiny, nebo odjela bych?
5:00
Spíš na nějaké té západní části, tak tam taky nejde elektřina,
5:04
takže elektřina to není ta věc, která nějak mi může.
5:08
Nevím prostě inspirovat k tomu, že bych odjela vůbec ne.
5:13
A ta ostřelování, no to jsem věděla, jako kam se vracím a
5:18
proč se vracím. A to je jako to asi zní nějak ne
5:23
až tak dobrý, ale prostě cítím, že to je.
5:26
Nějaká cena, kterou musím platit za to, že zůstávám doma, že
5:31
prostě. No tak to funguje, že na to,
5:34
abych zůstávala doma, musím jakoby zaplatit tím, že musím
5:38
přežít nějak zažít ta ostřelování.
5:41
No. A to jsem věděla, že tak to
5:43
funguje, že charskiv není levné město.
5:47
Tak. To je nějak tak.
5:49
A když jsme spolu mluvili před těmi 2 lety, když se vrátíš,
5:52
dokázala sis tehdy představit, že za 2 roky se pořád budeme
5:56
bavit. Během války, že ještě pořád
5:58
prostě nebude konec a bude v nedohlednu.
6:01
No, já jsem se snažila o tom až tak dlouho nepřemýšlet jako za
6:06
jak dlouho ta válka skončí, protože chápu, že kvůli tomu
6:11
bych se mohla cítit hůř, že prostě bych si nějak měla
6:14
nějakou naději, že? No to skončí za rok za 2 ne
6:17
teďka taky nevím, za jak dlouho to skončí, ale jsem si jistá,
6:21
jsem si přesně přesvědčená, že všechno má svůj konec a ta
6:25
myšlenka v poslední době. Pořád se mi nějak brtí hlavou,
6:29
že všechno skončí jako co by to nebylo, všechno má.
6:33
A dříve nebo pozdějc ale ta válka skončí 100% a nevím, kdy
6:38
ale nemůžu říct, jestli za 2 roky znovu nebudeme mít takové
6:41
rozhovor během války to to nevím, ale vím, že dříve nebo
6:46
později si zavoláme a řekneme, že válka skončila.
6:51
Hani co to s tebou dělá psychicky, když právě jsou tady
6:54
ty energetické výpadky, když je na Ukrajině opravdu krutá zima?
6:59
A když pokračuje rusko v ostřelování?
7:01
Opravdu to je skvělá otázka, protože mám pocit, že to se mnou
7:06
nic už nedělá, že už jsem natolik zvykla na to všechno, že
7:11
prostě necítím, co to se mnou dělá.
7:13
Možná, že to něco dělá se mnou, ale ještě nemůžu to nějak
7:17
procítit, protože mám prostě to všechno nějak blokováno v hlavě
7:22
v psychice, ale s tím, že jako například pracuji z domova, že
7:26
nemusím každé ráno vstávat, nevím.
7:29
V 6 ráno a někam jít. Ale zároveň si myslím na lidi,
7:32
které musejí to dělat na lidi, prostě v Charkově například,
7:36
nebo myslím si na vojáky, které pořád musejí něco dělat mnohem
7:40
horších podmínkách mnohem krutějších podmínkách než já.
7:44
A to mě nějak drží, protože jako no, myslím si, říkám si, že jako
7:49
jo tady je zima, nemám elektřinu, není to až tak
7:53
pohodlné, ale nejsem zákopu, ale nezažívám to tak, jak to
7:58
zažívají vojáci. Nezažívám to dokonce i tak, jak
8:01
to zažívají další lidi v Charkově, které mají jako
8:05
takovou práci, že musejí někam jít, že musí něco dělat hned od
8:09
rána, i když jako já si můžu, jako kdybych chtěl já, tak to
8:13
nedělám. Ale kdybych chtěla, tak můžu
8:15
říct například svým studentům, že jako no nezbyla těžká noc a
8:20
dnes nechci pracovat a to bude v pořádku.
8:23
Jako nikdo mi neřekne, ne, jako musíme mít hodinu, tak budou jen
8:27
část mě z toho, že nebudeme to mít.
8:29
Ale já si tak nedělám, protože mě naopak nějak to víc drží, že
8:34
mám něco, že může něco dělat, ale prostě mám tolik možností,
8:39
které nemají mnoho dalších lidí v Charkově, že naopak se cítím,
8:43
že ještě jsem v docela dobrých podmínkách tady, že jako v
8:46
mnohem lepších než mnoho lidí. Ty mluvíš o vojácích a vojáky i
8:49
tvůj manžel? Pokud se nepletu, tak před těmi
8:52
2 lety vy jste měli svatbu. Jaký je teď váš vztah?
