Latest / CCI, Studuj střední v USA / 7. díl: Rozhovor s Julií Pospíšilovou

Transcript

7. díl: Rozhovor s Julií Pospíšilovou · CCI, Studuj střední v USA

• 0:13
  Bára Kobrová: Vítejte u poslechu druhé série podcastu ve spolupráci s CCI. Moje jméno je Bára Kobrová a jsem bývalá studentka JI 1 Dnes Bridge Programu. Pozvání do podcastu přijala také jedna bývalá studentka Julie Pospíšilová. Ahoj Julie. Ahoj Julie mimo to, že jsi byla studentkou CCI, tak nyní si především profesionální basketbalskou.
• 0:37
  Je to tak?
• 0:38
  Julie Pospíšilová: Ano, je to tak.
• 0:39
  Bára Kobrová: A vlastně to vy cestování do Ameriky hrálo poměrně velkou roli v tvojí kariéře, je to tak?
• 0:46
  Julie Pospíšilová: Ano, určitě, jo.
• 0:47
  Bára Kobrová: Tak pojďme to trošičku rozebrat. Jaký je vlastně celý 10 příběh, kdy ses rozhodla, že vycestuješ do Ameriky? Jak tě to vůbec napadlo? Já tě nechám mluvit a budu se ptá?
• 0:57
  Julie Pospíšilová: Tak začalo to hlavně s mým bráchou, protože když mu bylo právě 1516, tak se taky rozhodl, že by takhle odjel do Ameriky. A pro mě to byl takový hlavní motitor, že když to zvládl brácha, tak to zvládnu taky. Samozřejmě jsem si chtěla zlepšit angličtinu, takže proto jsem tam odjela, ale především kvůli právě bráchaovino.
• 1:15
  Bára Kobrová: A brácha byl, v jakém předstihu od tebe?
• 1:18
  Julie Pospíšilová: Brachá je o 3 roky starší, ale ve škole byl o 4 roky, takže 4 roky.
• 1:25
  Bára Kobrová: Takže jsi měla možnost to navnímá, tak to chodí a vracha byl taky z CCI?
• 1:30
  Julie Pospíšilová: Taky byl a byl nejdříve v LI, a potom se přestěhoval do Jsem Franci. Popravdě mě úplně nejlepší zkušenost, ale to, když jsem byla, když mi bylo těch 13, 12, tak jsem to tolik nevnímal, až zpětně takhle vidím, že jsem vlastně měla I lepší zkušenost jako on.
• 1:45
  Bára Kobrová: Neodratilo to vaše rodiče od toho, aby si řekli, že je tam třeba nějaký riziko, nebo že ti může potkat nějakej jako taky blbá zkušenost.
• 1:54
  Julie Pospíšilová: No, já jsem se s nimi o tom úplně tolik nebavili, jak jsem byla mladší, ale určitě se jako báli hlavně moje mamkatek, jsem nejmladší dcera, takže se bála, že by se něco mohlo stát, ale viděla v tom 10 potenciál, že to je taková velká investice, která určitě nám jako bude dát hodně do života.
• 2:13
  Bára Kobrová: Což v tvým případě se potvrdilo úplně jako na 100
• 2:19
  Julie Pospíšilová: Jo, tak já jsem jela do Ameriky hlavně kvůli tý angličtině teda, ale moje rodina, tak tam byla dcera, která hrála taky basket, a díky ní jsem se zapil do toho školního baskettu a potom I do vnějšího baskettu, což byl jakoby Travel nebo klabtým, a právě díky tomu jsem dostal takovou expouřil, řekněme, že ty univerzity se na mě mohli podívat hraju a díky tomu jsem potom dostal I stipendia.
• 2:46
  Bára Kobrová: Tak pojďme ještě trošičku na začátek. To by bylo přesně, kolik když jsi odlítala do Ameriky?
• 2:51
  Julie Pospíšilová: Já bych řekla, že mi bylo 1617. Trošku později, ale 16.
• 2:56
  Bára Kobrová: Takže jsi byla software,?
• 2:59
  Julie Pospíšilová: No, byla jsem, od mě, jo.
• 3:03
  Bára Kobrová: A basket, 10 si hrála asi od malička tady v Čechách?
• 3:07
  Julie Pospíšilová: V Česku jsem hrála od malička, řekněme, tak od 6 let, a tam jsem pokračovala a nebylo to třeba úplně nejlepší level, ale určitě to bylo jako něco, co mi pomohl tam 10 rok, řekněme, přežít, že jsem tam naše kamarády a takový takovou komunitu.
