Latest / CCI, Studuj střední v USA / Bob Kartous: Jak se připravit na svět, který se mění rychleji než školní osnovy?

Transcript

Bob Kartous: Jak se připravit na svět, který se mění rychleji než školní osnovy? · CCI, Studuj střední v USA

0:00
Bára Kobrová: Krásný dobrý den, vítám vás u dalšího dílu podcastu CCI. Moje jméno je Bára Kobrová. Spolu se mnou tu dneska bude majitelka agentury Jana Rule tak, jako jste zvyklí ze všech dílů, ale máme I vzácného hosta a moc děkujeme, že dorazil a tím je Bob Kartous. Dobrý den, Bobe.
0:16
Bob Kartous: Dobrý den, děkuju za pozvání.
0:17
Bára Kobrová: Já vás taky zdravím. Já vás krátce představím, když jsem koukala, co všechno děláte, tak to rozpětí je obrovský. A pedagog, vystudovaný pedagog v tuhletu chvíli I prorektorem e vysoké školy ekonomie a managementu. Říkám to správně?
0:35
Bob Kartous: Přesně.
0:36
Bára Kobrová: Publicista. A čemu všemu se tedy dalšímu věnujete? Možná už to teďka přehodím takhle na vás.
0:42
Bob Kartous: Tak pokud bychom se drželi vzdělávání tak se snažím nebo vlastně už jsme dovyvinuli digitální hru která by měla pomoci vlastně zvýšit takovou míru gramotnosti v oblasti péče o duševní zdraví je to čistokrevná hra na mobil myslím že se velmi povedla s odborným týmem a s developery z Charles Games což je renomované české studio tak jsme vytvořili něco co si myslím jako dost unikátní Tak to je jedna věc, která mi dělá radost a se kterou teďka půjdeme brzy ven. Problou hru bych chtěl udělat na téma digitální manipulace a protože si myslím, to je přesně ta materie, se kterou by sedlo v tomhle formátu a s tímhle médiím pracovat. E působím jako občansky působím jako mluvčí českých elfů což je organizace nebo spíš iniciativa která se věnuje sledování dezinformací v Česku a věnuju se konzultacím třeba využití Ai v dalších technologií ve vzdělávání a řada dalších věcí jezdím do Ukrajiny s pomocí třeba
1:40
Bára Kobrová: hm to je obdivuhodný jak to všechno zvládáte a stíháte.
1:43
Bob Kartous: Myslíte si obklopit obklopit lidmi na který můžete jako se kterým můžete spolupracovat a kteří vidí smysl v tom tech a že to nedáváte já neprovozuju žádný pevný podnik ale provozuju řadu takovýhle spoluprací na různých projektech a všechno závisí na tom jak mými lidmi se dokážete obklopit a že jak říkám, vidí smysl v něčem podobném a jsou ochotni na tom spolupracovat samostatně samostatně jako žádný mikromanagement, ale prostě vize, se kterou kterou společně sledujeme a to pak usnadňuje celou situaci. A taky upřímně díky podpoře třeba mých kolegů a majitelů Vysoké školy ekonomie managementu, kde působím, ale zároveň mám možnost vlastně dělat řadu jiných věcí a oni to podporují a jsem za to velmi vděčný.
2:39
Bára Kobrová: Můžu se zeptat, co učíte na všem?
2:42
Bob Kartous: Já mám ateliér, který se zabývá budoucností. Jsem napsal dvě knihy, které se týkají nejenom vzdělávání budoucnosti, ale obecně toho, v jaké době žijeme a co to pro nás znamená, jak si mění podmínky vůbec existence lidské pod vlivem technologií samozřejmě a toho, jak mění vlastně tu naši naše bytí, Jsme čím dál víc jako přítomni v tom digitálním prostoru. A můj ateliér je o tom, že ta budoucnost vytváří vlastně větší míru nejistoty. Snižující se prediktivita je vlastně nepřímo úměrou zvyšující se nejistoty. Naprosto jednoduchá rovnice a to samozřejmě vytváří různé obavy strachy e prostě scénáře takže vlastně se s těmi studenty snažím dopídit se toho vlastně jestli jsou racionální pokud že jsou, tak co s tím můžeme udělat a vlastně dovést je, že od nějakému nebo dojít k nějakému společnému pochopení toho, jak v téhle situaci můžeme, jak říkám, žít a nikoliv pouze přežívat, což mně přijde, že vlastně podstata lidského života vlastně žijí toho a ne vlastně se snažit jenom nějak řekněme ne úplně spokojeně se adaptovat na běžet za nějakou za nějakými trendy a ty trendy sledovat a nějak se je snažit jako dohnat, ale prostě spokojeně žít, což mně přijde, že zase spojeno a nemyslím si to sám, se spojeno s nějakým s hledáním smyslu toho, co vlastně tady na tom světě děláme.
4:16
Takže vlastně je to takové jako kontemplativní a přesahuje to určitě rámec běžných předmětů na Vysoké školekermif managementu. Ale já jsem tam hlavně proto, abych za tu školu komunikoval a rozvíjeli v oblastech, jako je třeba právě adaptace na nové podmínky a rozvoj nových studijních programů.
4:35
Bára Kobrová: Já když jsem před 18 lety, doufám, že to počítám správně, odjížděla na zahraniční studijní pobyt do zahraničí, tak teda by jsem nad tím nepřemýšlela jako způsobem, že jdu trénovat svoje skills, jako je adaptabilita, flexibilita. Prostě byl přede mnou rok v zahraničí, jedu tam, ale dneska z pohledu toho, jak se vyvíjí školství, jak se vyvíjí svět, jak se vůbec vyvíjí trh práce. Jak se koukáte na studium v zahraničí
5:10
Bob Kartous: já to podporuju asi tak jako z deseti z deseti možných bodů starší syn který už teďka sleduje na vysoké škole tak strávil vlastně jeden školní půlrok v zahraničí během studia na střední škole a na 10 mladší pevně doufám půjde vlastně stejnou cestu a vlastně teďko bych říkal že už by ji šťal protože od těch dětí to ne ne ne a pak najednou jako se to paní role zná, že jo, a pak najednou taky jo, takže vlastně možná by mě to zajímalo. A takže já jsem samozřejmě jednoznačně pro k tomu se ještě dostanem. Myslím si, že že v současnosti je to asi nejlepší způsob, jak prostě si zvýšit svojí vlastní přesně, jak jste říkala, takovou adaptabilitu na nové podmínky. Spousta lidí si myslí, že tam nejdou učit jazyk, ale to je vlastně jakýsi jako byprodukt, že jo, toho celého. Je ta adaptabilita jako rezilience což je taky jako takový buzzword který kterým se často mluví v souvislosti že jo prostě s různými různými tématy tak tohle nejlepší způsob jak toho dosáhnout vlastně relativně rychle vlastně jako value for money to znamená jako 10 čas strávený a ta hodnota která je do toho vložená finanční prostředky je naprosto naprosto pozitivní v tomhle případě a jako slouží k tomu řada řada příkladů o kterých asi paní roletr ví víc vzhledem k tomu
6:33
Jana Rule: Tak bych to rád předal. Ne, to vůbec nevadí. Já tady vypíchnu tři věci, který jsem moc ráda, že jste tady zmínil. Odolnost. To je to, kvůli čemu student má jet do zahraničí.
