Latest / CCI, Studuj střední v USA / 3. díl: Rozhovor s Pavlem a Martinem Formanovými

Transcript

3. díl: Rozhovor s Pavlem a Martinem Formanovými · CCI, Studuj střední v USA

0:13
Bára: Krásný dobrý den. Moje jméno je Barakcobrorová a já vás vítám u dalšího poslechu jednoho z dílů druhé série podcastu ProCI. Dnes u mikrofonu se mnou není majitelka agentury Jana Rule , ale vůbec poprvé jeden ze studentů a jeho tatínek. Martin Forman, dobrý den, Martine.
0:33
Pan Forman: Dobrý den Báro.
0:34
Bára: Ahoj Pavle. Ahoj. Moc mě těší. Jsem ráda, že jste si udělali čas, abychom se společně pobavili o tvojí zkušenosti s vycestováním do Spojených států americké. Tak pojďme na to, pojďme začít.
0:47
Jak byste vůbec to uvedli, kdy jste se třeba poprvý dozvěděli od CCI nebo kdy jste začali vůbec uvažovat společně o vyceststování na střední školu?
1:01
Pavel Forman: Tak já začnu. Já jsem vlastně o tom CCI věděl ještě před tím, než jsem nastoupil na střední školu, protože mám staršího bráchu, a 10 vlastně zkoušel tu soutěž o stipendium, kterou jsem potom zkoušel I já, takže jsem vlastně o tom věděl už dopředu. Říkal jsem si, proč to nezkusit, tak jsem to zkusil.
1:21
Bára: A ono to vyšlo.
1:22
Pavel Forman: Vyšlo přesně tak.
1:23
Bára: No, tak zpětně teda ještě moc gratuluju. Jaká byla reakce vlastně rodičů? Jednak na to, že ses přihlásil, a potom I na tu výhru?
1:33
Pan Forman: Tak u nás to bylo jednoduchý, protože jsme asi tušili, že se Pavel zkusí přihlásit, stejně jako se přihlásil Martin, nám to myšlenka přišla od začátku vlastně zkusit to za soutěžit si v angličtině, zkusit vlastně I v jaký konkurenci dokážu se nějak uplatnit jako velice zajímavá, a vůbec jsme to neřežili, protože jsme věděli, že těch studentů je relativně hodně, takže ta pravděpodobnost nebyla velká. Moc si pamatuji, když nám volali vlastně z CCI, a bylo to někdy v listopadu, že Pavel postoupil do toho finále, kde s pěti vyberou dva, což pak najednou úplně změnilo tu pravděpodobnost, že jsme jako byli překvapený. Na jednu stranu jsme mu to přáli, na druhou stranu to byl takovej šok. Myslím, že moje žena možná uronila I kroupu, ale samozřejmě to pak už bylo jiný.
2:23
Bára: Pamatuji, jestli Pavle zpětně, nebo měl jsi třeba možnost tím o tom s někým pohovořit, co rozhodlo vlastně o tom tvém vítězství, jestli to bylo video, který jsi k tomu natáčel nebo ta esej, kterou studenti píšou.
2:37
Pavel Forman: Já se teda přiznám, já si úplně nejsem jistý, protože někdo mi říkal, že vlastně je dobré v té esej být kreativní a já myslím, že nakonec jsem napsal básničku nebo něco takového, že jsem se chtěl jako odlišit, protože jsem slyšel, že nějaká holka místo videa natočila nějaký ryb. A já teda neumím, ale tak jsem si říkal, že něco zkusím. A potom vlastně, když už jsem byl v Colradu, tak jsem se bavil s tou paní Le, která tam spravuje právě ty ty ty ty ty ty peníze a říkali, že k těm se dostává jenom video, nebo rozhodují hlavně na základu videa, což předpokládám, že to bylo to video hlavně.
3:12
Bára: A v tom videu jsi představovala sám sebe, nebo tam jsi tu báseň říkal?
3:18
Pavel Forman: Já jsem tu báseň napsal jenom do té esie a v tom videu vlastně jsem jí vůbec ani nezmínil, tam jsem jenom představil sebe a nějaké svoje koníčky.
3:26
Bára: A zmiňoval si třeba nějakou tvojí hlavní motivaci, a to proč by měli vybrat přímo tebe?
3:32
Pavel Forman: Já myslel, že to jsem zmiňoval spíš v Tasi a v tom videu jsem jenom řekl vlastně, že se těším a jako moc rád bych si to vyzkoušel, ale to bylo vlastně spíš, pokud jako by si to pamatuju správně na představení mně.
3:45
Bára: No a pojďme možná tedy k té hlavní motivaci. Co ses od toho sliboval, od to vy cestování do Spojených států?
3:51
Pavel Forman: No, tak určitě jakoby nějakou novou zkušenost vlastně osamostatnění poznání nových lidí, nových míst, ale já, když jsem tam jel, tak vlastně jsem měl taková neurčit očekávání, že jsem vlastně moc nevěděl, co čekat, protože jsem nevěděl, jestli tam bude zima nebo teplo, tam by to mohlo být obojí, protože jsem ještě vlastně nevěděl, kam pojedu. Nevěděl jsem, jestli to bude malá nebo velká rodina. Vlastně jsem nevěděl nic a těšil jsem se, že to bude něco novýho a vyzkouším si tam spoustu věcí, a tak to nakonec vlastně I bylo.