• 3:23
  Bára Kobrová: Já si teda vybavuju, že když jsem sledovala v Americe vlastně při tělocvicu kluky, jak hrajou, tak mi to přišlo penřitel. Říkala jsem si wow, jako tohleto je nějaká nižší liga NBA, nebo jo, přišlo mi to vlastně fakt jako hrozně hustý, tak tohleto ty jako neměla z toho 10 pocit, že říká, že to bylo vlastně o level níž.
• 3:43
  Julie Pospíšilová: Úplně ne, protože tak u kuputo je takový jinnačí, hlavně jsou hrozně zainteresovaný do všech možných sportů a 10 basket nebo fotbal, tak je hrozně velkej tam. A u těch holek, tak tam to spíš bylo jako jejich velkej koníček. Nebyli tam úplně tak talentovaný holky v tom, v tý mojí škol nebo v tom mým týmu, ale samozřejmě třeba, když šla do jiný školy, do nějaký akademie, tak 10 level toho basketku bude, bude jako vyšší, no.
• 4:09
  Bára Kobrová: Už jako vyššíno. Když se vyplovala tu přihlášku před Odletem do USA, tak zmiňovala si tam basket jako něco, s čím chceš pokračovat a hrálo to roli třeba v tom umístění?
• 4:21
  Julie Pospíšilová: Já jsem úplně neplánovala, že chci do Ameriky a potom pokračovat s baskettem jak na univerzitě nebo profesionálně, takže můj cíl byl basket, ale právě, jak jsem tam dala do tý přihlášky, že hraju basket, tak ta rodina si mě díky tomu vybrala, protože jejich dcera měl jenom jednu dceru, tak teda právě hrála basketbal a řekl si, že by to nás mohl spojit.
• 4:42
  Bára Kobrová: To je určitě, co pár bylo to tak asi spojilo vás to, že jo?
• 4:46
  Julie Pospíšilová: Určitě nás to spojilo v nějakým smyslu, ale ona byla trošku mladší, takže, a taková roz, rozjetá trošku takže.
• 4:55
  Bára Kobrová: No, dovedu si to představit, nicméně 10 můj dotaz teďka bude směřovat k tomu, že jste spolu tedy nechodili ani do ročníku a byla se víš?
• 5:05
  Julie Pospíšilová: Byla jsem víš a ona byla software, ale byli jsme věkově. Já jsem byla starší, ale nebyl tam takovej rozdíl.
• 5:15
  Bára Kobrová: Jo, tak to jsme měli vlastně úplně úplně identický. Ještě jsem se nezaptala vlastně na umístění, umístění, kde jsi byla těch 10 měsíce?
• 5:24
  Julie Pospíšilová: Já jsem byla u Chicaga, třeba 30 minut od toho centra, takže nějakých Saberps, ale že to bylo Chicaga.
• 5:30
  Bára Kobrová: Tak to je krásná oblast.
• 5:32
  Julie Pospíšilová: Určitě, bod tam hezký, hodně jiný než tady v Praze, ale já jsem jako doufal, že by byla někde jako v Kalifornii, někdy jde teplo, ale šikana taky dobrý města, nebo umíším.
• 5:45
  Bára Kobrová: Asi je to sen spoustu studentů, že si představí prostě oceán, pláže atd. Ale ve finále jako máš tam na to 10 čas trávit ho na tý pláži? Asi úplně jako ne. Já jsem měla pocit, že buďto jseš ve škole nebo jseš jako na kroužškách vlastně ta rodina tvoří nějaký jako program, takže, takže jo, a říká jako je podle mě jako krásný, krásný místo.
• 6:09
  Julie Pospíšilová: Mně se tam moc líbila, no.
• 6:11
  Bára Kobrová: Jaký bylo ze začátku pro tebe 10 kulturní šok, nebo co bylo vůbec jako nejtěžší zvládnout na těch začátcích? Jako nejtěžší zvládnout na těch začátcích? Babišš si to ještě?
• 6:19
  Julie Pospíšilová: Já si myslím, že nejtěžší bylo se cítí jako příjemně v tom, v tom baráku, protože jenom otevření ledničky nebo jít do obýváku, tak je takový těžký na začátku, protože si nepřijdete úplně jako příjemně tam v tom tý, v tom baráku nebo obecně mezi těma lidma. A ještě jako do toho je ta angličtina, takže se nejste jako jistý sami sebou, ale díky tý rodině právě si myslím, že mi to, že 10 časmem byl docela jako lehkej, a potom, jak jsem v tý škole měla tu komunitu skrz baske, tak jsem si našla docela rychle kamarády, ale určitě v 10 moment jsem ještě byla hodně taková introverzní a moc jsem se tam jako nechtěla úplně ukázat před ostatníma lidma, takže kdybych byla víc extrovi, tak si myslím, že bych si to obecně I víc uži.