8:55
No náš vztah je perfektní, je to.
8:59
Když si o tom mluvím a prostě o našem vztahu, tak myslím, že
9:04
mnoho lidi to mohou zavidět tomu, jak to máme dobrý a jak
9:09
prostě no všechno všechno v pořádku.
9:11
Všechno suker. Spíš jak funguje to, jak často
9:14
se vídáte, protože on je na frontě, nějak se za tebou vrací,
9:17
ale v jakých frekvencích to je? To velmi různě jako strašně
9:21
různě, že občas se stává, že to je jako 1.
9:25
Za celý roční období jako 1. Za podzim to může být pak může
9:30
být, že během nějakého období to máme každý týden, že jako 1 za
9:36
týden to je velmi nepředpovědatelný.
9:38
A proč jste nikdy nikdy nevíme, jaký to bude a nikdy si nic
9:42
nemůžeme plánovat dopředu, protože třeba řekne, že jako
9:46
budu doma v pátek AV pátek prostě zruším všechno.
9:49
Protože bude vědět, že vnitro bude doma a pak píše, že jako ne
9:53
v pátek nebude. Nevím, kdy bude, a to prostě že
9:56
nikdy nedá se něco plánovat. Nikdy nemůžu říct, že jako no
10:00
tak to půjdeme tam uděláme tohlecto ne, jako když přijede,
10:05
tak tak už pak něco řešíme. Ale minulý týden byl, když byl
10:09
Valentýna, tak ta byla super. Ta bylo prostě perfektní.
10:13
A jak spolu plánujete budoucnost?
10:15
Protože si říkám, když jste 2 mladí lidé?
10:18
Manželé pořád ještě čerstvě, ale jste oba ve válce?
10:23
Žiješ v karkově tak, jak můžeš mluvit o budoucnosti, když
10:27
vlastně nevíš, co jak vyjde, když ani nevíš, jestli v pátek
10:29
přijede, nebo ne? Hned jako to jako velice
10:33
zajímavý, protože zároveň, když si mluvíme o budoucnosti, tak to
10:38
asi mluvíme o tom, že třeba jako za nějakých 50 let, že budeme
10:43
bydlet spolu v nějakém domečku. Že budeme mít.
10:47
Jako už si tak no to prostě jako mluvím tak mezi sebou ale budeme
10:52
mít mnoho koček a kocourů. Mnoho psa nevím, jestli budeme
10:56
mít nemrozteči už ten, kterého máme, ale že budeme mít děti,
11:02
možno už budou vnuky. Nevím, prostě nevím, jaké to
11:06
bude, ale pořád si o tom mluvíme a prostě máme za cíl.
11:11
Teď už to cítím mnohem víc než před 2 lety.
11:14
Že máme za cíl přežít jako a to. Je cíl, že prostě chci potkat s
11:22
nitrem své stáří, chci je ať mi bude nevím 80 tak to znamená, že
11:28
bude mu 82 let a to prostě velmi se těším na to období, že
11:34
podívám se do jeho očí bude už takový velmi starej, ale bude
11:39
vedle mě budeme spolu a na to se strašně těším.
11:43
A to je jako jako hlavní cíl a zároveň hlavní sen, kterej mám.
11:48
Páni, a je to něco, co ti třeba pomáhá dostat se přes nějaké
11:52
krize, které hádám, že prostě nutně musí přecházet už v
11:55
psychické nebo fyzické? Přitom všem, tak je to právě ta
11:58
budoucnost a ta naděje, že to 1 dne skončí a že budeš žít jen
12:03
normální obyčejný život a zažiješ to stáří, které teď
12:06
popisuješ. Vlastně žane věc mi teď pomáhá
12:10
znovu tomu, že porovnat s tím, jak to bylo před 2 lety, co
12:13
nebylo a co mám teďka? Že velmi mi pomáhá fyzická
12:18
aktivita, které mám teď velmi mnoho, že to taky sděluji často
12:23
na tom blogu, že chodím do posilovny, že tančím a prostě že
12:27
moji cílu pořád pořád něco dělá. A to mi velice tak udržuje
12:32
psychicky, že to taky mám jako s tou myšlenkou, že když mi bude
12:37
80, tak chci vlastně chodit. Nevím někam na nějaké výlety
12:41
jezdit, chodit do hor a to všechno tak co?