4:22
Bára: Martine, jak náročné bylo rozhodnutí poslat si na rok do zahraničí?
4:27
Pan Forman: Pro nás asi ani ne tolik, protože bylo vidět, že je to Pavlovo rozhodnutí, že o to opravdu stojí, že má jako zájem si to vyzkoušet, je trošičku složitější to kvůli tomu, že my jsme vlastně jakoby dali na doporučení paní rule, že ideální je vlastně jet po tom prváku, a jak se ta soutěž odehrává skoro o rok dřív než ty studenti odjedou, tak v těch 15 až 16 je to strašný rozdíl, jo. Musíte jako naskočit na tu myšlenku, že se 10 malej člověk nějakým způsobem do vyvine a ono se to vlastně stalo, jo. Ale pro rodiče jako v našem případě bylo strašně jednoduchý jako přijmout tu myšlenku a Pavla podpořit, protože bylo od začátku jasné, že je to jako jeho touha, jeho velký úsilí a jeho jako skvělý vítězství, takže my jsme v podstatě jako neváhali ani v vteřinu, Jakože to bylo třeba emocionální trošičku jakoby složitější, je věc druhá, ale uvěřili jsme, že to dává smysl a zpětně musím říct, že určitě ano. Že takhle v těch šestnácti prostě je to asi opravdu 10 nejlepší jakoby čas, kdy ještě pořád zůstávají ty děti relativně jakoby otevřený a dá jim to jako příležitost potom návratu akceptovat zase tu změnu, protože to taky není nijak jednoduchý, po tom roce, že jo, se vrátit do toho systému.
5:56
Bára: No, to děkuju, že to zmiňuje, to bych vlastně řekla, že to je jedna možná z těch jako nejtěžších věcí. Nebo jak to vnímáš Pavle?
6:06
Pavel Forman: No, to určitě jako bylo něco, co jsem řešil předtím, než jsem odjížděl. Já vlastně, když jsem se dozvěděl, že teda mě vybrali, tak jsem z toho měl radost, ale zároveň jsem si uvědomil, že vlastně ta třída, kterou mám, už najednou nebude moje třída, a prostě jako to je jasný, že ty vztahy se relativně drasticky změně, když člověk na rok zmizí. Já ještě nejsem moc na jako psaní před sociální sítě, mě to moc nejde ani nebaví, takže vlastně 10 kontakt s těma českými kamarády během toho roku opravdu byl velice minimální. A jako očekával jsem, že to bude změna, když jsem se vrátil, tak to byl trošku těžký, ale já jsem relativně přátelský člověk, takže zase v nový třídě jsem si udělal nový kamarády, jako je to jiný. Byl jsem z toho celkem smutný, když jsem odjížděl, ale všechno v pohodě nakonec.
6:58
Bára: No a jaký byl první dojem z umístění, kam si, kde jsi 10 rok strávil?
7:04
Pavel Forman: Tak já jsem 10 rok strávil teda v grili v Coloradu, To je v podstatě úplně uprostřed Ameriky. A měl jsem z toho relativně velkou radost, protože jsem se díval na mapu, a že vlastně to je kousek od hor a nebude tam ani moc vedro, ani moc zima. Jsem si myslel, to nakonec nebyla pravda, byla tam I moc vedro I moc zima.
7:24
Bára: Tak já bych řekl, že Colordo je asi jedním možná jako ze snů, spousty studentů. Shodou okolností moje houst cister, se do Colorda přestěhovala. My jsme je tam byli navštívit navštívit 2 roky zpátky a je to vlastně úplně nádherný kus země, takže bych řekla, že splně nejsem nebo ne?
7:42
Pavel Forman: Jo, jo, to určitě. Já jsem si tam zažil teda parádní věci. Určitě jsem z toho umístění měl radost. To počasí tam bylo taky vlastně takový různorodý. Já jsem zažil největší zimu mínus 27 a vedros nad 35 nebo 37 taky úplně obrovský, tam jsou ty výkyvy vilikán, jak je to vlastně grily je 1400 m nad mořem a jsou tam ty hory, takže ono to je ve srážkovém stínu, takže je tam hrozně sucho.
8:08
A jak je to daleko od obou oceánu, tak vlastně ty teploty tam takhle úplně lítaj. Šeljak.
8:14
Bára: Jak ses cítil v té nadmořské výšce?
8:17
Pavel Forman: Pro mě 10 první týden byl celkově trošku takový rozhozený, protože vlastně tam byla dlouhá cesta, takže jsem byl malinko rozbittej z toho letadla, plus vlastně všechno bylo na jednu nový, nová rodina, nová škola, nový jídlo. Já jsem tam přijel a vlastně hned druhý den jsem šel do školy, takže vlastně si ani nepamatuju, že by byl nějak speciálně vliv na ta nadmo výška. To bylo prostě všechno nový takový pro mě.
8:44
Bára: No a pojďme k tvé houst rodině. To mě velmi zajímá a věřím tomu, že všechny, kteří nás poslouchají také, tak jaká byla? S kolika lidí se skládala?