• 7:07
  Bára Kobrová: Děkuji za upřímnost, Máš pravdu, já si to vybavuji úplně stejně, a možná potom jsem si říkala, kdybych trošičku začala dřív se otevírat, tak bych toho třeba bývala stihla víc, ale asi všechno má nějaký jako svůj čas přirozeně. Je to něco, co nicméně jako radíme studentům I těm, kteří si nás třeba teďka pouští a uvažují o tom, že vlastně pojedou. Já na to zmiňuje velmi často, užívejte si to úplně od začátku, protože je to vlastně neopakovatelný 10 měsíců. Na druhou stranu tobě se podařilo si to tam prodloužit? Prodloužila jsem si to ale, neřítera jsem se vrátila do Český republiky a dokončila jsem tady střední normálně odmaturovala, protože moje rodiče řekl, že
• 7:52
  Julie Pospíšilová: jako je to lepší mít českou maturitu, kdybych náhodou tady chtěla jako skončit v Praze nebo v České republice ani jde pracovat, ale měla se mi možnosti odejít na nějaký akademie nebo na soukromí školy, protože, a to je lehčí přestup než na státní školy, no. Takže potom jsem se vrátila semka do Česka a díky tý expouža jsem tam měla skrz týmy tak, a mě kontaktovali potom další trenéři z tý Ameriky, plus jsem ještě tady hrála za reprezentaci, takže obecně jsem byla víc jako vidět a dostala jsem ty stipendia a potom jsem se rozhodla, že budu na Univerzou ve vyskonenu.
• 8:27
  Bára Kobrová: Jaký to bylo pro tvoje rodiče? Vlastně to vědomí toho, že se vrátí zpátky jenom na nějakou určitou dobu a vlastně zase budeš cestovat zpátky?
• 8:37
  Julie Pospíšilová: No, ty jo, na to jsem se ani jako rodičů moc neptala. Podle mě pro tačku tak, a on vždycky chtěl jako hrát profesionálně basketbal, když po mladší, tak si myslím, že on ženou teďka a bylo to pro něj sedět, takže já život tím snem. A pro mamku tak, a podle mě jako byla smutná, že jsem nebyla doma, ale zároveň má ještě další dvě děti, takže tu lásku mohla předávat někomu jinému a nemusela jenom doma sedět a po čekat jako na mě, až se vrátím.
• 9:06
  Bára Kobrová: V jakém časovém jste byli kontaktu, ať už 10 vlastně první rok na tý střední škole a potom klidně můžeš zmínit, je to další období?
• 9:14
  Julie Pospíšilová: Tak na střední škole podle mě jsme si volit docela často aspoň jako ze začátku každý týden. Tam to potom jsem to trošku až jako povolala, protože jsem měla ty kamarády, tak jsem už neměla takový zájem s komoýma rodičemama a měla jsem taky v hlavě to nastavený, že chci a mluvit hlavně v angličtině, a že nechci právě bejt kontaktu s mýmma kamarády úplně, nebo s rodičiama, abych nemlula pořád jako česky, a třeba by mě to nějak ovlivnilo. Teďkom zpětně si říkám, asi by to tak nebylo třeba, ale byl to mojí takový cílno.
• 9:47
  Bára Kobrová: Ta rodina ještě tvoje, pojďme se k ní trošičku víc vrátit. Bylo to hladkých 10 měsíců, bez konfliktních. Ta zkušenost byla vesměs pozitivní, nebo jak bez to zpětně hodnotila?
• 9:59
  Julie Pospíšilová: Já bych říkal, že hodně pozitivní teda. Já jsem hodně nekonfliktní člověk, takže se spíš přizpůsobím právě tý rodině, a hodně jsem se tam spřátella s tím tátou. Vlastně to bych měl zmínit, že ta dcera byla adoptovaná, takže ona byla s Vietnamu, podle mě, a předtím měli všechny ty Exchange studenty právě s Vietnamu, nebo odněkud z Asie, aby si ona vytvořila 10 kulturní jako kulturní spojení s nimi a viděla, jak oni žijí, a jak ona žije teďka, aby se taky srovná třeba svoje hodnoty nebo viděl jako, že v Americe se má třeba lépe.