6:45
Je to flexibilita, naučení se, flexibility, adaptace a ta čtvrtá jste řekl value for money a já říkám za málo peněz hodně muziky, prostě ta investice do toho vzdělání a je jedno, jestli to je na 5 nebo 10 m, jestli to je do Spojených států jestli to je do Německa do Japonska je to vlastně za mě úplně jedno protože tydle tři věci ty tam studenti vždycky dosáhnou a to že se naučí jazyk je samozřejmostí. Takže já ani a už jsme to slyšeli ode mě I od tebe mnohokrát v minulejch podcastech, že to je tak samozřejmý, že není vůbec potřeba říkat, jedu se tam jedu do zahraničí jenom kvůli tomu, abych se naučil jazyk. Tak to prostě není. Jsou to hlavně tydle tři důvody. Takže děkuju, že jste je zmínil.
7:31
Bára Kobrová: My jsme tady, my tři to víme a to z různých rolí, ať už jako někdo, kdo si tím prošel z role rodiče, ale proč podle vás dnešní rodiče nevnímají ještě jako podstatnou a možná jako jasnou součást tý studijní cesty žáka
7:51
Bob Kartous: obecně ve vzdělávání je problém s tím že rodič často uvažují o vzdělávání prizma 10 své vlastní zkušenosti což teda pro třeba mou generaci je pořád ještě zatíženo tím, že nebylo tak běžné a nebylo tak dostupné studovaně do zahraničí, pokud nebereme nevím přátelské návštěvy Sovětského svazu, že jo, nebo podobných míst, což taky mělo svoji hodnot nepochybně ve svých dobách. Bohužel někteří ti lidé pořád promlouvají do našehořeného života. A já si myslím, že to ovlivnilo právě tu osobní zkušenosti a tím, že to nezapadá do toho konceptu vzdělání, tak jak to rodiče jako vnímají. Druhak si myslím, že třeba se domnívají, že to je právě příliš jako nákladné a drahé. Jo, za třetí bude tam pravděpodobně I nedostatek na straně českého vzdělávacího systému, protože vlastně ty možnosti dostatečně neakcentuje.
8:47
Jo. Málokdo, málo který mladý člověk, který přijede na střední školu v Česku, tak dostane informaci o tom, že by třeba bylo vhodné se minimálně zabývat tím, že si nechce nějakou dobu strávit v studijném zahraničí, protože drtivá většina středních škol v České republice vlastně aktivně tuhle možnost nepodporuje. I tohle je problém, protože kdyby 10 člověk tam přišel a 10 15 15letý člověk už je do značné míry vlastně soběstačně a samostatný, tak by s takovou možností je s takovou nabídku mohl nějak naložit. Ale protože ji nedostane, no tak se nedomnívá, že by vlastně bylo možné, aby 10 čas tímhle určitým způsobem strávil. Tak tohle je taky jako problém, že kdyby to 10 formální vzdělávací systém podporoval, tak je pravděpodobně to procento velmi rychle vzroste.
9:35
Bára Kobrová: Mhm. Jani, jaká je tvoje zkušenost se středníma školama?
9:38
Jana Rule: No musím souhlasit. Spousta škol, valná většina středních škol a já se snažím nejvíc kontaktovat samozřejmě jako gymnázia, tak tudle informaci těm studentům prostě nepředávají, nepočítají s tím a když už student a hodně často se to děje, když student přijde s tím, že si někde nějakou informaci našel, že by studovat do zahraničí chtěl jet, tak bohužel hodně vedení škol je proti tomu nebo dělají jako všechno pro to, jak to zkomplikovat a ne tomu studentovi vyjít vstříc. Na druhou stranu musím říct, že je pár se kterými spolupracuji a je s nima jako úžasná domova. Ty informace co se týče programu předávají jak studentům, tak I rodičům, ale je to pořád zlomek z toho, co vlastně v český republice je. I co se týčej čísel.
10:31
Máme tady nějakejch 400 000 středoškoláků a z toho vyjíždí na ty zahraniční programy úplně jako velice smutný nízký číslo řádově stovek. Taky jsme se o tom vlastně v minulosti bavili. Vidím tam to chybějící podpůrný gesto ze strany středních škol, ze strany ředitelů škol. Já se každoročně snažím I alespoň trošičku navést, takže všechny gymnázia každý rok ode mě dostanou dopis. Máte tady možnost stipendia, je to program stipendijní.
11:07
Já už přes 15 let tímhle způsobem ty studenty podporuji. Stačí to vlastně tudle základní informaci předat ať už studentům nebo rodičům předat třeba učitelům e na té škole a bohužel se tak neděje bariéra velká
11:23
Bob Kartous: no to je ale 10 mentální bariéra já jsou totiž střední školy které to podporují No, ale tady vlastně nekladou překážky a dokonce vlastně zpracovávají informace o tom, že jejich studenti a studentky mohou během studia na střední škole strávit nějakou dvou v zahraničí a umožní jim to. Jo, ale to dokazuje, to je důležité, to je důležitá informace, to dokazuje, že v tom systému je to možné. Je možné, aby to ta škola dělala, aby aktivně podporovala vlastně tuhle možnost. Ale pak jsou školy, ředitele, kteří z nějakého důvodu tvrdí, že to možné není, anebo se snaží to jako vlastně dokonce nějakým způsobem těm lidem znepřímit, protože jsou středoškoláci, kteří jsou sami o sobě aktivní a vlastně by něco takového chtěli, ale vlastně se školením jako klade překážky. Že je prokázáno tím, že jsou školy, které to umožňují, že to jde v tom systému.