8:56
Pavel Forman: Tak já jsem měl teda štěstí, že jsem vychytal úplně úžasnou rodinu, s kterou jsme si strašně rychle sedli na stejnou vlnu a vlastně potom už jsme si to jenom užívali. Byl to teda trošku nezvyk, protože já mám jednoho bráchu tady, a tam ta rodina měla vlastně 7 dětí. A já, když jsem tam přijel na začátku, tak jsem malinko měl problém, trošku jsem se za to styděl, že jsem si třeba nepamatoval ani všechna jména, ale to se zase během prvního týdne vyřešil, ale bylo to super. Hrozně milí lidi, já jsem s nimi vlastně v kontaktu I teď. To jsem měl fakt štěstí.
9:30
Bára: Měl jsi svůj vlastní pokoj při tomhle počtu sourozenců, jo.
9:34
Pavel Forman: Měl jsem.
9:36
Bára: Tak skvělý. Martine, co vy jste říkal na Pavlovou rodinu?
9:41
Pan Forman: No, tak my jsme vlastně, to byla taková pikantní historka, protože my jsme pořád čekali na tu informaci, kdy to dopadne a dozvěděli jsme se to vlastně nám volali v úterý, že se musíme do středy rozhodnout, volettence a my jsme zrovna byli na táboře, protože organimem tábory, bylo to takový hektický, ale nás nadchlo to, že vlastně 10 dotazník, který nám přišel úmornej, který jsme vyplňovali, strašně dlouho a bylo tam tolik dotazů, říkali jsme si Ježíš Maria, proč se ptají na všechny takovéhle věci, já nevím, jestli můžete žít s osaměným pádem velká rodina, náboženství, A tak, že to jako klaplo, protože Pavel strašně nechtěl do velkého města a najednou byl v grily a málem viděl naskalist hory a psal o svých koníčcích. A v té rodině byl táta myslivec a měl, já nevím, včely, prostě jo. Všechny ty věci, které se do toho dozníku vyplnily, pak jako vypadal, že někdo poslouchal a dostal tuhletu rodinu. A oni byli takový, že nám volali vlastně, jo, potom když vlastně, aniž to Pavel věděl, tak požádali vlastně, jestli bychom neposlali nějaký fotky, aby mu udělali nějaký jakoby přátelský prostředí, jo, takže to vypadalo strašně dobře.
10:58
Bára: Měli jste nějaký konkrétní obavy nebo očekávání?
11:01
Pan Forman: My v tomhle máme velkou výhodu, protože já vlastně asi 630 let organizuji dětský tábory a jsem přesvědčený o tom, že je úplně jedno, jestli Pavel jede do koloná nebo do Chrudimi, pokud organizátor té akce řeknu je blázen, jo. Jo. Pokud 10 systém nefunguje, tak stejně nic nevyřeší. Když se něco stane v Chrudimi, jasně, může tam být za půl hodiny, ale to je vždycky pozdě, jo. Takže já jsem nějakým způsobem prostě uvěřil, že 10 systém bude fungovat, protože ty výstupy z něj jakoby vypadaly všechny dobře, obavy, co když si s tou rodinou nesedne nebo něco takovýho, zase systémová odpověď říká, že můžete požádat po pomoc a takhle.
11:53
Takže v podstatě jenom je důležité jakoby pro sebe přijmout tu myšlenku, že do toho jako nebudete rade, jo, necháte to na tom dítěti, protože dneska navíc můžete telefon a přes internet zadarmo a všechno, takže nemáte jakoby žádný problém, že by se náhodou mohlo stát, že to dítě tam zůstane jakoby opuštěný. Takže když už jsme vlastně přijali tu myšlenku, že ho podpoříme, tak my jsme vždycky, když jsme měli obavy, tak jsme si je nechali pro sebe, čekali jsme, jestli jako přijde nějaký problém, zaplať Pán Bůh nepřišel.
12:23
Bára: Tak to je, to je super. Takže opravdu celej 10 rok byl úplně hladký?
12:28
Pavel Forman: Tak já jsem tam byl teda jednou v nemocnici, že jsem měl, myslím, že lehký otřes mozku, ale to vlastně nakonec proběhlo taky úplně v pohodě. My jsme byli s rodinou v takovém jakoby jump parku. Já jsem tam prostě nějak blbě dopadl a praštil jsem se do hlavy. Přibral jsem si relativně v pohodě, ale potom, když jsme přišli domů, tak vlastně jsem nedokázal artikolovaně mluvit. A bylo to teda takový zvláštní, Ale já jsem se vlastně bavil s tou rodinou, že mám pojištění a vlastně chci tam jet do té nemocnice.
13:03
Oni k tomu mají malinko a verzi tam, protože vědí, že jsou velké poplatky jenom za to, že přijedete a mají takovou jako nátoru, že vlastně radši to vydržet, než tam jed. Tak a domlouvat se s nimi vlastně v tomhle stavu bylo malinko složitější. Já jsem nakonec zavolal bráchovi, 10 jim to řekl, protože mě moc nešlo tu dobu mluvit, ale vlastně to bylo úplně v pohodě. Já jsem přišel do té nemocnice, tam poměrně žádné peníze nechtěli. Rovnou jakoby mi pomohli, pak jsem přišel domů, dostal jsem spoustu papírů.