• 10:32
  Bára Kobrová: Jenom jsem chtěla vlastně poznamenat to, že je to, tak je zajímavý model být v rodině, která je vlastně takhle extrémně zvyklá na extin studenty, ty se byla teda kolikátá?
• 10:42
  Julie Pospíšilová: Já si myslím, že čtvrtá nebo pátá jedno z toho, no. Potom teda obecně jsem se s kamarád dělá s tou ségrou taky, ale mě trošku jiný zájmy než já a já jsem se spíš spřátel právě s tím tát ono a on byl takovej správckej. Podle mě jsem líbilo taky, že jako hraju 10 basketbal a jsem taková klidná, tak jsme se spolu koukali vždycky na televizi a ostatní lidi si mysleli, bohužel, že já jsem ta dcera, protože jsem byla ta běloka a ona byla asijskýho původu, ale to nám přišlo jenom tak jakoby vtipný, no.
• 11:15
  Bára Kobrová: Aktuálně jste stále v kontaktu?
• 11:18
  Julie Pospíšilová: Někdy si napíšeme zrovna já teďkon jsem měla angažmá ve Španělsku, takže právě 10 houstáta, tak mi napsal, že jeho manželka těla to kamion Desantiago, nebo to, no kamino Desantiago, a což bylo třeba hočku ode mě, takže někdy se jako napíšeme právě předtím, než jsem odjela do tý Ameriky, tak I ta rodina přijala do Česka a přesně jsme se jako vyměnily, že ta mamka s tou dcerou jeli do Polska na svatbu a zastavil se v Praze, že podklady moje rodiče, a to trošku uklidní moje rodiče, že jako jsou normální lidi a já jsem mezitím odjela do Ameriky, zatím taťkou. Potom plánuji taky, že přijedu jako někdy do Česka znova, no, ale nejsou to úplně cestovatele. 10 táta se spíš kouká na Google websticky a kouká jako, jak to tady vypadá, než tobě by cestoval.
• 12:02
  Bára Kobrová: A kontakt s tvoji houzce, teda je nějakej, nebo to nějak jako vyšumlo? Docela to vyšumlo, ale někdy jsme si jako napsali,
• 12:12
  Julie Pospíšilová: jak se máme, ale máme jiný zájmy, což jako je v pohodě úplně, a hlavně žijeme jiný životy, a pro mě je taky těžký udržet kontakt s lidma, s kterýma se nevidím, a asi se úplně neuvidím, no.
• 12:25
  Bára Kobrová: Pojďme k k agentuře, CE a vlastně její roli v tomhletom roce, kdy ty jsi tam byla vyplňovala z té reporty nebo byl nějaký jako něco v průběhu toho roku nějaká, řekněme, krizová situace, co bys musela řešit nebo úplně vlastně všechno hladký. Hladké.
• 12:42
  Julie Pospíšilová: Podle mě všechno bylo hladký, že jsem neměla úplně problémy. Pomalu si, že jsme tam měl nějakou instruktorku nebo nějakou jako třetího člověka, kterej byl právě v Americe ve vysskoninu, a takhle jsme se párkrát potkali v Chicagu já, ona a další právě ty studenti, který buď byli přes tu stejnou agenturu nebo přes nějakou společnost, která nás takhle spojila, a taky jsme byli u ní doma, takže jsem se seznámila právě s dalšíma Exchange, Exchange Student.
• 13:10
  Bára Kobrová: Byla se jedna tohle připravená, že se ti může stát, že vlastně jela si tam, řekněme, někdy v šestnáct letech, hrála si basketbal a najednou se vlastně před tebou otevřela možnost toho vidět nějakou jako delší budoucnost, která vlastně byla někde jinde, než sis možná dřív plánovala. Byla se tím jako zaskočená, nebo automaticky jsi to jako přijala a říkala ses, že to bude super?
• 13:34
  Julie Pospíšilová: No, ty vůbec nevím, jako jestli jsem se říkala, že to bude super, ale hlavně já jsem to nikdy neplánovala. Mně to prostě takhle jsem to dostala a já ok, tak jdu s tím, že jako, I když jsem tady hrála basketbal v reprezentaci, tak jsem to vždycky měl tak jako před nosem, nemusela jsem se úplně jako snažit něco získal, a třeba jsem právě viděla v tý Americe, že o ty stipendia na tu univerzitu je hrozně velký zájem, a pro mě to byl jen tak jako daný. A říkám jsem, tak si to vezmu a půjdu s tím a doufám, že to bude v pohodě, no. Bylo to zároveň ta těžký si I vybrat tu univerzitu, kam půjdu, protože jsem jako nic neznala, ani domy úplně nepomáhal, ale zároveň jsem věřila, že mi to hodně dá a budete určitě jako jiný, než co zažijí lidi v Česku, a nic mě tady úplně nevázelo v tom tý České republice, takže
• 14:26
  Bára Kobrová: Kolik let jsi studovala vysokou školu?