12:16
Takže pak se můžeme domnívat, že na těch školách, kde to nejde nebo kladou nějaké překážky, tak buď to je to zlá vůle anebo je to nevědomost. Ale upřímně se domnívám, že dostupnost informací o možnostech studia v zahraničí na střední škole je tak vysoká, že si nedokážu úplně člověka, který je zapojen do vzdělávacího procesu v České republice, že by o tom ty informace neměl. Tak si říkám, proč tolik neochoty, kdybych dobře, nemusí to být zlá vůle, neochoty se vlastně podobným způsobem zasadit o to, aby mladí lidé už ve věku, kdy jsou na střední škole, tuhle možnost měli a abychom vlastně I tu společnost prostřednictvím nějakém jako řekněme intenzifikace toho, že se možnosti budou aplňovat a vlastně se stala adaptabilnější, stala se odolnější, stala se prostě pružnější, protože na tom v důsledku vyděláme všichni. Já to vnímám trošku jako mentální problém, který prostě je zakořeněn někde v tom obvyklém přístupu k tomu, jak probíhá z čoškolské vzdělání a je potřeba to nějakým způsobem hledat cesty, jak to vlastně měnit, což může přijít samozřejmě znovu generací vedení středních škol, ale není to tak rychlý proces. Třeba jedna faktická informace o tom, že průměr věkový průměr ředitelů na středních školách v Česku je zhruba 55 let, což samozřejmě jako nesnižuje, řekněme, zkušenost a jako znalost určitých procesů v tom systému, ale může to významně jako formovat jako 10 obecný přístup.
13:52
Tak jenom bych na to radu upozornil
13:54
Bára Kobrová: vy jste součástí I e mnoha pracovních skupin e které řeší to téma školství a vůbec toho kam e se školství ubírat
14:04
Bob Kartous: já bych upřesnil že v téhle době ne rozhodně ne ve spolupráci s žádnou státní institucí myšleno teda na mistrovství školství ani nechci Musel jsem jako poradce v dvou ministrů a předsedy školského výboru 10 senátu takže takže nějaké zkušenosti s tím mám.
14:20
Jana Rule: Tak a
14:20
Bára Kobrová: tam mířím. Řeší se zahraniční studium jako jeden z možných nástrojů, jak zkrátka podpořit český studenty
14:30
Jana Rule: a jak je posílit a
14:31
Bára Kobrová: jak je posílit?
14:32
Bob Kartous: Řeší se to na bázi toho, že máme předsetu Evropskou unii, která nám teda štědře dotuje program Erasmus+, ve kterém zejména nejenom vysokoškoláci, středoškoláci mohou odjet studovat na nebo minimálně jeden nějakou třeba studijní. Mluvímeli o středních školách a tak o tom se samozřejmě mluví, ale stát jako takový reprezentovaný ministerstvem školství nejeví reálně žádný zájem na tom posílit tuhle možnost mimo to, co zajistila Evropská unie. Takže s velkou pompou se chlubíme tím, že teda tu možnost máme, zejména u vysokou školáků, I u středoškoláků, ale je to dáno čistě iniciativu ze strany Evropské unie, nikoliv vnitřní iniciativou tohohle státu, což také o něčem svědčí. Ne skutečně není tady žádná iniciativa, která by tohle měla posílit. Nejsou třeba žádné prostředky z národního rozpočtu, které by mohli mladí lidé čerpat na to, aby si třeba snížili tu finanční bariéru, která tam přece pořád nějaká je, že jo.
15:36
I když jsme mluvili o tom, že to je value for money a nepochybně je, tak prostě pro řadu rodin je to problém, jo, jako aby shromáždili takový obnos, který zajistí tomu mladému člověku vlastně 10 pobyt v zahraničí, ili dlouhodobý. Takže do tohodle by český stát pochopitelně měl investovat, jako to dělat třeba Singapur, kde je to dokonce součástí jako povinnou součástí středoškolského studia, že vlastně 10:10 člověk musí jako strávit točitou dobu v zahraničí.
16:02
Jana Rule: To je můj sen.
16:03
Bob Kartous: No a tak je to samozřejmě nějaká idea, že jo, ke které máme hodně hodně daleko Jediná cesta, jak k tomu dospět, je vlastně neustále poukazovat na to, že vlastně se tady chováme v tomhle ohledu. Nezodpovědně. No, diletansky, nezodpovědně. A vlastně jsme bohatá země. My jsme reálně velmi bohatá země, která by měla možnost, vlastně I to není totiž náklad, to je investice.
16:28
V okamžiku, kdy to začnete rámovat jako investici, jo, tak se na to přece díváme úplně jinak.
16:33
Bára Kobrová: Jeden z našich dílů se I jmenuje Není výdaj, ale investice a dokonce jako s velmi dobrou návratností.
16:40
Bob Kartous: Zvlášť u těch středoškoláků, protože tam je prostě ta návratnost, že jo, prostě nejenom ta investiční a návratnost těch lidí je prostě obrovská, je vysoká, jo, ale už ta zkušenost, kterou mají, je vysoce obohacující pro nás, pro pro celou společnost a dá se to. To by se dokonce dalo proti mé ekonomicky vyjádřit, jo, jsou jsou jako longitudinální studie, které vlastně podobné podobné fenomény dokážou vyjádřit skutečně jakoby na na koruny jo Takže nebo na eura Takže bychom to uměli jako vyjádřit ekonomicky a určitě bych byl pozitivní příměs
17:10
Bára Kobrová: Ale je I spoustu studií který jsou dohledatelný ať už to jsou studie které vypracovávala Evropská komise komise právě v návaznosti na Erasmus, kde je až 10 000 plus respondentů, kde vlastně hodnotí to, jak zahraniční studium zvyšuje kompetentnost studenta a připravuje ho na vlastně budoucí výzvy. Takže je to všechno dneska už jako dohledatelný, poměrně jako jednoduše dohledatelný. Člověk já nemusím ani říkat s kritickým myšlením, ale s nějakým základním selským rozumem. My jsme to tady řešili I v jednom z dílu. Když si vezmeme ty český pohádky tak Honza prostě taky chodil do světa na vyučenou
17:53
Bob Kartous: A to bylo zajímavý že ho tím se trošku jako donutit k tomu že jo že on jako nechtěl což je nám trošku vlastní že my jsme země nebo kultura která já v posledních sto letech neměla ve zvyku jako příliš opouštět ty hranice a nemám ani rádi, že prostě, že nám se někdo leze. Co je taková jako bohužel, já se k tomu v té první knížce jako No Future říkám jako hobití nátura, že máme rádi 10 svůj kraj a 10 klid v něm. Jo, A neradi, když nám to jenom narušuje tady tu naši pohodičku. A dá se to označit I pejorativně, ale já se do toho schválně nepouštím. A to je vlastně trošku jako mentální problém celé společnosti, která si tady tohle neuvědomuje.