13:32
Ty jsem jenom přes Google disk poslal vlastně pánovi do té pojišťovny a už jsem to vůbec neřešil. Takže to bylo nakonec úplně v klidu.
13:39
Bára: Takže zdravotní pojištění perfektně zafungovat. Tak to je super. A teda I to, že to byl vlastně jediný, řekněme, incident, který se za tu dobu nějakým způsobem řešil.
13:51
Pavel Forman: Je to tak.
13:52
Bára: No, pojďme ke škole, to mě zajímá, jaký byl první dojem ze školy?
13:57
Pavel Forman: No, tak všechno bylo větší a všechno bylo vlastně úplně jiný. Já jsem teda myslím, že 8. Srpna přiletěl do kolo ráda a 9. Seebran byl hned první den školy. A já jsem tam jel, vzala mě tam ta mamka z té hostu rodiny.
14:14
Šli jsme do kanceláře, kde vlastně jsem měl takovou jako poradkyně asi, která mi pomohla sestavit rozvrh a vlastně provedli mě po škole a všechno mi tam ukázali. A pro mě bylo hrozně zajímavý, že jsem si mohl vybrat svoje vlastní předměty. Některé jsem musel mít povinně jako americkou historii a literaturu a nějakou matematiku, ale potom jsem si vlastně mohl vybrat I předměty, které mě zajímají. Já jsem si konkrétně vybral API biologii, což je vlastně biologie na vyšší úrovni a hru na klasickou kytaru, protože mě to bavilo. Měl jsem tam ze začátku napsanou geometrii a nevěděl jsem vlastně, jestli to bude něco, co už znám, nebo ne, protože oni tam tu matematiku mají rozdělenou na takové jako různé předměty, které si můžete zapsat, a tam jsem vlastně týden chodil.
15:04
Zjistil jsem, že je to pro mě moc lehký, takže mě to bez problémů změnili na matematiku jinou.
15:10
Bára: Dělal jsi tam nějaké sporty, nebo byl jsi součástí nějakých kroužků?
15:16
Pavel Forman: Já jsem vlastně si nechal doporučit, jak to vždycky říká paní role, že tam máme zkoušet ty mimoškolní aktivity a na začátku tím, že jsem přijel až na první den školy, tak sporty, které jsem chtěl zkusit, vlastně už měli plno. Tam byl v té sezóně americký fotbal a její evropský fotbal. Pak ještě nějaké další sportyality mě moc nelákali a úplnou náhodou jsem se zapsal do debatního kroužku, ale nakonec to bylo strašně super a vlastně z tohohle toho kroužku, a potom ještě z dalších sportu, co jsem tam dělal, mám úplně nejvíc kamarádů, protože tam ve škole není moc čas si s těma lidmi povídat, protože přestávky jsou krátké opravdu jenom na přesun, ale každý den po škole na dvě hodiny máte trénink buďto sportu nebo toho debatního kroužku, a tam vlastně ty lidi nejvíc poznáte. Já jsem si s tím jako vyzkoušel super věci, rozvinul jsem si odbornou angličtinu, dokonce jsme jeli I na Mistrovství koloráda a mohli jsme se podívat jako do jiného města jako tým.
16:14
Bára: Mistrovství koloná v čem, jestli můžeš upřesnit?
16:17
Pavel Forman: No vlastně v těch debatách. Oni tam tomu říkají spíš Einsteinba. A my jsme tam soutěžili v těch debatáchch částech, a tam vždycky dostanete téma a z té buď pro nebo proti, to se rozhodne hození mince na začátku toho kola. Vy máte k tomu připravené nějaké argumenty na papíru, má to prostě nějaké náležitosti, mluvíte danou dobu a je tam nějaký rozhodčí, nebo no, rozhodčí.
16:42
Bára: No tak to zní úžasně.
16:45
Pavel Forman: Tak já teda potom vlastně, oni tam totiž ty sporty a kroužky mají rozdělené na podzimní, zimní a jarní sezónu. Já teda v té podzimní sezóně jsem dělal debatní kroužek, přes zimní sezónu jsem dělal Vreslink a v jarní sezóně jsem běhal atletiku. Potom totiž mám vlastně v podstatě všechny svoje kamarády, se kterýma si píšu s některými I doteď a jako spoustu zážitků. Hlavně 10 weslling to pro mě bylo úplně co nového úplně super.
17:15
Bára: Já jsem moc ráda, že to říkáš, k těm kontaktům a vztahům vlastně se spolužáky k tomu se určitě ještě dostaneme. Pojďme ještě říct, jak moc velký kulturní šokto pro tebe byl celkově ta škola a to prostředí. A nějakým způsobem se tam jako trošičku prosadit. Jestli směl I třeba dny, kdy ti nebylo úplně jako hej a třeba na tebe padl nějaký jako stesk cokoliv. Protože takhle, jak to popisuješ, tak to prostě zní jako procházka růžvem sedm a mohl být, ale vím z vlastní zkušenosti, že ne asi úplně vždycky je to jednoduchý.
17:50
Možná I jednak kulturní nějaká odlišnost, zároveň jazyková bariéra, mírná, nějaká tam určitě, určitě je.