• 14:28
  Julie Pospíšilová: Čtyři roky jsem tam byla, měla jsem možnost tam zůstat na pátý rok, ale to díky ta covidu, ale to jsem si řekla, že 4 roky už jako stačí. Z toho jsem měla bakaláře a teďka teda studuji online a zároveň hraju basket.
• 14:42
  Bára Kobrová: Zmiovala si rozdíly kulturní mezi vlastně Evropou Amerikou. Jaký byl 10 kulturní šok úplně na začátku?
• 14:49
  Julie Pospíšilová: Tak na začátku bych řekl, že právě všichni jsou hrozně jako přátel, přátelští, ale nikdy jsem neviděla třeba, jestli jako stoprocentně to tak je. Potom časem jako jsem si našla ty svoje lidi a poznal jsem, že jako jsou opravdový, a že fakt máme to, to silný pouto, ale taky bylo docela těžký právě se tam najít nějakou skupinu lidí mimo třeba basket, protože, jak jsem byla jako nová a cizinec, tak oni už měli vytvořený ty skupinky a já jsem nemohl jít třeba do nějakýho klubu a tam jako s nima třeba hrát nějaký desk hry nebo nějakej sport jako mimo 10 basket, takže to bylo třeba horší a v tom Španělsku nebo obecně asi v Evropě, tak 10 život je takovej klidnější a každej si dělá jakoby, co chce, a je to takovej jako volnější, ale já si myslím, že to mám hlavně skrz 10 sport, že když jsem tam hrál 10 sport na univerzitě, tak jsme tam měli hrozně velkou rutinu a strukturu a trošku ne, že by to byla jako vojna, to je blbý takhle tomuto přirovnat, ale nemohli jsme bejt úplně jako sami sebou. A měla jsem jako hrozně jsem viděla tu Ameriku a tu kulturu hlavně jako skrz 10 basket, a to bylo takový nehezky pro mě.
• 16:10
  Já nevím, jak by to vysvětlila, ale ta obecní sportovní jako kultura může jít do toho toxického jako stavu?
• 16:19
  Bára Kobrová: Chápu. Ale I to jako je skvělá zkušenost, vlastně porovnat se ty dva světy bejt možná jakoby vděčný za to, odkud pocházím, srovnat se to v hlavě, srovnat se ty hodnoty, to si myslím, že je super, ale zároveň vlastně mít tam ty kontakty, mít tam ty kamarády, tam možnost tam jet, mít kam jít, protože to možná něco, co pro nás v tuhle chvíli, protože jsme tam byli, už může být jako samozřejmý, ale vlastně to samozřejmý vůbec není.
• 16:47
  Julie Pospíšilová: Tak určitě právě já jsem třeba viděla tu Ameriku skrz jako televizi, když jsem byla tady v Česku, který jsem měla nějak zkreslený pohled, to jaký to je. A I díky tomu, že jsem si prošla jako všemožnýma problémyama, jak třeba tam byly jako kolem mě mentální nebo fyzický problémy, nebo jak lidi třeba komunikují, jak se tam ta kultura smíší všechno dohromady, tak jsem jako za to vděčná právě, protože díky tomu jsem víc jako extrovertní, nevadí mi měnit třeba prostředí nebo komunikovat s cizímima lidma, a kdybych tady zůstal v tom Česku, tak si myslím, že bych zůstal tý svoji bublině a úplně bych se nenaučila být jako, včetně jako dospělý člověk, protože I teďka, když se vracím zpátky, tak jsem pořád bublině. Pořád se bavím se stejnýmma lidma, jsem jenom s basketovými lidma třeba, takže jsem ráda, že jsem byla takhle hozená do nějaký jiný společnosti, a naučila jsem se, jak komunikovat s cizímia, jinýmima lidma, s jinýmima zájmama, a tak no.
• 17:43
  Bára Kobrová: Dělala jsi tam ještě nějaký jiný, řekněme, kroužky, sporty, kromě basket?