18:29
Problém s českou mentalitou je 10, že se podobá trošku hobitům, jak jsem psal v první knize v New Future v roce 2019 a nemůžeme si jako nějak naivně nalhávat, že to lze změnit osknutím prstu. To nejde, to trošku hodnotová záležitost, je to jak říkám prostě nějaký kulturní kód, kterém žijeme a 10 se mění relativně pomalu. Je to taky trošku generační záležitost. A určitě generace lidí, kterým je nevím mezi 20 30 dneska, tak se na věci dívá jinak, jsou daleko kosmopolitnější, je pro ně třeba naprosto běžné mluvit anglicky, minimálně u těch, který mě jako prošli třeba gymnaziálním studiem a je prostě pro spoustu dalších je 10 jazyk srozumitelný. To znamená I ta bariéra, taková ta počáteční, tak I mentální bariéra.
19:15
Co já tam budu dělat, když nebudu mluvit, že jo. Prostě taková ta představa, že jako to nepůjde a nenaučí se to. Tak tohle se změnit dá, ale chce to prostě jednak vědět, že to trvá určitou dobu a jinak hledat neustále jako nové způsoby, jak vlastně ukázat tu jako 10 mentální slepý bod, který je v tom obsažen, jo, tom, že vlastně si takhle vlastně tady zužujeme prostor pro vlastní seberozvoj, ať už individuální nebo společenský. Takže takže dá se s tím pracovat, ale je potřeba jako do toho třeba angažovat víc lidí, kteří na to začnou ukazovat, upozorňovat na to, že tohle by byla ta správná cesta a vlastně takhle docílit toho, že I 10 stát nakonec ve finále třeba začne tady tole podporovat ze svých vlastních zdrojů znovu říkám a nebude spoléhat pouze na Evropskou unii.
20:01
Bára Kobrová: Jéni, dáme ti slova.
20:03
Jana Rule: No tak já musím na 100% souhlasit. Nemám vlastně jako nic, co bych doplnila. Řeknu to jednoduše. I z tohodle důvodu jsem se rozhodla už před 15 lety začít podporovat mladý talentovaný lidi, že když teda to není ze strany státu, tak mám jako svoji misi podporovat to vzdělávání a tu zahraniční zkušenost a otvírat těm náctiletým více oči a získávat ty zkušenosti a myslím si, že I těm jejich zkušenostem a naučený flexibilitě a tý adaptabilitě pak přenášejí to svý myšlení do toho kolektivu na těch nejenom středních školách, ale pak I vysokej školách a do toho I kariérního života, rodinnýho života pak zpátky. Takže rozhodně z toho ta naše společnost celkově určitě čerpá
20:56
Bob Kartous: jsou lidi který tím prošli tou zkušeností a existují sociální sítě jo je dobré že jo prostě se obracet přímo na tu skupinu jako těch mladých lidí jako obcházet mojí druhé druhé knize píšou o tom, že 10 formální vzdělávací systém mnoho ohledech selhává a vlastně vytváří spíš bariéru a tady se bavíme o něčem, co perfektně zapadá, že jo, tady do téhle myšlenky jo, škola je v zásadě v tomhle bariéra, My díky sociálním sítím a dalším prostředkem digitální komunikace můžeme přece jít přímo k těm mladým lidem a sdělit jim to nejlépe zkušenosti jejich vrstevníků nebo lidí, kteří jsou jenom trošku starší a prošli tím a sdělím, jaká pozitiva to má. Jo, protože pak můžeme vyvolat tu poptávku přímo na straně těchhle těch lidí. Jo. A to se hrozně těžko odmítá teda mimochodem.
21:38
Bára Kobrová: Chtěla jsem ušít právě k tomu samotnýmu studentovi. Jak co on vlastně dneska může udělat pro to, aby přinesl jako projekt třeba těm svým rodičům a navrhl jim řešení a já chci, tak pojďme vymyslet způsob, jak to realizovat. Je tohleto ta nejlepší cesta?
21:56
Jana Rule: Já mám nejradši, když mi rovnou ozývají studenti, napíšou mail, zvednu telefon, Janou, potřebuju vědět toto to, domluví si se mnou v schůzku. Já osobně chci, aby většinou na tý první schůzce byli rodiče, protože samozřejmě posílají své náctileté dítě do zahraničí. Ne vždycky se to povede, ale pak většinou ty děti udělají doma tlak a napodruhé se povede schůzka I s rodiči. Takže je to moc fajn. Polovina studentů, který takhle posílám, tak opravdu přijdou sami.
22:30
Hodně z nich letos I loni nebo už I předloni poslední ty dva tři roky čtyři jsou děti rodičů, kteří už tu zahraniční taky měli. Musím říct, že už poslední tři čtyři roky každoročně posílám děti studentů cca z 90 let. Takže jedem už jako druhou generaci, což mě jako hrozně těší a je fajn slyšet od těch rodičů, který jsou v mým věku.
22:55
Bára Kobrová: Potvrzuje to ale to, že to funguje.
22:57
Jana Rule: No samozřejmě. Ano, ano. Takže ty k tomu mají nejblíž a jsou v tom vychováváni. No a pak je druhá skupina, kdy mě osloví rodiče, nějakým to doma přednesou, v některých případech ty děti se chytí, v některých případech absolutně ne, protože v dnešní době mají děti mnohem více strach, cokoliv dělat samostatně, protože k tý samostatnosti úplně tak vedený nejsou. Ale vždycky říkám těm rodičům, zkuste alespoň jít na první schůzku, zkuste to výběrový řízení, I to napsat a udělat krátký video o sobě je prostě lekce a zkušenost, kterou vám nikdo nevezme.
23:39
A třeba letos mám stipendistku, která vyhrálaš napodruhý, přihlásila se poprvý, prošla jsi tím kolečkem, nedostala se do užšího výběru vzala jsi z toho prostě ponaučení no a druhej rok se jí to podařilo a to je přesně to když si někdo za něčím opravdu cíleně jde a dělá všechny ty kroky proto aby se mu splnily tak jako pílí prací to určitě splnitelný je ale musí se tomu prostě jít naproti a jen tak jako to nepřijde k tomu studentovi nebo rodiči samo
24:10
Bára Kobrová: jak připravovat studenty na svět který dneska bude vypadat
24:16
Bob Kartous: no to je zásadní otázka kterou by si měl klást celé školství ale místo toho sledujeme jak se tady neustále řeší nějaké parametrické změny o kterých jako které od jako reálné kvalitě budoucího vzdělání nerozchodví jo nebo reálné kvalitě toho vzdělání, který v současnosti získávají mladí lidé proto, aby dokázali spokojeně žít v budoucnosti. Měl 10 cíl mimochodem tady tohle, 10 hlavní, 10 generální. Je nutné si připustit, že jak jsem říkal, se snižuje předvídatelnost toho, co se bude dít. Můžeme to demonstrovat na poslední fázi vývoje technologií, což je umělá inteligence, kde lidé, kteří se věnují vývoj umělá inteligence, vlastně pracují pouze ze scénáři, které oscilují, že jo, prostě mezi jako těmi katastrofickými a mezi scénáři, kdy skutečně se pohneme jako civilizačně dopředu díky tomu, že máme jako větší jako umělou kognitivní kapacitu na řešení problému. Tím pádem nevíme nic.