12:44
Mám všechno tak do budoucna naplánováno a vlastně, že to mě
12:49
drží, že například moje tělo dokáže něco udělat.
12:53
A to vím, že kdyby se náhodou něco stalo, kdybych se měla,
12:57
nevím zachránit kvůli nějakému zásahu a podobně, tak prostě
13:02
moje tělo už dokáže to rychle všechno udělat a tím pádem to
13:07
jako něco i do budoucna a pořád něco aktuálního.
13:12
A to mě udržuje a vlastně prostě znovu.
13:15
Pořád pořád ta stejná myšlenka, že všechno má svůj konec
13:20
absolutně všechno, že nic mě jako vůbec vůbec nic netrvá.
13:26
Pořád vůbec nic, a to jako možná to může být z nějaké stránky,
13:30
taková spíš smutná myšlenka, že všechno musí jedného dne
13:34
skončit, ale zároveň pro mě teď to je strašně optimistická
13:38
myšlenka, že jako všechno skončí 1 dne.
13:42
Tak já doufám, že opravdu až příště spolu tak to budeme
13:44
mluvit pro posluchače. A posluchačky, tak se budeme o
13:47
válce bavit jako o něčem, co už IV minulosti a zároveň já ještě
13:51
na závěr připomenu, ty jsi zmínila ten svůj blog, tak jenom
13:54
dodám, že na instagramu ty sis založila účet s názvem život v
13:57
Ukrajině a tam právě informuješ o tom každodenním životě v
14:01
Charkově moc ti za to děkujeme. Děkujeme mockrát, tak je vám moc
14:04
děkuji za to, co. Děláte s táňou jsme spolu
14:07
mluvili několik dní před výročím ruské invaze.
14:09
Jen chvíli poté na své sociální sítě napsala, že si její manžel
14:12
musí přesunout na jiné místo. Táňa neví kam kdy se zase uvidí
14:17
a jak často se vůbec budou moct vídat do budoucna.
14:20
To jen pro dokreslení toho, s čím se lidé na Ukrajině musí
14:23
dnes a denně potýkat své, ale rozhodně zažívají i ti, kteří se
14:26
z války rozhodli utéct. Třeba anastasia sihnajevska,
14:30
zakladatelka iniciativy hlas Ukrajiny, momentálně žije v
14:33
Praze a je to právě ona, kdo nás před 2 lety propojil stáňou.
14:37
Teď už ale anastazia sedí naproti mně ve studiu respektu.
14:40
Moc vás vítám a děkuju, že jste. Přišla, děkuju za pozvání.
14:44
Vy jste nedávno na své sociální sítě napsala příspěvek, ve
14:48
kterém stojí mimo jiné toto každej zasranej únor.
14:51
Je to furt to samý. Došlo mi, že svůj vlastní čas už
14:54
neměřím silvestrem ani narozeninami.
14:56
Ale výročím toho dne, kdy se všechno rozpadlo, nějak si dělám
14:59
bilanci, dívám se na sebe z perspektivy toho, že se mi
15:02
letopočet obnovuje právě 24-02, tak se vraťme o ty 4 roky
15:07
nazpět. V čem byla anastazia sihnajevská
15:09
jiná, než je teď? Mě vždycky takhle rozhodí, když
15:15
mě čtou nějaké moje texty na na mojich sociálních sítích,
15:19
protože já vnímám to psaní těch pocitů sepsání jako svoji
15:24
určitou formu terapií. A to je vlastně doslova všechno,
15:28
co prožívám. Čím se ale nasaze stihne z
15:31
karlyšela? To je hrozně dobrá otázka,
15:34
protože já na saze sí a toho vzoru do 02-2022 a to byl
15:42
upřímně jinej člověk a zaprvý jsem hodně používala rušínu a
15:48
byla jsem rusky mluvící, což teď se mi určitě nedaří úplně nějak.
15:55
Odškrtnout od sebe. A protože čtu ruská média různé.
16:01
Prostě poslouchám, musím to poslouchat co AV Rusku, jak s te
16:06
mluví o Ukrajině? Určitě.
16:10
Určitě musím pro se tu ruštinu používat i tím, že žiju v
16:13
zahraničí. Takže ne, ne všichni musí umět
16:17
český nebo ukrajinský, což mě upřímně štve, protože já už se
16:22
umím dohodnout normálně česky zadruhý.
16:26
Já jsem se nezajímala o politiku a za 3.