• 17:51
  Julie Pospíšilová: Na tý střední, tak tam jsem neměl ani čas hrát nějaký jiný sport, protože ty, já jsem hrála 10 basket, což byl zimní sport, a potom, když jsem šla do toho klab týmu, Travel týmu, tak to právě byl k letní sport nebo jarní, takže já jsem neměl úplně možnost si zahrát třeba lakros nebo kdybych hrála fotbal normální cukr. Tak to mě to trošku jako je líto, ale zároveň jsem si užil jako 10 basket, a to je pro mě jako to nejmilejší jakoby takže mi to stačilo.
• 18:22
  Bára Kobrová: Byla jsi tam nejlepší v tom týmu na střední?
• 18:25
  Julie Pospíšilová: Ano, určitě jsem byla, no.
• 18:27
  Bára Kobrová: Mně lidi za to rády děvčata.
• 18:29
  Julie Pospíšilová: Jo, tam jsme neměli úplně konkurenci, a tím, že jsem byla z jiný země, tak podle mě jako to schvalovali líp, než kdybych byla právě ta Američanka, možná a potom na univerzitě, tak řekněme, že jsem byla taky jakoby nejlepší, ale statisticky třeba ne, ale vím, že jsem jako táhla 10 tým.
• 18:50
  Bára Kobrová: Byla tam někdy nějaká možnost vlastně hrát basket potom v Americe, nebo to vůbec nepřipadal v úvahu?
• 18:56
  Julie Pospíšilová: Pro mě ne, protože zas tak dobrá nejsem, takže jsem nemohla bejt jako draftovaná do tý ženský NBA, což je ta nejvyšší liga, ale zároveň mě to taky jako neláká úplně, no že radši zůstanu v tý Evropě zatím teďka, no a vím, že to není reálný, takže jsem ráda tady v Evropě.
• 19:16
  Bára Kobrová: No super, já co bys jako poradila, řekněme, 15letý studentovi slečně chlapci, kteří se třeba teďka rozhodujou, jestli se vydat touhletou, ať už americkou nebo nějakou jako jinou zahraniční misí. Ne mě tady dobře, já tady máme svoje kamarády, mě vlastně jakoby nic nechybí, všechno je tak nějak jako nalajnovaný, ale vlastně je tam někde nějaký jako brouček v hlavě zkusit si něco jinýho, tak jaký by bylo to doporučením nebo tebe?
• 19:46
  Julie Pospíšilová: Tak jako, I když třeba nějaký lidi nemají tu zkušenost jako nejlepší, já si myslím, že jsem měla dobrou zkušenost, tak bych to určitě jako doporučila všem, protože I když je to blbý, tak vždycky se můžete vrátit zpátky do Česka, takže I kdybyste tam jako zůstali půl roku, tak to je dobrý a něco vám to dá, takže bych se toho tolik nebála a většinou ty rodiny jsou dobrý, jsou milý, pomůžou vám, a právě třeba v té Americe, tak těch středních školách, tak tam je hrozně moc lidí a můžete si najít tu svoji skupinku skrz třeba sport nebo nějaký jiný aktivity, protože oproti třeba v Česku, tak tam jsou jiný kluby třeba jako klidně šach nebo kluby malování, takže vždycky se tam jako dá najít něco, co se vám bude líbit a bude vás to bavit a najdete tam ty svoje kamarády, takže já bych do toho šla asi znova a poslal bych tam svoje děti určitě.
• 20:38
  Bára Kobrová: Máš to v plánu?
• 20:39
  Julie Pospíšilová: Řekla bych, že ano, pokud teda budu mít děti, klidně bych přemýšlela nad tou Anglii nebo třeba Austrálie, že jako je to něco jiného, ale asi klidně do tý Ameriky tak jiná.
• 20:51
  Bára Kobrová: Já si myslím upřímně, že Amerika je v tomhletom vlastně velmi unikátní jako z pohledu všech těch svátků, a že možná na jednu stranu říká, že, a to je pravda, to jako potvrzuju, že nevíš, jestli je to vždycky ta interakce upřímná, tak ale je vždycky milá. Jo, jakože nemusí být možná úplně upřímná a možná mi to někdy až zas tak nevadilo, ale nakopnul mě vlastně 10 jejich entu entuziasmus to něco, čím jsou podle mě ve světě vlastně naprosto jakoby unikátní, a to je prostě jejich nátura, jejich mindset, jejich pozitivní přístup k věcem.
• 21:27
  Julie Pospíšilová: Jo, to bych asi souhlasila třeba oproti jako Anglii, tak spíš bych preferoval právě tu Ameriku, že jako, I když to může bejt fakekový, tak aspoň SO milína.