25:10
Takže připustit si, že ta nízká prediktabilita a nejistota prostě jsou pevnou součástí toho našeho světa, což nás nutně musí vést k tomu, jak vlastně vychovávat a vzdělávat. Jak probíhá 10 proces, nejenom co je 10 obsah, což je taky důležité pochopitelně, jestli musíme bazírovat na tom, co bylo napsáno do osnov a následně překlopeno do rámci vzdělávacích programů, že jo, prostě desítky let předtím, než jsme se ocitli v téhle situaci. Ale jak probíhá 10 proces? A na to bych se chtěl zaměřit, tedy ratně krátké odpovědi. Ono se ukazuje totiž, že zcela zásadní pro určitý situaci nejistoty a nízké předvídatelnosti je vlastně daleko větší míra partnerství.
25:52
Jo, že vlastně my bychom jako rodiče, učitelé, vůbec jako starší generace, která si tak jako na sebe bere, jakože jo, prostě tu tu legitimitu někoho vzdělávat o tom, co byly v budoucnosti Nejsme schopni dokonce často pochopit ani komplexit toho světa, ve kterém se pohybujeme, což ti mladí lidé velmi dobře vědí. V té knížce píšou o takovým příběhu, když starší syn byl na základní škole a paní učitelka dostala interaktivní tabuli do třídy, ale celý rok používal jenom ty křídýlka, kteří byli vedle, že jo. To je takový jako prostě krásná demonstrace toho, jakým způsobem ta starší generace často není schopná adaptovat se na ty změny, které probíhají, což vlastně má bez k tomu, že to partnerství, kterou o kterém jsem mluvil, vede vlastně k jakési spoluúčasti těch, kteří mají být vychováváni a vzděláváni na tom samotném procesu. Že vlastně mladí lidé a to se může dít skutečně od nejutlejšího věku, jsou vlastně vtažení do té participace, která má být tím procesem. Jo, protože velmi rychle, třeba už ve věku 11 12 let se stávají těmi, kteří jsou třeba v některých ohledech vlastně uživatelsky schopnější a orientovanější než jejich učitelé.
26:59
To není vtip, to je realita. Každý z nás se dostane v řeči fázi svého života do situace, kdy bude závislý na mladších generacích z hlediska aktualizace. Vždycky uvádím, když jedu domů za rodičema, tak maminka přijde s tím, že třeba potřebuje něco vyřešit v rámci internet bankingu nebo něčeho takovýho. Já to samozřejmě udělám a vysvětlím, jaký je postup. A to se nám všem stane.
27:21
A my nutně potřebujeme v tom vzdělávacím procesu vlastně začít ty mladé lidi zapojovat už v té škole, aby oni věděli, že oni vlastně mohou něco předávat I nám. Kdyby paní učitelka tehdy před těmi x lety nechala ty děti v té páté třídě, aby s tou interaktivní tabuli si začali hrát, tak oni by pravděpodobně na spoustu věcí přišli a spoustu věcí by vysvětlili a ona by byla za královnu, protože by vlastně těm dětem umožnila, že ho prostě jako něco objevovat. Ona zvolila cestu, já se toho nebudu dotýkat, abych se nestrapnila před tím, že nevím, jak s tím pracovat. A tohle je zase mentální problém spousty učitelů, kteří mají pocit, že oni jsou nějací strážci pravdy, neuvědomili si, že s tou svojí pravdou se ocitli, že jo, prostě už někde úplně mimo, jakoby 10 kontext toho současného světa. A že už to dokonce ani není pravda často, jo.
28:09
To, co se snaží říkat, no tak je to velmi jednoduchý, ale těžko se to přenáší vlastně do toho praktického života školu.
28:19
Jana Rule: Já teda musím říct, že já velice často požádám své děti o pomoc ať už s AI nebo s internetovým bankovnictvím a tak dál, protože je spousta věcí, který my jako dospěláci musíme zvládnout a jim to prostě jde snáž a není to přece moje mínus. Ne, naopak. Je to o tom partnerství, o tý komunikaci, že si prostě to nějakým způsobem domluvíme. Pomůžou mě a já pomůžu jim a není na tom vůbec nic špatnýho, že to neumím, tak si řeknu o tu pomoc. A to je to stejný, jako když 10 student odjede do toho zahraničí a teď se děje něco novýho, tak má zas čerpat tu pomoc ze strany těch učitelů tý rodiny a zas naopak I proto ty rodiny a ty školy ty programy dělají, protože tam chtějí mít 10 vliv tý jiný kultury, jiný ty odlišnosti, ze kterýho zas musej čerpat nebo můžou čerpat oni.
29:14
Takže je to o tom správně nazváno jakoby vzájemný partnerství předávání si těch zkušeností, znalostí.
29:21
Bára Kobrová: Zmínil jste, že váš starší syn e prošel zahraničním studijním pobytem. Můžu se zeptat, kde byl?