16:28
Já jsem si byla jistá, že rusy nebudou schopni toho, co bacha
16:32
je na Ukrajině teď. Protože mně se zdávalo, že
16:36
nemůžou být natolik bezcitní. A natolik brutální a nemůžou si
16:46
rozhodnout jít do ty války naplno.
16:49
Upřímně poslední ty měsíce před válkou, když se ta ukrajinská
16:54
média bola zaplávelena, na byla zaplávená různými instrukce po
17:00
typu, co si dát do extra batohu. Prostě, jak si připravit
17:06
hotovost? Jaký prášky musíte s sebou mít?
17:09
Kam se ukrývat, tak já jsem si myslela, no tak to je blbost.
17:13
Přece nemůže nemůže uprostřed Evropy válka takovýho rozsahu,
17:18
aby si člověk. Dejme tomu žila jsem skoro na 2
17:24
městeký je už tohomir, protože toho miru jsem pobývala a nemůže
17:28
to takhle být, že prostě do žito to dostane, protože moje maminka
17:34
vždycky takhle hystericky mě jako volala a anastasia a máte
17:37
nějakou hotovost a máte ještě něco a prostě všechno si
17:40
připravte. A já říkám, no jo, jo, určitě
17:43
tanky pojedou na žumir, proto musíme být připraveni a brala
17:46
jsem to nějak tak sarkasticky. A máma ona v rodině.
17:53
Ona vždycky měla takový takovou obrovskou solidaritu k Gruzie.
18:01
Ale vždycky my jsme koukali na ty zprávy.
18:03
Když takhle ne, ne tak, že jsme seděli a koukali, ale když jenom
18:08
na pozadí něco slyšeli, tak máma vždycky takhle to říkala.
18:11
No, tak stačí rozsázet tam dělají v ty Gruzii, jaký jsou
18:15
lidi chudáci. Válka, to je nejhorší, co se
18:18
může stát. A já jsem si vždycky myslela, že
18:21
to přece je něco, co mě nepotká, jako že to jsem vnímala takhle
18:26
vzdáleně, i když jsme měli tu válku na území donbásu, i když
18:30
jsme měli okupovaný krym, tak stejně se ta válka byla vnímaná
18:35
jako hrozně daleká věc a kvůli tomu i rozumím teď Čechům, který
18:41
si myslej, že od nich je to daleko a že ta délka ona v
18:45
podstatě vlastně nemá žádný vliv.
18:48
Protože teď se teď ta válka se vede úplně jiným způsobem a
18:54
nemusí přijet tanky do Prahy a aby si byli okupovaný.
18:58
Vy jste tedy do Česka přišla hned po ruské plnohodnotné
19:01
invazi. Chápu to správně, to byl ještě
19:03
únor nebo už v březnu? Ne, to už byl březen.
19:06
Já si myslím, že to bylo nějak tak osmýho.
19:09
Března. Já si to právě pamatuju, že to
19:12
bylo prostě osmýho března. A rozhodla jsem se odejít do
19:16
Česka, protože táta se narukoval do armády přímo jako v 1.
19:21
Den, když jsme si poprvé poprvé volali toho 24-02 přímo ráno.
19:25
On mě sdělil tu základní myšlenku, že mladí kluci tam
19:29
jdou a tam musím být já. A co?
19:31
Jste tehdy řekla tátovi? Já si pamatuju, že jsem si
19:36
hrozně brečela a že že já si nepamatuju přesně, jak jeho
19:42
smysl toho, co jsem řekla, ale jako jsem si jistá, že to bylo
19:46
něco něco ve smyslu, že je tě miluju, nebo že že je tě
19:49
podporuju, nebo že můžeš si na nás spolehnout, protože právě v
19:52
tu chvíli já jsem si pochopila, že.
19:56
Že tu zodpovědnost za rodinu, kterou má táta musí převzít
20:01
někdo jinej a vlastně v ten okamžik vlastně.
20:03
U mě i došlo, že musím teď se postarat o svý bezpečností, o
20:09
tom, jak bude ta rodina zajištěna, protože máme už
20:11
dlouhodobě, nepracuje kvůli zdravotnímu stavu, že kdyby se
20:14
ptáte něco potřeboval, protože v ten 1 den ty ani nevěděl jsi,
20:19
kolik on při válce vydrží, zda. Bude naživu, zda nebude
20:24
potřebovat nějaké léčení, zda nebude potřebovat nějakou
20:27
amunici jako. Ta Ukrajina stávu roku 2022.
20:33
A já když jsem slyšela, že jako z Florence normálně odjížděli
20:36
busy s mužema a tam češi jí dávali prostě svoje helmi ve 100
20:42
kdo něco měl, nebo že vám v mi shopech všechno nakupovali?