17:59
Pavel Forman: No, tak já se teda přiznám, já jsem s tímhle opravdu jako žádný větší problém neměl. Když jsem tam začal chodit, tak malinko zvláštní pro mě bylo, že jsem vlastně neměl třídu tím, že si všichni studenti vybírají předměty, tak jsem měl každou hodinu s lidmi a vlastně ti byli z různých ročníků I maturanti I začínající studenti. Tak to bylo malinko jiné, ale tím, že já jsem tam byl vlastně ze zahraničí a tak ti spolužáci byli vlastně jako spíše zvědavý a hrozně milý. Takže já jsem s tím jako moc problémy neměl. Někdy mě úplně nebavila třeba hodina americké literatury, protože jsme měli něco číst a muselo se to číst nahlas.
18:50
Někteří lidi tam četli hrozně pomalu a ty hodiny byly takový prostě neúplně nejzábavnější, ale jinak v té škole jsem fakt moc problémy jenom mně.
18:58
Bára: Tak to je, to je super ideální scénář. Martine, jak často jste byli s Pavlem v kontaktu?
19:06
Pan Forman: No, my jsme právě naskočili vlastně na 10 doporučený scénář a opravdu jsme si striktně volali jednou za 14 dní. Vlastně od začátku jsme to nějakým způsobem přijali a pro nás bylo potom strašně jednoduchý, že Pavel v podstatě jakoby s náma mluvil a bylo to jako série super zážitku, jo. Bylo to vlastně furt něco novýho, hrozně zajímavý, jo, žádný problém. Ono to samozřejmě tak úplně není, jo, protože já si vzpomínám, na k nám popisoval nějaký věci a já jsem si uvědomil, že on prostě udělal za sebe jedno strašně důležitý rozhodnutí. On se vydal do Ameriky, získat zkušenost, takže prostě bral, že ty odlišné věci prostě jsou odlišné a musejí se tak vzít a vzít si z toho maximum.
19:55
Pamatuji se, že nám někdy říkal, že jeli s rodinou na nějakej výlet kousek, což je fmecce 6 hodin v autě a z toho, skoro celou tu dobu, ty jeho dva mladší sourozenci jako křičili, že jim je špatně nebo něco a pak to skončil tím, ale jako 10 výhled byl super zajímavé, jo. Ne jakože se moc zbláznit a samozřejmě přitom to jako nebylo to, protože prostě podle mě udělal velice správný rozhodnutí a celou dobu se ho držel, že prostě půjde maximálně potom, co zajímavý ho to může přinést, jo. A prostě zaplatí někdy nějakou tu cenu, že jako tam se jedete projet a ono je to pět hodin v autě, protože tam vlísko není nic. A bla, bla, bla. Takže my jsme, my jsme, my jsme, opravdu jednou 14 dní.
20:41
Ono I kvůli tomu časovýmmu posunu je to trochu jsme vždycky čekali na víkend. A zas o to víc jsme si vlastně to mohli říct, protože jsme měli oboje zážitky za nějakou tu dobu. A zároveň jsme prostě věděli, že nějak to funguje. To můžu říct, že my jsme se domluvili, že si budeme sdílet polohu, takže pro rodiče je to takové jednoduché, že vidíte, že se 10 mobil hejbe, takže to dítě jako jde do školy, přijde ze školy někam jde. To znamená, že žije.
21:10
O víc jako nepotřebujete vědět, že jo. Takže to vás trochu jakoby uklidní, že na tý běžný denní bázi se vlastně nic jako divného neděje. Což ta technologie je taky fajn, že vlastně vám jakoby dá tu zpětnou vazbu a nepotřebujete vythávat toho studenta vlastně z toho jeho novýho prostředí a pořád s ním jakoby mluvit nebo něco takovýho, že jo.
21:31
Bára: No a bylo to, bylo to nezvyk, bylo to těžký?
21:34
Pan Forman: Tak pro nás to bylo jako vtipný v tom, že vlastně, když to Pavlovi takhle vyšlo, tak tomu našemu staršímu vyšlo, že odjel do Singapupu na Erasmus. Takže my jsme vlastně najednou byli slaměný rodiče a říkali jsme si, jak 10 těch 10 měsíců, jak přežijeme, ale najednou byl duben a chystali jsme se na cestu do Ameriky, což jsme se rozhodli, že Pavla vyzveneme, my jsme tam nikdy nebyli a děláme se nějakou cestu a poděkujeme té rodině nebo tak něco. Takže vlastně, já myslím, že paradoxně prostě, jak se totiž, když při tom telefonu se zaměříte na to, že si chcete říct, jako co jste zajímavého zažili, tak takový to nepokrývává to tapě na ní, jo, jako když jsme spolu doma, já musím zaťjukat, my máme jako výborný vztahy s dětma, ale samozřejmě mě, že jo, 10 přijede, támhle jde, potřebuje tohle vyřešit, tak na takový je, já mám nějaký sny je. Já tady vidím něco zajímavého a do mýho života mi to dává tohle. Ne, že by se na to nedostanou nikdy, ale paradoxně bych se myslel, že málem je to častěji, když si telefonjete přes půl světa, než doma v kuchyni u stolu.
22:39
Protože prostě tak 10 život za mě chodí.