29:27
Bob Kartous: Byl nakonec v Německu, protože se k tomu e odhodlal až v okamžiku, kdy už přesáhl nebo začal to řešit v okamžiku, kdy už jako dosahoval hranice 18 let a v té době vlastně v rámci toho programu, přes který jel, byl paradoxně omezený možnosti pro 18letý a starší že jo prostě ty ne ne plnoletý byly ty možnosti vlastně širší když nakonec jel do Německa a byl prostě nedaleko ale tak v zásadě tam ta geografická vzdálenost nehraje roli jo protože on tam byl prostě celou dobu v zásadě sám a my jsme si jako volali, ale nikdo tam za ním nejel, protože taková byla dohoda. Takže to je vlastně jedno, jestli je v Německu nebo I ve státech nebo na Novým Zélandu, že jo, to nehraje roli. No a vlastně s odstupem času, teď to pro něj samozřejmě v některých ohledech bylo samozřejmě těžký a se říká třeba vzdělávání, to asi nemělo žádný velkej přínos, protože ta škola, do které chodil, byla paradoxně jako že jo prostě mnohem konzervativnější než gymnázium který zastěhoval tady v Praze takže zase jako on teda věděl jakým způsobem může fungovat střední škola jo jakože to byla taky zajímavá zkušenost že z hlediska vzdělávání to jako nemělo žádnou velkou jako hodnotu ale z hlediska toho jakým způsobem se začal dívat že jo prostě na e sebe sama na to jakým způsobem jsem se ho naučit sám se o sebe starat nebo posunout se tady v tomhle ohledu jo jak jako to posunulo k tomu že pak v následujících letech už jako o prázdninách neměl žádnej problém se domluvit brigádu někde v zahraničí nebo prostě někam vyjet že jo prostě na na za nějakým cílem jo když to začal brát úplně samostatně tak v tomhle ohledu to bylo jako velký velmi výrazný posun kterému by nedospěl.
30:59
Jo, teďka řeší Erasmus samozřejmě ve vysoké škole a je to pro něj naprosto jako automatický, jo, to už, no, žádnou bariéru necítí, jo, prostě někam pojede a vlastně cítí jenom jako nebo ví, že to pro něj bude jenom v zásadě jako pozitivní jako příležitost. Takže takže to je fakt jako skoková záležitost.
31:17
Bára Kobrová: Je tady zahraniční studium opravdu jako jedním z klíčů, jak se připravit na 10 budoucí svět?
31:24
Bob Kartous: Já si to myslím. Z hlediska budoucnosti je nutné se připravit na jako individuální adaptabilitu. Ono to souvisí s tou odolností nebo s tou takovou jako, jak říká Nikolas na syn Taleb takovou antifragilitou. Antifragilita je termín, který on vlastně používá k tomu, že dokážeme číst situaci a vlastně těžit z toho, že vlastně nejenom nevlajeme, že jo, prostě za tím měnícím se světem a těžíme z něj ve prospěch svůj, jenom ve prospěch svého okolí. A tohle je cesta, jak vlastně se vlastně v tomhle ohledu byl připravit na to, že ta proměnlivost života současných mladých lidí bude obrovská.
32:03
Prostě v tom, jak se třeba budovy budou mít povolání, jo, nebo že nebude pravděpodobně jenom jedna velká část lidí, nebude mít jednu svoji jako páteřní profesi, ale bude jako oscilovat, že jo, prostě v různých projektech. To už se děje. To už se děje. To už se děje. A jako pro ně to bude normální.
32:20
Jo. Takže normální se to. Takže vlastně dobré se na to připravit. Jo. Vlastně dobré umět vykračovat tím vhodným způsobem z té komfortní zóny, která nás nutí k tomu, že vlastně se snažíme vlastně udržovat nějakou rutinu, protože ta rutina, kterou byly zvyklí, řekněme ještě nevím, možná ještě dokonce naše generace, že jo, do určité míry, že jo, tak ta už je prostě minulostí, to je historie, jo, a tohle je fakt jeden z nejlepších způsobů, jak vlastně pohodným způsobem vykročit z komfortní zóny, tak to je vlastně hezky řečeno.
32:51
Jana Rule: Pohodlným způsobem jak pro koho těch 15, 16, ale zas
32:56
Bob Kartous: je to bezpečný.
32:57
Jana Rule: No rozhodně. Tak samozřejmě to chci říct, že ty studenti mají zázemí organizace, mají zázemí školy, mají zázemí prověřených rodin, takže vlastně bezpečnější vstup do zahraničí si já nedovedu představit.
33:13
Bob Kartous: Tak jsem to myslel. Tak vy jste to uvedla na pravou míru, ale jak to co myslím tou pohodlností, tak to myslel to zabezpečení vlastně tady tam je.
33:20
Bára Kobrová: Jaká má být role rodičů? My jsme to zmiňovali už jako v několika dílech, ale já to chci znova otevřít tohleto téma, protože jednoho rodiče tady teďka máme. Vy jste si to zažil opravdu z tý role toho vypustit vlastně to vlastní dítě do světa ven. Určitě jste tam měl taky nějaký jako lehký třeba obavy, ale ne z toho pohledu toho mentálního nastavení, ale z toho přirozenýho rodičovskýho jako strachu, který
33:48
Bob Kartous: jako nás pro Starší mám na strachu,
33:50
Jana Rule: tou s tím, jako
33:51
Bob Kartous: to tak je.
33:52
Jana Rule: Tak. Tak já jsem v tý pozici byla nedávno. Mně se syn vrátil v červnu z pobytu ve Španělsku. Taky musím potvrdit posun absolutně ve všem. A úkolem rodičů je nechat žít, nechat svůj prostor, zažít jim tu vlastní zodpovědnost za svý rozhodnutí, za ty svý kroky, vůbec do toho než vstupovat a pokud se nám to dítě jako neozývá, tak nebombardovat smskama a nevolat.
34:24
Nechat opravdu tak jak je pokud to dítě s námi nekomunikuje a nedává nám vědět tak to znamená že se tam má jako moc fajn a nemá na nás čas a není to o tom že by ty děti zapomněli na svý tak to rozhodně není. Oni si velice dobře po tom návratu uvědoměj, jakej servis, jakej úžasný prostředí, domácí vztahy a tak dál. Takže si začnou vážit tý rodiny doma všeobecně mnohonásobně více, ale je dobře během toho pobytu, se koncentrují sami na sebe, věnují se vytváření těch nových vztahů, novejch aktivit, vyhledávají všechny tydle okolnosti, který je vlastně jakoby posouvají, zocelují a dávají jim ty správný kroky, ty zkušenosti do toho budoucího života. Takže rodiče udělejte krok zpět, telefon si doma ukliďte a nechte svý děti v klidu dýchat a užít si to.
35:23
Bob Kartous: No to je ano ta ta instantní možnost neustále komunikace vlastně vede k téhle rodičovské kompolzivitě k tomu nutkání, že jo, prostě neustále jako jako kontrolovat. Ono je to jako řízenou vlastně jako dobrou vírou a tím, že 10 rodič jako teda má strach, ale ta instantnost je jako neustálá jako přítomnost té možnosti Jako pak vlastně vede k tady téhle jako deformaci, že jo, která jako v určitým okamžiku fakt jako musí v určitým okamžiku rodič musí přesně jak říkala paní Rule, jako začít respektovat to, že se 10 mladý člověk přece musí emancipovat. Jo, Já nevím, já bych nechtěl, aby moje děti byly ve třiceti letech, závisí na svých rodičích, aby tam pořád byla ta pupeční šňůra, která nebyla přestřižená. Já to nechci. Vždyť bych jim tím ubližoval.