20:46
Takže ta situace jako vo Ukrajině uvnitř vypadala úplně
20:50
stejně, protože já jsem nevěděla, co taťka bude
20:52
potřebovat, zda budeme moct to sehnat, kolik to bude stát a za
20:57
jak brzy já budu moci už nastoupit a plnit svoji práci,
21:01
protože ta 1 doba tu spíš připomínalo nějaký vakuum.
21:07
Nejezdím HD. Nemůžeš nic nakoupit jako v
21:13
nějakém takovém smyslu, že? Velký stres lidi všechno prostě
21:18
potřebujou nebo nepotřebujou. Oni to všechno nakupujou léky.
21:22
Všichni byli vykoupeni skoro takový ty jako paraleny něco
21:27
elementárního, co člověk jako potřebuje mít v zásobě, kdyby
21:30
něco, protože byl to únor a byla to skoro stejně tvrdá zima zima
21:35
jako tento rok, ale. Dokázala ste si tehdy
21:37
představit? Vraťme se právě do toho února
21:40
nebo března roku 2022. Že byste si tehdy řekla, za 4
21:44
roky budeme prožívat pořád to stejné.
21:46
Bylo to něco, co je úplně jako scifi anebo jste si to dokázali
21:50
představit vzhledem k tomu, že jste, jak už jste říkala i
21:52
maminka sledovala, co Rusové udělali v Gruzii?
21:56
No maminka zjevně měla trošku větší přehled než já.
22:01
Já, i když jsem. Se učila historii, když jsem
22:06
byla taková jako vždycky vlastenecky naladěná, vždycky
22:10
jsme dělali na střední škole třeba nějaké sbírky vojáků, ale
22:15
to byly vždycky takový humanitární jo teplé věci,
22:18
nějaké potráveny, prostě kukum a je to tam podpoříme je ale.
22:23
Já jsem nebyla takhle jako angažovaná v tom porozumění, že
22:27
je to v podstatě koloniální válka a že je to válka za
22:31
nezávislost u krajiny, protože jako ve výsledku je to
22:37
existenční boj, protože to, co jsme viděli, pak v bučičce.
22:41
To, co jsme viděli v izuomu a tak dál.
22:44
AS tím, kolik rusko nasazuje prostředků na to, aby se
22:48
bránilo, aby rozvíjelo svůj vlív třeba kybernetický.
22:52
V informačním prostoru tak do toho se nasazuje tolik
22:56
prostředků, že já si ani nedokážu představit, kdy by se
23:01
to mohlo skončit, i když původně jsem jela do Česka na 2 3 týdny.
23:05
No, já se vrátím k tomu už zmíněnému příspěvku, který jste
23:08
psala na sociálních sítích, protože vy jste tam právě
23:10
zmiňovala i svoji rodinu cituji. Rusové se každý den snaží zabít
23:14
mého tátu máma za ty 4 roky strašně zestárla a výrazně se jí
23:18
zhoršilo. Zdraví sleduju, jak se mí rodiče
23:20
rozpadají, zatímco já s tím nemůžu udělat vůbec nic.
23:23
Jsem bezmocná. Co se vlastně odehrává v
23:26
člověku, který je v Česku, ačkoli jeho nejbližší jsou na
23:30
Ukrajině jako vyloženě vaše vnitřní pocity, máte občas
23:33
potřebu se tam vrátit a nebo když se vracíte jenom na krátkou
23:36
dobu, tak si říkáte, jestli nejste potom moc daleko v tom
23:40
Česku a nebo tady znáte svoje místo a víte, že tím, že tady
23:43
pomáháte, šíříte osvětu? Mluvíte o tom děláte víc, než
23:46
kdybyste na tom místě byla. Určitě vím já.
23:50
Svoji roli vnímám pořád jako nedostatečnou.
23:53
Pořád cítím vinu. Že že jsem odjela jako já.
23:57
Nikdy jsem se nelitovala, že jsem si vybrala právě česko.
24:02
Protože je to relativně blízko k Ukrajině.
24:06
Nemusíš shánět, nevim drahé letenky, jest přesně nějaký.
24:10
Okolní cesty, blízký jazyk. Dá se tady adaptovat, je tady
24:14
velmi solidární společnost. Velmi velkou podporu poskytuje
24:20
ta společnost. Máš tady možností, prostě stát
24:24
na nohou. Ale na 2 stranu vlastně problém
24:29
ty války není tak v té existenci jak v tom, že ta válka stále
24:35
pokračuje a čím déle to trvá. Tím větší důsledky pokládají na
24:43
každého člověka zaprvé a jako vidím to na dopadech zdraví.