• 21:39
  Bára Kobrová: Amerika je poměrně křesťanská kultura. Měla jsi za celou tu dobu nějaký kontakt s touto oblastí?
• 21:47
  Julie Pospíšilová: Tak když jsem byla na střední, tak jsem šla s tou mojí rodinou na Velikonoce do kostela. Pro mě to byla, já jsem dala tady v Česku normálně pokřtěštěná, ale nejsem aktivní teda křesťan, a tak jsem si řekla, že to může být zajímavá zkušenost, takhle se podívat, jak to funguje v Americe. Pro můj šok tak, a 10 kostel sám o sobě byl hodně moderní, takže to bylo jako dost překvapivý a celej 10 obřad byl poměrně dlouhý a moc jsem tomu nerozuměla, protože věci jako z Bible a nějaký quz, nebo tak jsou dost náročný I v češtině na porozumění. A potom jsem byla v na univerzitě, tak jsem šla na k křtění právě moji kamarádky, tak to bylo taky zajímavý, protože znám jenom k křtění, když jsou malý miminka a ne a jako velkýho člověka, staršího, kterýmu je třeba 18 let, takže to byla velká zkušenost, že jako byly položený do toho bazénnku a oslovovali jsme je právě, no a potom jsem taky měla zkušenosti do jinýho takovýho méně konzervativního kostela a s kamarádkou, a tam to bylo zajímavý, že vlastně tam všechno pouštěšely skrz televizi, takže jsme se koukali na obřad z hlavního kostela, kterej byl třeba 30 minut odtamtud a hlavní 10 obřad jsme viděli skrz televizi a potom jsme tam měli jako živou hudbu a ještě asi kněze nebo někoho, kdo nám tam něco vyprávěl, ale bylo to takový a ne, neřekla bych, že s tím jsem s tím úplně jako sou zněla a souhlasat, co tam říkali, no, ale byli víc progresivní.
• 23:23
  Bára Kobrová: Ale řekněme, že jsi byla asi přijala prostě to, že jsi v jiný kultuře, tak to jako je, a asi sis tam s tím nějak jako nebojovala nebo?
• 23:32
  Julie Pospíšilová: Ne určitě ne, tak spíš to bylo, že jsem chtěla jako zažít, jak to vypadá, a já jsem nebyla 10 hlavní člověk, kterej jakoby se měl nějak zakompon do toho obřadu nebo si povídat s těma lidma, takže spíš jsem jako poslouchala, než jsem a z toho chtěla nějak jako ukládat do sebe ty informace.
• 23:48
  Bára Kobrová: Pasevita versus aktivita vlastně po celou tu dobu a teďka se budu zaměřovat na studium vlastně tý střední školy, jakou roli hraje v tom, co si myslíš, jak by 10 student vlastně k tomu měl přistoupit, aby tam byl šťastný?
• 24:03
  Julie Pospíšilová: Tak určitě nějak aktivně, je důležitý a vystoupit ze svý vlastní komfortní zóny a snažit se tam komunikovat s lidma, ale zároveň jako nevadí bejt trošku v pozadí a poslouchat to okolí, jako protože I na začátku budete víc pasivní, protože třeba nebudete tolik rozumět nebo ve velký skupině lidí vám to nebude příjemný jako promluvit, že jo, takže ta posyvita třeba v větší společnosti, kdy jenom posloucháte, je taky důležitá, protože někdy na to třeba nemáte co ani říct, takže jenom posloucháte a nějak si filtruji ty informace, a to stačí podobně.
• 24:41
  Bára Kobrová: Jazyková bariéra, zmínila jsi to tady, kdy se to u tebe zlomilo, že se začala cítit komfortně?
• 24:46
  Julie Pospíšilová: Podle mě třeba jako měsíc, asi určitě vím, že na začátku na mě mluvila ta moje ségra a prostě jsem jí vůbec nerozuměl, ale ona ani jako nezpomalovala, takže to bylo docela pro mě náročný, ale potom bych řekla, že najednou jsem začal mít právě sny v angličtině, tak jsem se říkal aha, tak už jako rozumím, že už je tam nějaký 10 jako ta změna 10 klik, že už mi to funguje v tý hlavě, v tý angličtině, a ne v češtině, takže když jsem asi seš, měla ty sny v angličtině, tak jsem se říkala, to je 10 zlomový bod.
• 25:20
  Bára Kobrová: Otevřelo tě to dveře třeba k nějakým novým přátelstvístvím?