36:12
V těm věku se to přestěhová fakt špatně. Ono to jako ztvrdne, že jo.
36:15
Bára Kobrová: Jako máte pocit z toho, jakou máte kariéru, z toho, co jste načerpal zkušeností, pracujete s dětma, se studentama. Není tam trošku kontrast mezi tím, jak jsou tedy dneska rodiče extrémně angažovaní versus to, jak ale ty děti potřebujou být připraveni na budoucnost, že to jde jako úplně proti sobě.
36:40
Bob Kartous: Já myslím, že v tom je hlavně teda jako obrovská symetrie, že jsou jako rodiče, který znám a který vlastně jsou takhle zvědoměle vlastně se snaží těm dětem je vést k nějaké odpovědnosti, vést k samostatnosti a k tomu být schopný se rozhodovat. Jo, ale pak jsou rodiče kteří prostě z nějakého důvodu e vlastně tady tu jako tu měnící se situaci protože ono je to ono se to rychle mění v tom vi jo v tom s vývojem dětí ono to fakt jako blíží strašně rychle a každej kdo má dospělý děti tak jako ví jakým způsobem se to jako proměňovalo že jo, prostě v od okamžiku, kdy se to dítě musíte starat vlastně každou minutu až jako velmi rychle do okamžiku, kdy už vlastně tak jako pozorujete, co dělá a snažíte se jako pomoct tam, kde si to vyžádá, že jo. Ale je tady hrozná asymetrie tady v tomhle, že máme rodiče, kteří to respektují a vědí, jako co je pro ty děti důležitý a přizpůsobí se tomu, tam jsou rodiče, kterým to moc nejde. Je tady právě ta, není to jenom ta instantnost komunikačních možností, ale je to I 10 nárůst toho životního standardu, který pak jako umožňuje těm lidem vlastně jako pečovat o ty děti v zásadě v okamžiku, kdy už je to kontraproduktivní.
37:49
Často to vyplývá z toho, že 10 člověk, dospělý člověk po všech stránkách zůstává vlastně nějakým způsobem tak trošku pořád, jak jsem říkal, té pupeční šuře nebo minimálně v tom někdy až jako řekněme detoxickém luxusu jistých mamma hotelů, jo, a jako nemá tu tendenci z toho odejít, protože pochopitelně ho to gravituje pořád, že jo, protože jako je navařeno, uklizeno, když
38:15
Jana Rule: to doma jde,
38:16
Bob Kartous: to doma to bude zvážit někdy. No, Rodiče jsou ve finále potom tak nějak jako vnitřně asi s tím spokojení, protože nechtějí zažít 10 efekt toho prázdného hnízda. Oni se toho podvědomě totiž bojí, jo, což je taky jakože prostě určitá bariéra, protože to vlastně vede k tomu, že to pak jako teda prodlužují tady tenhle už jako nezdravý vztah, může se z toho stát jako permanentní stav a to je fakt strašně, to je, já to vnímám jako jako zničení potenciál jako celého života potom, jo, když se tohle jako nepodaří, tak v určitým věku se to fakt jako je hrozně těžký, aby 10 člověk už z té slupky vystoupil. No to je a to je to ubližování, ale ze svého druhu.
38:54
Bára Kobrová: Význam té zkušenosti toho prožití si toho zahraničního studia je to opravdu ta klíčová jako devíza pro studenta?
39:06
Jana Rule: Já jsem toho jasným důkazem. Odletěla jsem v 15 a od 16 předávám tydle informace rodičům, studentům. Desítky let jsem fungovala z pozice toho průvodce a zajišťovatele těch programů. Teď už to mám zas z pozice jako I mámy, takže jsem si prošla, bych řekla, všema těma pohledama, těma zkušenostma a je to prostě jednoduše to nejlepší, co pro svý děti můžeme udělat.
39:34
Bára Kobrová: Ale je to asi důležitý I z toho pohledu toho prožitku, kdy si tam to 10 student to dítě může prožít úplně třeba I jiné předměty, typ školství, jiný typ učení se a spolupráce s těmi studenty na hodině. Jak bysme tohle mohli okomentovat vlastně v kontextu toho, jak připravit dítě na budoucnost?
39:57
Bob Kartous: Nepochybně máte pravdu tak ty vzdělávací systémy se od sebe liší a v každém vzdělávacím systému se od sebe liší na ty školy jo jak jsem to říkal no tak na můj starší syndrom měl budu do smůlu že v nějakým konzervativním bavorským gymplu jako tak zase taky je to pořád něco vlastně ono to vlastně je to negativní zkušenost může bejt obohacující ve finále ale pak jsou pak je spousta pozitivních ti lidé kteří přicházejí zpátky tak se pak dostávají postupně do vyššího věku Oni už už přijdou tu střední školu, tak mohou něco přinést, nějakou inspiraci. A zase, když je skutečně řada učitelů, kteří jsou vnímaví. Jeli 10 člověk vnímaví, tak se rád nechá inspirovat s tím, co mu přinese nějaký student nebo studentka v zahraničí. Z dlouhodobého hlediska pak tihle lidé se dostávají do produktivního věku, stávají se rodiči a začnou mít svoje vlastní nároky na vzdělávací systém. Tady jsou naprosto legitimní.
40:48
Vzdělávací systém funguje na základě veřejných prostředků investovaných do toho, aby lidé, kteří jim procházejí a rodiče, kteří za tyhle lidi zodpovídají, že jo, prostě tak, aby z toho nějakým způsobem těžili. A ve finále samozřejmě celá společnost. I tihle lidé pak jsou inspirací pro ty změny a pro tu transformaci. No a je to čistě kvantitativní záležitost. Jeli jich málo, tak se změna neprojeví.
41:10
Je narůstály 10 počet, jak je větší pravděpodobnost, že ta změna skutečně se naplní.
41:16
Bára Kobrová: Jak mluvit s mladou generací o budoucnosti?
41:19
Jana Rule: To nechám zatím na vás.