22:43
Bára: Rozumím, takže máte možná I pocit, že vlastně najednou 10 byl prostor na nějaký kvalitnější, možná dáno tím odloučením tím, že má jako člověk čas třeba přemýšlet nad některými věc má jinak, tak na takový jako hlubší rozmluvy?
23:01
Pan Forman: To ne, to by mi přišlo, že jako by to bylo příliš dysfunkční. Spíš se to vám to dostane v takový koncentrované podobě, jo. Protože nikdo nemusí nikoho říkat, zase zne neuklidil tohle, můžu mi, prosím tě, vyprat tamto, ano, támhle to zařídím, proč jsme neudělali tamto, jo, prostě že spíš 10 rozhovor je o těch věcech, který vlastně chcete si povídat, jo. Ale nemyslím si, že by to bylo tak, že jako by se nám zlepšila komunikace. To zaplať vám bude.
23:35
By mi přišlo fakt jako hodně dysfunkční a v rozporu s tím, jak to my máme, to tak není.
23:40
Bára: Takhle to ani nemyslím, spíš dovedu se představit, že, jak to říkáte, někdy prostě vlivem všech těch povinností a toho, tak třeba někdy prostě jenom nezbyde čase, tak úplně jako zastavit, zastavit?
23:54
Pavel Forman: Já bych k tomu jenom řekl, že já si vlastně myslím, když takhle spolužijeme doma, tak ta konverzace probíhá nějak organicky, ale tím, že tam byl časový posun a všichni jsme měli nějaké aktivity, tak si vlastně musíte vyhradit 10 čas na to, že se budete bavit, a tím, že ty možnosti jsou omezený, opravdu fakt někdy jenom jednou za měsíc, jak jsme měli míň toho času, tak se vlastně na to jakoby těšíte a je to prostě jiný, že takhle doma, když jste, tak se moc nestane, než byste se domluvili, aha, v tuhle dobu si budeme povídat třeba na hodinu a půl.
24:26
Bára: A měl se pocit, že tohleto bylo třeba něco, co v té americké rodině bylo, nebo jaký byl 10 rytmus té rodiny? Musel sis zvykat na hodně velkou odlišnost, anebo to bylo podobný tomu, jak jsi byl zvyklý za svojí vlastní rodiny?
24:42
Pavel Forman: Bylo to malinko jiný, protože jak vlastně těch dětí bylo 7 a ty kroužky po škole jsem neměl jenom já, ale I ty ostatní děti, tak tam byl takový trošku jako hektičtější rozvrh, když to tak řeknu, plus ještě tam byla ta problematika toho, že nikam si nedojedete autobusem nebo vlakem nebo na kole, všude se tam jezdí autem, takže to bylo trošku jiný, na to jsem si musel zvykat, ale oni vlastně to mají podobně jako my, že na večeři se v podstatě vždycky všichni sejdou, nějak si povídají taky spolurádi tráví čas, hrozně fajn rodina, takže to nebyl nějak velký šok.
25:20
Bára: Martine vnímáte na svém synovi nějaký změny potom, co přijel?
25:27
Pan Forman: No, to určitě, protože ani by to jinak nebylo možný. Pošlete sotva nebo čerstvě 16tiletého kluka do světa a I vidíte ho jako fyzicky, když mu je 17. To se vlastně rozvine v tomhle věku každej. Navíc ta zkušenost mu jako dala určitě strašně moc. Ale já myslím, že on teda odjížděl už to tý Amerika byl jako hodně jako vysspělej v takové té oblasti, řeknu osobnostní, jako určitě.
26:02
Takže to vidím. Ale vidím myslím, že tam jako načích trošku víc ještě takovým tím americkým jako optimismem, jo. Takovým tím, že prostě jako co, tak se na něco zaměřím, prostě budu to dělat a něco z toho vypadne a vezmu si z toho to nejlepší a někdy se to povede víc, někdy se to povede míň. No a jo, přijde mi to jako, že to určitě jakoby získal, jo. A myslím, že přes ty sporty získal jako ještě větší cíle vědomost.
26:33
To si přivést vlastně I domů, že vlastně teď pokračuje v nějakém podobným sportu, co si tady našel, jo, hrozně víc si je schopen zorganizovat 10 čas, když něco chce, tak tomu jako věnuje jako obdivuhodný úsilí. To, to si myslím, že jako je super zkušenost.
26:50
Bára: Pavle, jak jsi trávil volný čas? O tom jsme se ještě nebavili?
26:53
Pavel Forman: No, to je takový trošku vtipné, protože já jsem toho volného času zas tolik neměl, jsem to vlastně tak říkala, ono to tak I bylo, protože přes týden já jsem vlastně vstal, jel jsem do školy a ze školy jsem se vrátil třeba až kolem šesté, a to jsme třeba večerřili. Prostě jsme si povídali, a když bylo někdy takhle volno po večerech, tak jsme s tou rodinou třeba hráli hry, anebo jsme si pouště nějaký film, ale ta moje rodina vlastně oni jsou věřící a chodili tam do kostela, ale tam to funguje hodně jinak než u nás, kde vlastně to má spíš takovou roli nějakého místa, kde se setkává komunita. Oni tam mají I ty JUF Groups, kde vlastně děti podle věku se setkávají. Ta křesťanská tematika tam nějaká je, ale na mě to působil tak, že to vůbec není ta hlavní věc. Já jsem tam vlastně chodil taky a je to super, že se potkáte s lidma ve stejným věku a máte nějaké aktivity, které si můžete vyzkoušet, hrajou se buď nějaké hry nebo se o něčem povídá?