• 25:24
  Julie Pospíšilová: Na tý univerzitě určitě, na střední bych tak neřekla, ale furt jako se sledujeme na Instagramu, takže jako sleduju, co oni dělají, a kdybych se třeba vrátila do tý Ameriky, tak do ta Chicaga, tak bych věděla, kam se zajít podívat, nebo u koho můžu přespat a tak.
• 25:42
  Bára Kobrová: Ještě mě zajímá téma z týskání. Jak z tohleto zvládala?
• 25:46
  Julie Pospíšilová: Já bych jsem to zvládala docela dobře, protože jsem byla zvyklá právě cestovat s tím basketbal hodně, a třeba přes celý prázdniny jsem doma byla jako třikrát nebo čtyřikrát, takže to mi tolik nedělal problém, ale nejhorší momenty byly během třeba Vánoc, když jsem si muselaval s rodičem a vidím, jak tam rozbilo dárky nebo mají večeři s mýma sourozenci, tak to bylo těžký, a to I teďka třeba je pro mě těžký, protože když jsem byla ve Španělsku, no tady 10 rok, tak jsem taky nemohl odjet do Česka na Vánoce, a to bude vždycky těžký prostě nebýt jsou rodinou a být někde jinde, takže
• 26:22
  Bára Kobrová: Je tam třeba nějaká možnost den, dva, nebo opravdu jakoby I ta sezóna takhle plyne přes ty vánoční svátky?
• 26:30
  Julie Pospíšilová: No, my třeba dostaneme, dostaneme ty tři dny volna, ale asi úplně jako se nechci stresovat, že jako musím cestovat jeden den domů, potom tam strávím jeden den a potom a vracím se stejně. A někdy je jednodušší byt takhle na dálku, protože když jsem právě minulý rok jsem byla na Vánoce doma, tak jsem vlastně se se všema loučila a viděla jsem, že všichni ještě jako zůstávají spolu a furt můžu oslovovat. A pro mě jako 10 pocit ještě horší, než když jako tam vůbec nejsem, takže někdy je lepší jíst bejt mimo.
• 27:02
  Bára Kobrová: Jo, jo, jo, a zase vlastně ty máš zážitky, který vlastně oni zase jakoby nemají, a asi je to prostě vykoupený tím, že musíš se prostě zvednout a zase jakoby měnit to místo a odjet.
• 27:15
  Julie Pospíšilová: Jo, jako jsou, a tady 10 rok, tak jsem právě dělal třeba do Portugalzka s kamarádkama, takže jsem měla vlastně lepší teplejší Vánoce než moje rodina, a třeba oni zase záviděli mě.
• 27:28
  Bára Kobrová: Když porovnáš studium na střední škole a na tý vysoké, tak jaký to bylo? Protože na tý střední seš pořád do 21, pak padne o nějakej moment 21, tak ta výška tam to už
• 27:47
  Julie Pospíšilová: akademického pohledu nebo ze života? Z obou? Tak z akademického pohledu bych řekla, že jak ta střední, tak ta Univerzita byla pro mě dost jako jednoduchá a jsem studijní typ teda, ale zároveň jsem chodil až je tady v Česku na soukromou školu a škola mi vždycky docela šla. A v tý Americe mi to nepřišlo tak namáhavý, protože jsme hodně měli takový obecný předměty, a jsme hodně měli takový obecný předměty, a potom až třeba poslední ty dva roky jsme se jako soustředili na to téma, který jsem si vybral nebo na 10 obor. Takže bych řekl, že to nebo tak náročný, ale zároveň určitě tam byl nějaký hodiny, kterým jsem třeba nerozuměla nebo úplně mě nezajímali, takže se musela jako pracovat víc, než bych třeba pracovala v češtině.
• 28:34
  A život tak v tom tý Americe na univerzitě, tak tam už to je takovej jako pár život. Tím lidem najednou je 21, tak žijou Najednou si chtějí užívat oproti třeba tady v Evropě, tak začneme už 18, takže já jsem si právě připadala, že jsem si jako všechno už zažila tady nějak a tam jsem úplně nepotřebla chodit do těch barů nebo chodit na Fred party a tak, protože mi to nic jako tolik neříkalo. Takže já si myslím, že jsem právě tam žila docela takovej klidný život.
• 29:10
  Bára Kobrová: Klidný život ve Vescnu, to zním hezky. Já moc děkuju za rozhovor, přeju ti, ať se ti daří a budu se těšit třeba někdy v budoucnu zase u mikrofonu nebo někde jinde. Děkuju. Taky děkuju.