41:21
Bob Kartous: Otevřeně. To už jsem říkal, je tím, že vlastně my nevíme, jak se bude z budoucnost odehrávat a jenom jsme schopni jako teda jako nějakým způsobem a vlastně sestavovat nějaké scénáře možného vývoje, ale které mají jako hrozně velký 10 oscilační prostor, tak je nutné s těmi mladými lidmi a už ve věku jako řekněme dětí o tom vhodným způsobem mluvit. Jo a vlastně jako jako zvědomovat jim, v jakém světě se ocitly. Jo, což je je hrozně důležitý a vlastně zvědomovat jim to, že budoucnost, to je zase jedna z myšlenek z té druhé knížky z roku 2023, je do značné míry založená na něčem, čemu říkáme sebenaplňující se proroctví. To je vědecky dokázáno na různých experimentech, že vlastně vy předložíte lidem nějakou vizi, ani za tou vizí jdou a v drtivé většině se podaří tu vizi dosáhnout.
42:13
Myslíš, že my třeba v téhle zemi chceme mít prosperující svobodnou demokratickou společnost, tak nebudeme nést tuhle vizi, tak se nám to pravděpodobně nepodaří. Pokud ano a společně ji přijmeme, tak se nám to velmi pravděpodobně podaří. No a tuhle vizi založenou na určitém hodnotovém rámci a na tom, že ho sdílím a na tom, že se o ní společně chceme zasadit, je potřeba vlastně na konkrétních příkladech jako vlastního chování, jednání, participace na tom společném I na tom individuálním vlastně ukazovat těm mladým lidem. No a pak samozřejmě důležité je jít vlastním příkladem. Nemůžu chtít po mých dětech, aby četli, když já sám nečtu.
42:52
Já nemůžu chtít po mých dětech, aby měli zdravý vztah ke svému tělu a k pohybu, když já to nás sám nebudu dělat. Jako představa, že zaplatím dítěti čtyři kroužky za týden a sám si jako, že jo, prostě půjdu sednout, že jo, na kafíčko dám si už čtvrtej dortíček 10 den, jo, tak je v totálním rozporu, že jo, prostě s nějakou percepcí toho dítěte, jak toho, jak funguje realita, Jo, takže já tady budu jako čtyři dny denně jako týdně běhat, jo, a teď budeš sedět u kafe a cpáce, jo, aha, jo, takže se týká jenom jako, že jo, jako mě jako dítěte a tebe už ne, jo, co to je za blbost, jo, vlastně by nás to mělo vést jako k sebereflexi I ta vlastně jako nejistota té budoucnosti a toho, abychom pro mladé lidi vlastně byli vhodnými příklady, což není žádná velká myšlenka. Jo, to je pořád totéž, jo, což se opakuje vlastně efektivně, že jo, prostě po generace.
43:42
Bára Kobrová: To se opakuje, ale mě tam napadá nemá sebereflexe a to, že ne každý zkrátka 10 náhled má na sebe jako zdraví a nebo ne nebo ho třeba nechce mít, protože to je přece jednodušší, že jo.
44:00
Jana Rule: No tak jako tak tvoříme pak 10 diskomfort, že? Tak proč bysme tý komfortní zóny jako vystupovali, když my tak jako dospěláci už tolik jako nemusíme. Ale samozřejmě pak cpeme něco těm dětem nebo těm studentům. Je prostě potřeba, aby to šlo ruku v ruce tak, jak jste řekl. Prostě I ty děti jsou opravdu svých rodičů.
44:26
Bob Kartous: Nikdo lepší jako v jejich životě vzor nevystupuje. Je tam silný attachment, je tam silná vazba na toho rodiče. Prostě my ať chceme nebo nechceme, tak jsme tím jako velmi silně ovlivněni. Míra emancipace od toho jako vzoru, tak taky závisí na tom, do jaké míry vlastně těm dětem dáme najevo, že my nejsme jako jejich řekněme, oni nejsou naši kopie. Samozřejmě existují příklady tady těch jako extrémně ambiciozních rodičů, který si skrze svoje děti snaží naplnit něco, co sami neudělali, neboť jsou sami lidmi dosáhli, což mi přijde taky jako strašný.
45:02
Já jsem teda výrazně proti tomu a já snažím se dětem samozřejmě ukazovat směr a hledat to, co jako mají, že jo, prostě čím jsou talentovaný, nadaný a nechat na nich, jakým způsobem to pak násobně využít, jestli tou cestou chtějí jít, jo, najít si k tomu vlastní osobní vztah, jo, aby nedošlo k tomu okamžiku, kdy ale proč já to vlastně dělám? Já to dělám jenom z toho důvodu, že jste po mně celou dobu někdo chtěl. Tak to je taky jeden z takových výchovných extrémů, který není zdravej. Takže zpátky k tomu, jakým způsobem jste říkal, že není jednoduché samozřejmě přijmout sebereflexi v okamžiku, kdy jsme dlouhodobě v nějaké neschodě, že jo, prostě třeba s nějakým vlastním očekáváním a s tím, co teda děláme a to teda souvisí taky jako, že jo, prostě s naplňování svého vlastního života. Je to samozřejmě jako je to nějaká idea, o které tady mluvím.
45:57
Já si uvědomuju, že pro spoustu rodičů to je prostě z nějakého důvodu těžké a třeba rádi mi něco změnili a nemohu. Ale tak už jenom o tom přemýšlet a už třeba jenom připustit těm dětem. Hele, já bych chtěl nebo chtěla tady tohle, nepodařilo se mi to, ale já tě nebudu nutit do toho, co bych já chtěla nebo chtěl, ale jako uvědom si, že vlastně na to hledání toho smyslu života máš jenom nějaký omezený čas a v okamžiku, kdy se ti to nepodaří do určité doby, tak už se budeš setrvávat v tom svým životě jenom jako v trvalém zklamání. A není to dobrý stav, není to dobrý stav a nikomu bych to nepřál, tak vlastně snažit se těm dětem vlastně umožnit I to, co třeba se mi nepodařilo, ale jejich vlastní cestou, jejich vlastní cestou a umožnit jim to hledání.
46:38
Bára Kobrová: A nějaký omezený čas má student I na to, aby mohl vycestovat do zahraničí v rámci střední školy? Přesně tak.
46:44
Bob Kartous: 10 je jasně omezený, že jo.
46:45
Jana Rule: 10 je jasně 145 až 185 a je důležitá ta podpora, ale stejně tu práci a tu dřinu musí vždycky vykonat 10 student a tou odměnou je všechno to, co jsme dneska už společně tady řešili.
47:02
Bára Kobrová: Já vám moc děkuju za dnešní témata, za dnešní rozhovor a doufám, že jak studenti, tak rodiče si z toho odnesli maximum a jakékoliv případné dotazy vám velmi rádi zodpovíme. Mějte se krásně a děkujeme za poslech. Děkuji vám.
47:19
Bob Kartous: Mějte se hezky a děkuji za pozvání.
47:21
Jana Rule: Já děkuji. Mějte se fajn.