27:57
Bára: Říkali jste si High s and Lous?
27:59
Pavel Forman: A někdy jsme tohle dělali s rodinou jenom jakoby navečer, ale oni mně přišlo. Měli hrozně takovej jako entuziasmus a strašně mi chtěli ukázat tu Ameriku a měli pocit, že za 10 rok to snad ani nestihnou, takže vlastně kdykoliv byl volný čas, tak jsme zkoušeli něco novýho. Vlastně o víkendech jsme jezdili buď třeba na turna některého z těch sourozenců nebo jsme se jeli podívat na nějaké zajímavé místo v Coloradu, byli jsme rybařit, byl jsem tam lovit na horách, což vlastně v Česku jsem nikdy nedělal, ale vyzkoušel jsem si tam spoustu různých věcí různá jídla, která jako mě přišly úplně bizarní třeba Orea Trói obalu smažená, co mě přišlo úplně fakt hrozně zvláštní a náhodou to chutnalo celkem dobře.
28:46
Bára: Zeptám se ještě na zapojení do té rodiny? Zapojoval se s nějakým nějakou speciální povinností? Nebo jsi spíš jakoby staral o to, že ses sám přál a atd?
28:58
Pavel Forman: Tak pral a uklízal jsem si normálně sám. A potom my jsme měli vlastně sdílenou koupelnu s tou nejstarší sestrou tam, a tam jsme měli, že jeden týden to uklízala ona, jeden týden já. A jinak jsem tam prostě jako pomáhal, neměli jsme to nějak natvrdo rozepsaný, ale vlastně všichni tak nějak přiložili do ku k dílu, kdykoliv se něco dělalo a fungovalo to dobře.
29:23
Bára: Stalo se ti za tu dobu, že by tam třeba k nějakému drobnému konfliktu nebo nedorozumění a musel se třeba něco jakoby řešit vztahovýho v rámci té rodiny, nebo to bylo všechno, všechno super?
29:36
Pavel Forman: Tak jako určitě prostě každej spolu nevychází vždycky úplně nejlíp, ale vlastně nikdy jsem neměl žádnej dlouhodobý konflikt, kdykoliv k něčemu došlo, tak to bylo vlastně hrozně super, že já I ta rodina jsme měli jakousi iniciativu to vlastně co nejrychleji vyřešit, a v podstatě vždycky, když jsme se o tom bavili, jsme to nějak řešili a zase jsme byli v pohodě.
29:58
Bára: Tak to je úžasný slyšet. No a pojďme k těm kamarádům, jaký sis tam vytvořil vazby za 10 rok?
30:07
Pavel Forman: No, tak hodně těch kamarádů je teda z těch kroužků. Pár jich je I ze školy. A já asi moc jako nevím, co k tomu říct. Prostě bylo tam hodně super kamarádů, oni trochu tam na nich závisíte, třeba když chcete někam jet, tak já tam vlastně jsem nemohl řídit, nemohl jsem si tam 10 řidičák udělat A autobusem, jak už jsem říkal, se nikam nedostanete. Takže když jsme chtěli jet někam na výlet, tak jsme většinou jako jeli buď s kamarády nebo nás zavezl nějaký rodič.
30:36
Ale jinak to bylo hrozně fajn. Oni většinou byly hodně zvědavý právě protože jsem byl odjinudť spousta z nich nikdy nevycestovala ze států, takže se jako hodně ptali, hodně jsme se bavili, pak jsme zkoušeli různý věci, oni mi hrozně rádi jako ukazovali nějaký americký tradice, filmy, nějaký jako mými z internetu, zvláštní jídla a tak.
30:58
Bára: A seš s někým v kontaktu stále?
31:01
Pavel Forman: Mám takových jako okolo pěti lepších kamarádů, se kterými si vlastně píšu I doteď. Jeden z nich, která mimo jiné není z Ameriky, ale v němčině student ze Španělska, který chodil na stejnou školu jako já, a tam jsme se vlastně potkali, ale píšu si s některma I doteď. A já jsem vlastně minulé léto jsem navštívil rodinu, kde jsem byl 10 rok předtím, protože ta nejstarší holka vlastně maturovala. Oni pro ně to je relativně velká událost. A jak jsem tam byl, tak jsem se právě s některýma těma kamarády sesala, bylo to takový dobrý, že I po tom roce si vlastně máme co říct a rádi se vidíme.
31:39
Člověk má takhle úplně mezinárodní známosti.
31:43
Bára: Je to tak, je to tak jenom potvrzují. Martine, co byste poradil rodičům, kteří o něčem podobném uvažují, ale mají třeba obavy?