24:48
A protože táta třeba za 4 roky měl teď jenom 2 dovolenou.
24:54
Umíte si představit, ž že za 4 roky nemáte čas třeba absolvovat
24:59
nějakou preventivně prohlídku, nebo když mám něco bolit, tak vy
25:02
si řeknete, no nějak nějak se s tím poradím?
25:06
A ten. Víkend si odpočinu.
25:07
Že jo. Bylo přes víkend si od počínu
25:10
jste v obtížných podmínkách. Táta pracuje mimo jiného, táta
25:13
pracuje naproti vzdušného bráně, což znamená, že jeho pracovní
25:17
doba je rozvršena. Rozvržena tak, že ta práce
25:21
probíhá zejména v noci. A žít 4 roky v provozu jenom
25:26
nočních směn. A to není taková směna, že si
25:30
nikam někam se schováš a prostě budeš si spát, když tvůj ředitel
25:37
to neuvíjde. Jako vidím určitě, jak to dopadá
25:40
na mámo, protože máma žije. Máma žije v tom prostředí, kde
25:46
vidí prostě pohřby těch vojáků, kteří jsou v podstatě ve věku
25:51
její děti. Ty nemůžeš to nějak přes sebe?
25:57
Nechat projít, a aby to žádnej žádnej slev v tobě neponechal.
26:03
To to prostě takhle nejde. I já mám starší ségru a ségra je
26:08
učitelka základní školy AV ve třídě má příběhy třeba 1 holka.
26:14
Její táta byl ze záporožského oblasti, dlouho byl jako
26:18
nezvěstný, pak zjistili, že. Že on zahynul, že ho zabil je
26:24
Rusové. A třeba s celou třídou.
26:27
Museli to nějak prokomunikovat. Museli tu holku podpořit, museli
26:32
s ní jít do pamětní desky spol, protože ve městě se otevírala
26:36
paměť na deska. Právě tomu tátovi to byl
26:39
historik. To byl známý člověk, že měl
26:43
velký přínos právě pro tu ukrajinskou historii.
26:46
To se nedá nijak tak jenom všímat si na dálce.
26:51
Zároveň, já jsem člověk jako medaili za lužného.
26:55
A jsem na tu válku, jako že hrozně jsem do tý války
26:58
zapojená, i když jako ne v tom přímém směru nesedím v zákopu,
27:03
ale jako ta informační práce to vysvětlení to tak je forma
27:09
odboje. To, že sdílím svoje myšlenky to
27:11
taky je forma odboje, ale to stejně není srovnatelné s tím,
27:16
co prožívají lidi v nitr s Ukrajiny, protože já nemusím
27:20
spát pod poplachem. Já ten poplach slyším jenom,
27:24
když jsem v krajině nebo že v tu 1 středu ve měsíci AA musím
27:31
sdílet, že tím, jak já jsem byla jenom na tom začátku,
27:34
plnohodnotně in váze v Ukrajině a pak jsem odjela tak mě nějaké
27:38
ty adapty. 1 mechanismy oni se ve mně nepřizpůsobili tak, jak u
27:44
těch lidí, kteří tam 4 roky žijí.
27:46
Já pořád prostě každou tu středu cítím úzkost od toho zvuku.
27:49
Já pořád každou středu, nemůžu si zvyknout na to, že prostě v
27:53
těch 12 hodin to bude AA na nějakých několik sekund.
27:57
Prostě jsem dezorientovaná v tom AA, co se děje a proč a proč v
28:00
Česku zrovna jako no. Proto se i říkám, i když člověk
28:05
není přímo v Ukrajině, ale má tam ty blízké a pochází z té
28:09
země a pořád je to jeho. Domov tak to musí být hrozný
28:13
tlak na psychiku i fyzické zdraví žít v neustálém stresu
28:17
AI, když říkáte, že zde nespíte někde, kde tady slyšíte padat
28:20
rakety a neslyšíte drony, tak pořád ten stres asi máte.
28:24
Jak se to na vás projevuje? Po těch 4 letech.
28:27
Určitě cítím strašně na sobě a to válečné trauma.
28:32
To nemůže být něco takovýho, co se dá jednoduše zpracovat.
28:36
Určitě v okamžiku, když ta válka právě probíhá.
28:41
Nevím, jako ani vším to srovná, třeba mě dneska jsem viděla
28:46
historii, příběh kluka artema, kterou můj, který mu ty češi
28:50
vybírají na protézii, protože přišel o obě ruky a mně to
28:57
přijde, jako že to válečně trauma.
29:00
Vždycky je to tak. Jako ta umělá ruka nebo noha.
29:06
Jako ty sice naučíš se prostě s tím něco dělat.
29:09
Jo, já jsem viděla, že ukrajinský doktoři dokážou
29:12
naprosto zázraky, že kluci jsou soběstační a třeba.
29:18
Jedná ukrajinská veteránka. Ona dokázala i tančit
29:20
westerdance dokonce. S umělou nohou.
29:26
Ale pořád pořád si přijdeš domů a uvidíš, že že vlastně máš ten
29:32
jenom půlku. Vždycky budeš to schovávat.
29:35
Ono je to vždycky jako o tom, že já třeba mám ten křivolegium, že
29:40
můžu, že jsem si otevřela a že můžu si dovolit sdílet jako ty
29:46
myšlenky. Ale většina těch Ukrajinců, co
29:48
jsem tady voni, se cítí hodně. Osamoceně, protože je to téma.
29:56
Té války, je to něco, co nikdo nikdo nepochopí i uvnitř samé
30:03
Ukrajiny i meziukrajincema, protože na každého jednotlivýho
30:09
člověka se ta válka mají jiný dopad, protože já já sebe cítím
30:13
jako ještě docela v pohodě, jako že já ještě svoji.
30:17
U nás je to taková ta ukrajinská, prostě po sovětské
30:21
tradice, že jako svoje bolesti si vždycky jako vnímáte jako.
30:25
No a něco to není nic důležitého.
30:27
AAA moje bolest, když již mě to takhle nebolí k někomu jinému
30:32
jo, takže třeba lidi, u kterých jsou dodnes příbuzní jako
30:38
nezvěstní lidi, u kterých příbuzní jsou v ruském zajetí.
30:43
Ty pořád pořád prostě seš v tom prostředí, že musíš fungovat.
30:50
Chodíš do práce, ale tvoji příbuzní prostě jsou teď
30:53
momentálně mučení. Jak se cítíte při otázce, jak se
30:58
máte, protože mně občas přijde nepatřičné?
31:01
Pokládat je po těch 4 letech války se najednou totiž člověk
31:05
říká, že buď je tady část společnosti, která vyzývá
31:08
Ukrajince a ukrajinky, ať se vrátí zpátky do své země, která
31:11
čelí válce. A pak je tady část společnosti,
31:14
která obdivuje odvahu a sílu, tak právě ta otázka, jak se
31:19
máte, jestli ve vás nevzbuzuje spíš vztek, protože vy nemusíte,
31:23
nebo nechcete být silní a odvážní?
31:25
Vy chcete, aby nebyla válka? Jak to cítíte?
31:27
Počkejte, my nechceme být silně a odvážně to nejde o tom, co
31:32
chceme, nebo nechceme. My jsme si ani odvážně my čelíme
31:35
tomu, čemu nemohli čelit vůbec žádné jiné národy.
31:41
Já, když jsem viděla blackout v Německu, byl nedávno a lidi tam
31:44
museli spát v nějakých tělocvičnách sportovnách a ti
31:48
lidi normálně brečeli IS tím, že neměli tu elektřinu.
31:53
My jsme vytrvali my nechceme se vzdávat, vytrvaly, nebo silně my
31:58
silně doopravdy jsme jako že a jinak na otázku, jak se máte?
32:03
Já vždycky odpovídám. Po řázení toho, na kolik mě
32:08
člověk je schopen porozumět si. Když vám mluvím s člověkem,
32:13
který já vím, že on třeba byl v Ukrajině několikrát, nebo že je
32:18
to dobrovolník nějaký, nebo že je to člověk, který mě
32:22
pravidelně se zeptá, a jak se mám táta tak určitě já prostě
32:27
odpovídám tak, jak mám odpovídat, nebo že vždycky na tu
32:31
otázku začínám. No musím se nějak mít, no mám se
32:35
nějak. Ale jinak jako že to to není,
32:39
není něco, jako i když se říká, že.
32:41
Ta sdílená bolest je poloviční. Tak vlastně ten nemůžeš sdílet
32:48
tu bolest ze všema okolí AA proto se to takhle i vypadá, že
32:53
jako. Ne všichni Ukrajinci si
32:56
dovolujou sdělit tu bolest, protože to to porozumění vono
33:00
nikdy nepřijde v té plné míře, protože.