31:52
Pan Forman: Já myslím, že je strašně důležitý si projít vlastně ty informace, který nějakým způsobem jsou k dispozici, probrat to s tím dítětem a hlavně nikdy netlačit to dítě do toho, když to není jeho vůle. My jsme to měli opravdu strašně jednoduché, protože Pavel to chtěl, pak od začátku nám volal, že je vlastně všechno super. Já si pamatuju, já myslím, že to může jako hrozně dobře shrnout 10 pocit toho rodiče, který má to dítě. My jsme pak plánovali, že ho vyzvedneme a nějak jsme to chtěli a nechtěli jsme hodit vidle do nějakých rozloučovacích aktivit nebo něco, takže jsme potom si vlastně v rámci toho kolu s Pavlem řešili 10 časový I 10 hráč nebo něco. A on nám odpověděl, že jemu to je jedno, protože jde z dovolené, do dovolené, takže si s tím nemusí dělat starosti.
32:44
A myslím, že to je jako strašně důležité. Prostě když bych já dneska chtěl nějakým rodiči to říct, tak jako jestli to vaše dítě chce, tak víc nepotřebujete. Projděte dobře 10 dotazník, protože tam se může to dozvědět spoustu takových těch věcí, které třeba řešíte, já nevím, jestli může bydlet u homosexuálů, jestli může trávit s tou rodinou nějaké aktivity, když oni jsou věřící a tak dál, a tak dál. Pavel v podstatě sám od sebe odpověděl na všechno ano, jo, vůbec si nevytvořil jakoby žádný tabu. Já jsem si říkal fajn, prostě rozhodce, že to chce poznat, jak to chodí.
33:23
Myslím, že se to jako hrozně v dobrém vrátí, protože prostě projevíte respekt k tradicím té rodiny. Myslím si, že kdybyste napsal jiné, tak prostě se to asi bude respektovat, pokud byste si měli mít základní problém. Ale jako strašně důležité je, že když to dítě chce, tak jako co. Pak se dozvíte, jestli je v pohodě nebo není. Může tomu říct, hele, jestli než seš v pohodě, obracet na 10 systém a požádají o změnu.
33:45
Protože vlastně I ta Pavlova rodina před ním měla nějakou jinou výměrou studentů, která u nich skončila, protože v té původní rodině byla v nějakém konfliktu nebo něco, takže jsme měli jako I prakticky ověřený, že opravdu se to jako my může stát. Takže asi tak.
34:03
Bára: Zeptám se ještě, jaká byla vlastně spolupráce s Janou Role, jak často jste byli v kontaktu, a jak komplikovaný nebo složitý bylo pro tebe třeba najít si čas na vyplňování těch dotazníku, které ona často zmiňuje.
34:17
Pavel Forman: No, tak já jsem vlastně paní role víc komunikoval na začátku, než jsem odletěl, když jsme vyřizovali vlastně všechny náležitosti, abych vůbec odletěl mohl. A potom, když jsem byl v Americe, tak jsme v kontaktu nějak hodně nebyli. Já tuším, že ty dotazníky byly 3 nebo 4. A já se teda přiznám, někdy jsem ji vyplnil se zpožděním, ale vždycky jsem ji vyplnil. A někdy jsem ji psal, když jsem potřeboval něco vyřešit, ale vlastně dodržoval jsem to pořadí, které ona nám říkala, že první se řeší problém s rodinou, potom s tou koordinátorkou, potom až s paní rule a vlastně já jsem v podstatě nikdy neměl problém, který bych musel řešit z paní role.
35:01
Jenom jsem se někdy ptal něco kvůli pojištění rizikových sportů, že jsem si nebyl jistý s tím Firststliingem, ale jinak vlastně jsem každý měsíc vyplňoval ty blogy, což jsem měl povinnost jako stipendiasta. To byla asi taková největší komunikace paní role.
35:15
Bára: Já mám na tebe závěrem poslední, řekněme, dvoj otázku, jaký je tvoje doporučení studentům, kteří třeba váhají, jestli vycestovat, nevycestovat. A potom úplně závěrem by mě zajímalo, co ti to vlastně nejvíc dalo.
35:31
Pavel Forman: No tak doporučení studentům, kteří nevědí, jestli vycestovat nebo nevycestovat, já bych určitě doporučil vycestovat. A všem, co jedou, tak bych určitě dal největší radu, ať prostě vyzkoušejí úplně všechno. Ať prostě na nic neříkají ne a co nejvíc si to užijou, protože když tam jedete a vlastně nic od toho neočekáváte a řeknete si, že všechno vyzkoušíte, tak vlastně se nastane to, že nemáte čas, aby se vám stýskalo. Zažijete spoustu nových věcí, potkáte spoustu nových lidí a je to vlastně úplně super věc. Všem bych to určitě doporučuju.
36:08
Bára: Máš chuť se do státu vrátit?
36:10
Pavel Forman: Tak určitě někdy ano. Třeba tam navštívím rodinu nebo oni možná I přiletí někdy sem. Uvidíme, co v budoucnu přinese.
36:19
Bára: Uvidíme. Já vám mockrát děkuju za rozhovor. Martine vám gratuluju k tomu, jak už je smího máte syna. A k tomu, jak jste to vlastně společně naprosto ukázově zvládli. Přeju vám mnoho štěstí do budoucích třeba zase nějakých studijních, zajímavých pobytů projektů.
36:37
Mějte se hezky, děkuju. Děkujeme, my taky. Taky děkuju.