33:06
Ani my ani všichni ostatní nebyli připraveni na tak
33:08
rozsáhlou. Válku a já řeknu na rovinu, že
33:12
já sebe hrozně jako netrápně, ale hrozně se stydím a nevím,
33:19
jak začít třeba komunikaci třeba s maminkou, nějakýho pádlého
33:25
vojáka. Třeba já jsem se takhle cítila s
33:28
maminkou svýho zahynulého kamaráda.
33:31
Stejně se cítím, třeba když nějak komunikuju s paní Janou
33:34
kučerovou. Mám ještě kamarádku a rýnu,
33:38
který manžel, které byl upálenej ve vesnici v olejnice.
33:45
V přímém zásahem Ruska nikdy nenajdeš či slova, protože my
33:51
budeme muset se naučit s tím nějak žít, aby zaprvý abychom.
33:57
Jsme se všichni necítili osaměle v této tragédie a za 2.
34:03
Abychom nedávali ještě nějaký bariéry, nějaké bariéry před
34:10
těma lidma, co tu válku zažili ještě hůř než každý z nás.
34:14
Co, čekáte, že se ve vás odehraje až 1 válka skončí?
34:19
Teď si představujete, že tam bude taková ta naděje a jakoby
34:23
nadšení z toho, že teď tedy začínáme od znovu a nebo se
34:26
třeba bojíte, co všechno se vyplaví?
34:27
Právě tím stresem, který poslední roky prožíváte vy a
34:30
všichni kolem vás. A ten stres se vyplavuje pořád
34:33
do kojíči texty, které píšu jako to jsou taková už epizoda
34:37
maximálního napětí a řekla bych tak, že že to.
34:42
Vychází ve, že nemusí se to čekat.
34:44
Prostě já nedržím žádnou masku, nesnáším se být prostě pořád
34:49
usmíva. Já jsem člověk a jakákoliv moje
34:52
reakce je normální, protože já jsem nenormálních podmínkách.
34:56
A ty podmínky zase nejsou ještě tak.
35:02
Pro ostátní lidi oni nejsou nějak prozkoumani my nemůžeme
35:06
ještě určovat, co je norma, co není norma, kolik by si měla
35:09
brečit, kolik ne prostě, jak za jak brzy bys měla zapomenout, že
35:15
seš Ukrajinka a říct si normální život v klidu v Čechách?
35:19
Jo, i když část jako tý ukrajinské společnosti, tak část
35:23
třeba i na to se snaží zapomenout, oni si chtějí začít
35:27
ten život od začátku. A co se týká konce jako ty
35:30
války. Tak zaprvý už jsem si jistá, že
35:34
jako ze svého takového normálního produktivního věku,
35:38
že já to už nezažiju já. Já jsem si jistá, že jako prostě
35:43
toho vítězství, který si přeju já, já ho neuvidím, ne v tom
35:48
smyslu, že budou pokračovat aktivní boje pro mě vítězstvím
35:52
bude totální dekolonizace Ruska, demiterizace Ruska.
35:58
Já chci, aby ten stát pronesl. Spravedlivou zodpovědnost.
36:03
A to si myslím, že nikde nenastane a to vždycky bude
36:06
takový ten existenční boj, protože když rusko bude zůstávat
36:10
ve stejným tvaru jako existuje teď tak no tak holt, budeme
36:15
muset učit svoje děti, kam kam dojít do krýtu, nebo já nevím,
36:20
jak si pomáhat navzájem, nebo že budeme vyprávět jako mně kdysi
36:26
pomáhalo psát texty v češtině. AO svých pocitech tak třeba
36:30
zkuste taky. Děkuju moc za sdílení a doufám,
36:33
že příští rok se tady nepotkáme u dalšího výročí, ale u toho, že
36:37
budeme možná jenom zpětně vzpomínat a bavit se o
36:39
budoucnosti. Anastasia sihnajevská,
36:41
zakladatelka iniciativy hlas Ukrajiny, děkuji.
36:45
Výtah jo. Tak respektujem.
36:47
Co ještě jinýho? Dnešní výtah respektu.
36:52
A tady je dnešní speciál výtahu respektu u konce.
36:55
Díky, že posloucháte a děkujeme i za to, že jsi respekt kupujete
36:58
a předplácíte. Díky tomu můžou vznikat nejen
37:01
všechny naše podcasty, ale taky díky tomu můžeme s kolegy a
37:04
kolegyněmi jezdit na zahraniční testy a přinášet vám další
37:08
příběhy přímo z místa.